Všichni démoni prahnou po lidské krvi, utrpení a zabíjení... Nebo to tak úplně není?
Za beta read děkuji Aidrien Assagir! :)
„Vím,
že jsi tu!“ pronesl tiše mladík ležící na posteli. Odpovědí
mu bylo hrdelní zvířecí zavrčení. „Přestaň na mě pouštět
hrůzu. Oba víme, proč jsi tady.“
„Vskutku?
Proč?“ tentokrát mu odpověděl sytý baryton, na který si počas
jeho návštěv tak zvykl.
„Protože
pro mě máš slabost, démone,“ odvětil beze stopy strachu.
V
návštěvníkově hrudi zabublal smích. „Mohl bych tě rozpárat
jako hadrovou panenku.“ V jeho hlase však nebylo nic, co by
Jaydenovi, jak se mladík jmenoval, nahánělo hrůzu. A měl tušení,
že démon to ví.
Posadil
se na posteli a zadíval se směrem, kde viděl démonův obrys.
Mrzelo ho, že se před ním neukáže a volí tuhle maskovací pózu.
„To
jsi mohl udělat už dávno,“ upozornil ho lehce v odpověď na
jeho nepřesvědčivou výhružku. „Třeba když ses probudil v mé
posteli jako neškodné kotě,“ provokoval.
Zase
to hrdelní zavrčení. Dnes
je nějaký nevrlý,
pomyslel si.
„Co
tě tak vydráždilo, Lione?“ zeptal se. „Víš, že mi to můžeš
říct.“
„To
se tě netýká, člověče!“ prskl nevrle a mladík pokrčil
rameny. Věděl, že pokud mu to nechce říct, tak mu to neřekne, i
kdyby se na hlavu postavil. Krom toho ho rozčilovalo, že se před
ním neobjevil v normální podobě, ale nechal ho vidět jen jeho
obrys. Nikdo jiný Liona neviděl, když byl v této podobě.
Nevěděl,
jestli se má vztekat, nebo usmívat, když za chvíli uslyšel
démonův klidný dech. Zase
se sem přišel vyspat,
pomyslel si. Nakonec se rozhodl pro úsměv. Zvykl si, že u něj
přespává. Vlastně ho hlídal.
Když
ho jedné noci našel schouleného na prahu jeho domu, kterak dává
pozor na jeho bezpečí, navrhl mu, aby spával uvnitř. Démon
samozřejmě tvrdil, že mu spaní venku nevadí, ale mladíkovo
pozvání přijal.
Vzpomínal,
jak Liona našel jako malé zraněné kotě na kraji lesní cesty.
Vypadalo to, že nepřežije. Už když ho viděl poprvé poznal, že
není obyčejné zvíře. Přesto se ho ujal a začal ho léčit.
Bylo úžasné vidět, jak se před jeho očima mění na
majestnátního lva, kterým byl při své plné síle. Ta vzpomínka
vyvolala na jeho rtech lehký úsměv.
Lion,
neboli Sartarros, otevřel oči, jakmile vycítil, že mladík usnul.
Přešel k posteli a zadíval se na něj. Dokonce se odvážil
proměnit do své lidské podoby. V této formě byl
nejzranitelnější, ostatně jako každý jeho rasy. Natáhl ruku a
lehce pocuchal jeho vlasy. Stále nedokázal pochopit, co ho vedlo k
tomu, aby ho před půl rokem zachránil.
Ale
udělal to a on mu byl vděčný. Sám by tehdy nepřežil, jeho
zranění byla příliš vážná. Mimoděk si sáhl k levému boku,
kde se pod oblečením táhla dlouhá bílá jizva.
Přemýšlel,
jestli si Jayden ve chvíli, kdy ho zachraňoval, uvědomoval, že
tak zajistí ochranu své vesnici. Mladík však nebyl podlý a on
věřil, že ho to v tu chvíli ani nenapadlo. V okolí se však
rychle rozneslo, že v Sarkatě se usadil lví démon. Proto se mu
ostatní vyhýbali a vesnice mohla prosperovat.
Sartarrosovi
bylo upřímně jedno, co bude s kýmkoliv ze vsi. Nejdůležitější
byla ochrana Jaydena. Mladík byl výjimečný. Dokázal rozeznat
démona. Ať už v podobě zvířecí či lidské. I když byl
neviditelný všem, Jayden ho viděl.
Lev
byl nebezpečný. A zraněný lev ještě stokrát více. Přesto
Jayden nezaváhal a vzal ho domů, aby mu pomohl se zraněním.
Věděl, že není obyčejnou kočkou a přesto o něj pečoval,
dokud nebyl schopný se přeměnit do své původní podoby.
Přestože
na něj vlivem zranění a podráždění častokrát rozzuřeně
řval a posílal ho do horoucích pekel, mladík se ho nebál.
Neohroženě mu čelil, nenechal se zastrašit, byť mu v některých
případech hrozilo skutečné nebezpečí, kdy se lev přestal v
návalu agonie ovládat.
Když
nad tím tak přemýšlel, tak právě jeho neohroženost byla
důvodem, proč se vrátil zpět, když od něj vyléčený odešel.
A pak už se prostě nedokázal nevracet. Jistě, namlouval si, že
je to kvůli možnosti ohrožení jeho života, ale věděl, že lže
sám sobě. Prostě mu ten mladík přirostl k srdci, což by
samozřejmě nahlas nikdy nepřiznal. Nemohl. Byl přece démon!
„Neměl
bys snít s otevřenýma očima,“ ozval se tiše Jayden. Lev
okamžitě začal mizet do neviditelné podoby, ale mladík ho
uchopil za ruku a zabránil mu v tom.
„Neschovávej
se,“ zašeptal.
Nemohl
jinak než mu vyhovět. Posadil se vedle něj na postel a zamyšleně
pozoroval jejich spojené ruce. Pak udělal něco, co si nedokázal
vysvětlit. Pootočil dlaň a propletl si s ním prsty. Jayden nic
neřekl, jen se usmál.
„Dlouho
jsem tě neviděl v lidské podobě,“ pronesl po chvíli zamyšleně.
„Proč ses mi začal vyhýbat?“
Démon
pečlivě volil slova. „Není to kvůli tomu, že bych se ti
vyhýbal. V této podobě jsem nejzranitelnější, a pokud by mě v
ní někdo zranil, nedokážu se přeměnit na démona. A to bych pak
jen těžko ochránil vesnici, ne?“ A
Tebe!
„Hmm,
asi máš pravdu. Ale dlouho nás nikdo nenapadl, což se domnívám,
je tvoje zásluha. Nemusíš se tak úzkostlivě hlídat.“
Lion
na to nic neřekl. Byla pravda, že v této podobě byl
nejzranitelnější. Ale taky ho dokázaly plně ovládat lidské
city. A to se mu nelíbilo. Protože, ač si namlouval, co chtěl, na
tom mladíkovi mu záleželo.
„Co
tvé zranění?“ zeptal se Jayden, nevědom si náhlého
rozpačitého ticha.
„Už
je to lepší,“ zamumlal. Ačkoliv to už byly dva měsíce, co se
plně vyléčil, Jayden trval na tom, že mu bude zranění
kontrolovat. Teď na něj jen mlčky hleděl a čekal, až si démon
sundá triko, které na sobě měl.
Ten
cosi zavrčel, ale strhl ze sebe kus oblečení. Zkoumavě hleděl na
jizvu. Vypadala v pořádku a rozhodně nehnisala. Lehce neochotně
se vyprostil z démonova stisku a vstal, aby donesl mastičku. Lion
by se nejradši propadl, když si uvědomil, jak mu dlaň najednou
připadala prázdná.
Nicméně
ve chvíli, kdy mu začal opatrně roztírat mast po jizvě, měl
zcela jiné starosti. Rozhodně nesouvisející se zraněním.
„Bolí
to?“ zeptal se tiše Jayden, vědom si jeho prudkého škubnutí,
když mu přiložil mast na jizvu.
„Ne!“
zachraptěl démon. Mladík k němu vzhlédl a jejich oči se na
okamžik střetly. V černých očí démona hořel oheň, který
dokonale rozeznal i on, ačkoliv byl zcela nezkušený. Rychle se
vrátil k roztírání masti.
„Tak,
hotovo,“ přikývl spokojeně a zavřel mast. Lion na něj mlčky
hleděl a snažil se ovládnout touhu, která mu bouřila krví.
Nikdy na něj žádný smrtelník takhle nepůsobil. V čem je Jayden
jiný? Je to snad jen vděčnost, že mu zachránil život?
„Díky,“
zabručel a rychle se zase oblékl. Tentokrát mladíkovi neušlo
napětí, které se vznášelo ve vzduchu.
Začínalo
svítat.
„Měl
bych jít,“ podotokl Sartarros a zvedl se k odchodu.
„Proč
tu nikdy nejsi přes den?“ zeptal se mladík.
Démon
pokrčil rameny. Neměl žádný zvláštní důvod proč odcházel.
Snad jen kromě toho, že by jeho sebeovládání nemuselo být tak
silné jak se domnívá.
Jayden
se jen usmál a přikývl. Chápal, že potřebuje určitou volnost.
Krom toho nebyl jediný důvod, aby zde přes den zůstával. Jeho
zranění bylo již v pořádku. Proč jen mu to tolik vadilo?
Lion
vykročil ze dveří a na malém dvorku se změnil v majestátního
lva. Mladík stojící na zápraží zatajil dech. Tohle mě nikdy
neomrzí, pomyslel si, když si prohlížel tu nádheru. Překvapilo
ho, když k němu démon přišel a lehce se o něj otřel čumákem.
Zasmál se a podrbal ho v nádherné hřívě, která téměř
žhnula.
Pak
se lev mocně odrazil zadními běhy a vznesl se do vzduchu. A Jayden
věděl, že ho neuvidí dříve než pozdě v noci, kdy ho opět
přijde hlídat.
Ve
skutečnosti se Lion zdržoval vždy v blízkosti Jaydena. Věděl,
že není jediný, kdo zná jeho tajemství. Spoustě démonů byl
trnem v oku. Nehodlal dopustit, aby se mu něco stalo. Pohodlně se
uvelebil pod stromem v dostatečné vzdálenosti, aby ho neviděl a
pozoroval ho při každodenních povinnostech.
Překvapilo
ho, že žije sám. Vlastně ani nevěděl proč. Nikdy se ho na to
nezeptal. Uvědomil si, že chlapce téměř nezná. Byla to jeho
vlastní vina. Kdyby chtěl, mohl se ho kdykoliv na cokoliv zeptat,
aby ho lépe poznal. Jenže pokud by to udělal, netušil, jestli by
se ještě dokázal ovládat.
S
povzdechem si přestal namlouvat, že mu na tom mladíkovi nezáleží.
Toužil po něm. Tak moc, až téměř skučel bolestí. Nicméně si
byl jistý, že Jayden nic takového nemůže cítit. Koneckonců, on
je démon.
Položil
si hlavu na přední packy a pozoroval, jak se mladík procvičuje v
boji. Byl tomu rád, dokonce na něj naléhal, aby to dělal, protože
nikdy nevěděl, kdy se může objevit nějaké nebezpečí. A
Sartarros nemusel být vždy dostatečně blízko, aby ho stihl
zachránit.
Dělalo
mu radost, když viděl, jaké dělá pokroky. Věřil, že by se
dokázal ubránit. Jistě, démonovi jeho úrovně by neodolával
příliš dlouho, ale do té doby by se Lion jistě objevil. Zahnal
nepříjemnou představu. Na tohle by vůbec neměl myslet.
Byl
tak zaujatý mladíkem, že si nevšiml démona, který se kolem
Jaydena plížil. Okamžitě se naježil připraven ke skoku, ale v
tu chvíli se chlapec otočil a útočícího démona zneškodnil.
Naštěstí se jednalo jen o malé stvoření, přesto se Sartarros
nadmul pýchou.
Jayden
hleděl na mrtvého démona se smíšenými pocity. Kdyby to nebylo v
sebeobraně, nikdy by ho nezabil. Věřil, že všechny bytosti si
zaslouží žít. Nicméně chápal, proč na něj útočil. Bál se
toho, co mladík uměl.
Zadíval
se na démonka pozorněji a všiml si, že mu chybí zub. Než to
mohl prozkoumat podrobněji, podlomila se pod ním kolena a on
pochopil, kde zub skončil. Jed?
„Jaydene!“
vykřikl démon a okamžitě k němu skočil. Proměnil se do své
lidské podoby a poklekl vedle něj. Viděl, jak mu z předloktí
trčí zub. Zavrčel a vzal mladíka do náruče.
„Ahoj,“
zašeptal mladík, když se k němu přitiskl. Zimomřivě se
roztřásl.
Lion
nic neřekl, jen s ním vstoupil do chaty a položil ho na postel.
Podle namodralých čar, které se rozeběhly po mladíkově
předloktí, poznal, že se jed šíří rychle.
Sklonil
se k němu a jed vysál. Nebo se o to aspoň pokusil. Na něj démoní
jedy nepůsobily. Chlapec, náhle křehčí než kdy jindy, se
bezmocně roztřásl.
„Vydrž,“
šeptal mu, zatímco ho zbavoval zbytku jedu v jeho krvi. Konečně
necítil žádné stopy škodlivé látky.
„Jaydene?
Slyšíš mě?“
Otevřel
oči.
„Je
mi zima,“ špitl.
Sartarros
ho posunul ke straně a lehl si vedle něj. Přitáhl ho k sobě blíž
a přes oba přetáhl peřinu. Hřál ho vlastním tělem a cítil,
jak třas pomalu ustupuje.
Den
přešel v noc a on ho tiše pozoroval. Doufal, že bude v pořádku.
Podařilo se mu jed z jeho těla dostat téměř v rekordním čase,
takže snad nenapáchal žádné vážné škody, ale to nemohl
vědět.
Mladík
se mu otočil v náručí a nyní se k němu tulil tváří. Lehce ho
hladil po zádech. Uklidnilo ho, že není tak bledý, jako tomu bylo
odpoledne. Byl až přehnaně červený. Rychle mu sáhl na čelo,
ale horečku neměl.
„Předstíráš
spánek?“ otázal se démon pobaveně.
„Uhm..,“
zamumlal a on ucítil, jak ho na krku ovanul jeho horký dech. Zaťal
zuby, aby se nepřetal ovládat. Začal se od něj odtahovat. Avšak
Jayden ho uchopil kolem zad a přitiskl se blíž.
„Vidíš?
Proto jsem předstíral. Kdyby jsi věděl, že jsem vzhůru okamžitě
by ses ode mě vzdálil. Nejlépe do své démonické sféry, kde se
tě nemohu dotknout.“
Překvapeně
zamrkal. „Jaydene?“
„Chci
takhle chvíli zůstat, dobře?“ poprosil a on mu nedokázal
odmítnout. Bylo tak příjemné cítit jeho tělo tak blízko svému.
„Měl
bych odejít, Jaydene. Opustit vesnici.“
Mladík
se od něj prudce odtáhl. „Proč?“
„Ohrožuji
tě. Dnes jsi kvůli mně málem zemřel.“
„Hlupáku!“
osočil ho. „Nezemřel jsem jen díky tobě. A ten démon nešel po
tobě, ale po mě. Po mém „daru“. Když odejdeš, tak skutečně
zemřu.“
Démon
se od něj odtáhl a zadíval se do jeho smaragdově zelených očí.
Hledal v nich nějakou stopu po špatném vtipu, ale nenašel nic než
upřímnost. Jayden klidně opětoval pohled Lionových zlatohnědých
očí.
„Jak
to myslíš?“ zeptal se Lion tiše. Je snad nějaká naděje?
„Pokud
nebudeš poblíž, až mě zase napadne nějaký démon, kdo mi
vysaje jed z rány?“ otázal se Jayden.
Takhle
to je, pomyslel
si Lion sklíčeně. Začal se od něj odvracet, ale Jayden vzal jeho
tvář do dlaní. Tázavě vyklenul obočí.
„Kdo
by mě zahříval, když je mi zima?“
„Jsem
pro tebe jenom zdroj tepla?“ prskl nevrle, jak nad ním převládala
démonická stránka.
„Kdo
by činil mé noci šťastné?“ usmál se mladík a přitiskl rty
na jeho.
Lion
měl nejprve pocit, že se mu to jenom zdá. Blouzní snad? Horečku
ale nemá. Pak se tomu nádhernému snu podvolil a přitiskl se k
němu.
Prohloubil
polibek, ochutnával to, po čem tak dlouho prahnul. Projížděl
rukama dlouhé prameny lesklých černých vlasů, které ho
uchvacovaly. Byly tak hebké. Stejně tak rty, které se něžně
přely s těmi jeho.
„Ne!“
zastavil chlapce, když se ho pokoušel svléknout. Ublíženě na
něj pohlédl a on neodlal pousmání. „Chci tě dnes jen držet,
můžeš s tím souhlasit?“
„Zůstaneš
tu? Takhle?“
Chápal,
co tím myslí. V lidské podobě. Vždy na sebe v noci bral podobu
démona.
Políbil
ho na čele. „Zůstanu. Potřebuješ odpočívat.“ Přitiskl ho k
sobě blíž a mladík zavřel oči. Pro jednou se nepřel.
„Lione?“
zašeptal mladík, když se probudil z nepříjemného snu. Zamrkal a
rozhlédl se kolem, protože zjistil, že je sám.
„Och,“
ozval se neznámý hlas z rohu místnosti, který tonul v šeru.
Mladík se snažil rozeznat, kdo to tam sedí. „Ty opravdu neznáš
jeho skutečné jméno.“
„Skutečné
jméno?“
„Tak
hloupý. Neuvěřitelné. Opravdu propadl mocný Sartarros tak
prostoduchému mladíkovi?“
Jayden
se posadil a rozeznal démonickou auru, která neznámého
obklopovala. Byla téměř stejně silná jako ta Lio- Sartarrosova.
„Kdo
jsi?“
„Mé
pravé jméno není podstatné, ale vy lidé mě znáte jako Šakala.“
Zamrazilo
ho. Jistě, že znal pověsti o Šakalovi. Donedávna by nevěřil,
že skutečně existuje. Dokud nepotkal Liona.
„Kde
je?“ zavrčel.
„Och,
myslíš toho lidského červa, co spal vedle tebe? To tě nemusí
zajímat. Můj malý služebník splnil úkol naprosto ukázkově.“
„Tohle
byl plán?“
„Opravdu
jsi velice prostoduchý,“ zasmál se pohrdavě a Jayden vzkypěl
vzteky. „Hmm, vidím, že se umíš i rozčertit. Velice zajímavé.
Nebojíš se mě?“
Teď
to byl Jayden, kdo se pohrdavě zasmál. „Ne!“
Překvapeně
zamrkal, když ho muž náhle uchopil pod krkem a přitlačil k
posteli.
„Ale
měl bys!“ varoval ho. „Chtěl bys vidět svého Liona? Tak tě
za ním vezmu, co ty na to?“
Všechno
se začalo prudce točit, až musel zavřít oči. Nechápal co se
děje, ale muž ho držel pevně, takže nemusel mít obavu, že by
snad někde „vypadl“.
Okamžik
mu trvalo než si zvykl na jasné světlo, které ho obklopovalo. A
pak ho uviděl. Spoutaný ve své lidské podobě. Ze spánku mu
stékal pramínek krve.
„Lione!“
vykřikl a chtěl k němu rozběhnout, ale do zad se mu zakousl bič.
„Jsi
na území démonů! Budeš mu prokazovat úctu a oslovovat ho pravým
jménem!“ zařval téměř nepříčetně Šakal.
Viděl,
jak sebou Sartarros v poutech škubl, když si dovolil vztáhnout
ruku na toho skrčka a spokojeně se usmál.
„Ještě
jednou na něj sáhni, Leachlaine, a přísahám, že ti velmi
ublížím!“ vrčel hrdelně lev.
Mladík
nedbal bolesti a rychle se snažil dostat až k němu. Padl vedle něj
na kolena a pokusil se ho zbavit okovů. Pochopil, že mu brání
změnit se v démona.
„Ty
zbabělče!“ zasyčel směrem k Šakalovi, ten udělal krok blíž
a pozvedl bič. Výhružný pohled v očích Sartarrose ho prozatím,
prozatím, zastavil. Spokojil se s pozorováním marného boje toho
malého človíčka.
„Jak
ses sem dostal?“ sípal Sartarros.
„To
on. Řekl mi, že mě za tebou vezme.“
„Hlupáku.
Neměl jsi chodit. Beze mě by ti bylo mnohem lépe.“
„Nesmysl!“
Škubl za jeden z okovů, ale ten se ani nehnul. Jako by se mu ten
chladný kov vysmíval. „Sartarrosi,“ zašeptal a opřel si čelo
o jeho.
„Moje
jméno,“ vydechl překvapeně.
„Zase
on,“ tentokrát zasyčel. „Měl jsi mi to říct ty!“ Vyčítavě
na něj hleděl.
Pousmál
se. „Promiň. Nenapadlo mě, že by tě to mohlo zajímat.“
„Nerad
ruším vaše dojemné setkání, ale já jsem tu TAKY!“ zařval
Šakal a oba se podívali jeho směrem. Jayden vstal a vzal
Sartarrosovu ruku do své. Beze stopy strachu hleděl do démonových
očí.
Ten
se zašklebil a přešel blíž. Pohupoval v ruce bič a přemýšlel,
co by jim tak provedl.
„Co
bys udělal proto, aby Sartarros žil, človíčku?“ zeptal se
lstivě.
„Cokoliv!“
vyhrkl bez zaváhání.
„Lachlaine!“
vrčel Lion. Ten se na něj podíval s lehkým úsměškem.
„Jak
hluboko jsi klesl, Sartarrosi, jestliže jsi ochoten riskovat vše
pro tohle dítě!“ odplivl si.
„Nemá
s námi nic společného!“
„To
se právě pleteš. Je pro nás hrozbou. Copak to nechápeš? Pokud
se někdo dozví o jeho moci, může nás všechny vyhladit. To bys
chtěl? Šel by jsi proti vlastnímu druhu?“
„Nikdy
bych to neudělal!“ ozval se Jayden. Šakal po něm mrskl pohledem.
Ani si nevšiml, že pohnul rukou, dokud neucítil na tváři žhavé
důtky. Z rány mu stékala krev, ale dál ho neohroženě sledoval.
„Lachlaine!“
zařval démon poutaný okovy a bezmocně jimi zaškubal. Cítil, jak
mu Jayden stiskl ruku.
„Co
chceš, abych udělal? Jaká je tvá podmínka propuštění
Sartarrose?“
Lví
démon škubal okovy, co mu síly stačily. Nelíbilo se mu, že o
něm jednají jako by tu nebyl. A už vůbec se mu nelíbil ten
pohled, který svítil v Šakalových očích.
„Zemři
pro něj!“
„NE!“
Tentokrát to byl on, kdo stiskl Jaydenovi ruku téměř brutálně.
„Neopovažuj se něco takového udělat, Jaydene! Já se z toho
dostanu, rozumíš? Jsem přece démon sakra!“ řval nepříčetně.
Mladík
si před něj opět klekl, vzal jeho obličej do dlaní a lehce ho
políbil. „Stojíš mi za to,“ šeptl a naposledy se dotkl okovu
na jeho ruce.
„Jsem
připravený,“ otočil se k Šakalovi čelem a pustil Lionovu ruku.
Udělal několik kroků dopředu, aby ho nevystavil nebezpečí.
„To
teda nejsi! Lachlaine! Neopovažuj se něco takového udělat! Jestli
mu zkřivíš jediný vlásek, přísahám, že z tebe udělám
milion krvavých kousků!“ vyhrožoval. Opět škubl okovy a
tentokrát překvapeně zaznamenal, že jeho levá ruka vyskočila z
pout. Byla to ta ruka, které se dotkl Jayden.
Lachlaine
si toho nevšiml. Byl příliš zaujatý představou smrti toho
písklete. S krutým úsměškem k němu pokročil a chytil ho pod
krkem.
„Tak
patetické! Člověk, který je ochoten zemřít pro démona. Jsi
vážně hloupý, že?“ S potěšením sledoval, jak rudne a
zoufale lapá po dechu.
„Ach,
tohle si užiju,“ zasyčel. Stiskl hrdlo pevněji. Moc se mu
nelíbil ten pohled, který na něj mladík upíral. Tak plný
pohrdání a výsměchu.
Zavyl
jako raněný šakal, kterým právě v tu chvíli by. Do ruky se mu
totiž zakousl lev. Ohnivý lev, jehož žár ho spaloval a přinutil
ho mladíka pustit.
Sartarros
před ním stál ve své plné síle. Skočil po něm. Nedovolil mu
změnit se v démona. Byl příliš vyčerpaný na dlouhý boj.
Jediným stiskem ostrých tesáků ho poslal na věčnost. Ani se
nenamáhal zkontrolovat, jestli je skutečně mrtvý, protože věděl,
že je.
Rychle
se změnil zpět v člověka a přešel k Jaydenovi, který ležel na
zemi lapaje po dechu. Klekl si vedle něj. Nic neřekl, jen na něj
upíral oči. Snažil se ovládnout zvířecí vztek a strach, který
ho celého ochromil.
„Ty
zatracený pitomče! Co to jako mělo znamenat?!“ začal řvát.
Jeho hlas chvílemi přeskakoval do lvího řevu, ale bylo mu to
jedno. Chrlil ze sebe všechny pocity, které ho téměř stály
život, protože tak nějak si představoval infarkt.
Když
se konečně dostatečně vyřádil, popadl chlapce za přední část
oblečení a prudce přitáhl k sobě. Objal ho a tiskl blíž, jako
by se v něm rozhodl ztratit.
„Miluji
tě,“ šeptal stále dokola. „Už nikdy nedovolím, aby se něco
podobného stalo. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil,“
ujišťoval ho mezi horečnatými polibky, kterými se chtěl
přesvědčit, že je mladík opravdu v pořádku.
Ten
překvapeně mlčel, jen přijímal vše, co mu ten neohrabaný lev
nabízel.
„Nikdy
to nedovolím, proto odejdu.“
Jayden
ztuhl. Tentokrát bylo na něm, aby se pořádně rozčílil. „A
kdo je pitomec teď?! Jestli odejdeš, najdou se další, stejní
jako Šakal, kteří si budou myslet, že vás můžu vyhladit. Jak
se jim asi dokážu ubránit sám?“
„Zařídím,
aby tě nenašli. Vytvořím kolem tebe bariéru, kterou žádný
démon nedokáže proniknout. Nebudou tě prostě moci najít.“
„Neřekl
jsi právě, že nedovolíš, aby mi někdo ublížil?“
Překvapeně
mrkl. „To jsem řekl,“ souhlasil.
„Ublížíš
mi jenom ty, pokud mě opustíš, Sartarrosi. Také tě miluji. Proč
si myslíš, že bych jinak byl ochotný pro tebe umřít? Pro
žádného jiného démona bych to rozhodně neudělal, ty pitomče!“
Sartarros
ho prudce políbil. „Zdá se, že tuhle bitvu prohrávám,“
zašeptal, ale usmíval se. „Je to poprvé, co mi to rozhodně
nevadí.“
Jayden
ho objal, šťasten, že se konečně uklidnil. „Mimochodem, jak
jsi dokázal uvolnit ty okovy?“zeptal sepo chvíli ticha démon.
Pokrčil
rameny. „Zřejmě to způsobilo to, že jsem byl opravdu ochotný
riskovat svůj život pro démona,“ usmál se. Nerozuměl tomu
vysvětlení, ale byl si jistý, že později bude mladík
podrobnější. Teď se museli dostat z téhle prokleté démonské
pustiny.
Důležitě
přikyvoval, když mu Jayden, který seděl usazený na jeho klíně,
vysvětloval, jak uvolnil přede dvěma týdny okovy. „Takže chceš
mi říct, že tvůj prapraprapředek byl démon, je to tak?“
ujišťoval se.
„Přesně.“
„A
ty jsi po něm zdědil „něco“ z démonské síly a díky tomu
nás můžeš vidět v jakékoliv formě?“
„Ano,
ano!“
„A
když jsi byl ochoten pro mě zemřít, pro démona, tak se uvolnila
jakási pečeť, která ti umožnila ty okovy přetavit, ano?“
„Tak,
tak!“ kýval.
Sartarros
se upřímně rozesmál. Nemohl si pomoci, ale mladík se u toho
tvářil tak strašlivě vážně, že se tomu prostě nedalo odolat.
Teď se zatvářil ublíženě a on se pokusil svůj záchvat
zmírnit. Zřejmě to nepomáhalo, protože se mu začal drápat z
klína. Uchopil ho kolem pasu a přinutil zůstat na místě.
„Omlouvám
se, ale kdyby ses viděl..“ řehtal se.
Jayden
ho propaloval pohledem, ale ve skutečnosti se nezlobil. Vše, co mu
řekl byla pravda, ale nemohl se divit, že tomu nevěří. I jemu ta
historka připadala přitažená za vlasy. Krom toho to bylo poprvé,
co ho slyšel se smát. Byl to nádherný zvuk.
Konečně
se démon uklidnil natolik, aby byl schopen normálně dýchat a ne
jen zoufale lapat po dechu.
„Omlouvám
se,“ zašeptal ještě jednou a políbil ho na tenkou jizvu, která
mu zůstala na obličeji po Lachlainově biči.
Věděl,
že si to Sartarros vyčítá, proto mlčel. Nevadila mu ta jizva.
Byla jen malou cenou za to, že ho teď a tady mohl objímat.
Skutečně byl ochotný pro něj v tu chvíli zemřít.
Zatřásl
hlavou, aby odehnal nechtěné vzpomínky a políbil ho. Nemohl být
spokojenější.
napínavý a skvělý příběh díky
OdpovědětVymazatnádhera, moc děkuji za povídku :)
OdpovědětVymazatchodím tu každý den číhat na další povídku prosím
OdpovědětVymazat