Webová literární stránka, jejíž příběhy pojednávají o homosexuálních vztazích mezi muži.

Pokud Vás toto téma pohoršuje prosím odejděte!

Obsah stránek není vhodný pro mladší 18 let!


Starší povídky najdete: ZDE

sobota 20. září 2014

Zemři pro něj!

Všichni démoni prahnou po lidské krvi, utrpení a zabíjení... Nebo to tak úplně není? 


Za beta read děkuji Aidrien Assagir! :) 


Vím, že jsi tu!“ pronesl tiše mladík ležící na posteli. Odpovědí mu bylo hrdelní zvířecí zavrčení. „Přestaň na mě pouštět hrůzu. Oba víme, proč jsi tady.“
„Vskutku? Proč?“ tentokrát mu odpověděl sytý baryton, na který si počas jeho návštěv tak zvykl.
„Protože pro mě máš slabost, démone,“ odvětil beze stopy strachu.
V návštěvníkově hrudi zabublal smích. „Mohl bych tě rozpárat jako hadrovou panenku.“ V jeho hlase však nebylo nic, co by Jaydenovi, jak se mladík jmenoval, nahánělo hrůzu. A měl tušení, že démon to ví.
Posadil se na posteli a zadíval se směrem, kde viděl démonův obrys. Mrzelo ho, že se před ním neukáže a volí tuhle maskovací pózu.
„To jsi mohl udělat už dávno,“ upozornil ho lehce v odpověď na jeho nepřesvědčivou výhružku. „Třeba když ses probudil v mé posteli jako neškodné kotě,“ provokoval.
Zase to hrdelní zavrčení. Dnes je nějaký nevrlý, pomyslel si.
„Co tě tak vydráždilo, Lione?“ zeptal se. „Víš, že mi to můžeš říct.“
„To se tě netýká, člověče!“ prskl nevrle a mladík pokrčil rameny. Věděl, že pokud mu to nechce říct, tak mu to neřekne, i kdyby se na hlavu postavil. Krom toho ho rozčilovalo, že se před ním neobjevil v normální podobě, ale nechal ho vidět jen jeho obrys. Nikdo jiný Liona neviděl, když byl v této podobě.
Nevěděl, jestli se má vztekat, nebo usmívat, když za chvíli uslyšel démonův klidný dech. Zase se sem přišel vyspat, pomyslel si. Nakonec se rozhodl pro úsměv. Zvykl si, že u něj přespává. Vlastně ho hlídal.
Když ho jedné noci našel schouleného na prahu jeho domu, kterak dává pozor na jeho bezpečí, navrhl mu, aby spával uvnitř. Démon samozřejmě tvrdil, že mu spaní venku nevadí, ale mladíkovo pozvání přijal.
Vzpomínal, jak Liona našel jako malé zraněné kotě na kraji lesní cesty. Vypadalo to, že nepřežije. Už když ho viděl poprvé poznal, že není obyčejné zvíře. Přesto se ho ujal a začal ho léčit. Bylo úžasné vidět, jak se před jeho očima mění na majestnátního lva, kterým byl při své plné síle. Ta vzpomínka vyvolala na jeho rtech lehký úsměv.
Lion, neboli Sartarros, otevřel oči, jakmile vycítil, že mladík usnul. Přešel k posteli a zadíval se na něj. Dokonce se odvážil proměnit do své lidské podoby. V této formě byl nejzranitelnější, ostatně jako každý jeho rasy. Natáhl ruku a lehce pocuchal jeho vlasy. Stále nedokázal pochopit, co ho vedlo k tomu, aby ho před půl rokem zachránil.
Ale udělal to a on mu byl vděčný. Sám by tehdy nepřežil, jeho zranění byla příliš vážná. Mimoděk si sáhl k levému boku, kde se pod oblečením táhla dlouhá bílá jizva.
Přemýšlel, jestli si Jayden ve chvíli, kdy ho zachraňoval, uvědomoval, že tak zajistí ochranu své vesnici. Mladík však nebyl podlý a on věřil, že ho to v tu chvíli ani nenapadlo. V okolí se však rychle rozneslo, že v Sarkatě se usadil lví démon. Proto se mu ostatní vyhýbali a vesnice mohla prosperovat.
Sartarrosovi bylo upřímně jedno, co bude s kýmkoliv ze vsi. Nejdůležitější byla ochrana Jaydena. Mladík byl výjimečný. Dokázal rozeznat démona. Ať už v podobě zvířecí či lidské. I když byl neviditelný všem, Jayden ho viděl.
Lev byl nebezpečný. A zraněný lev ještě stokrát více. Přesto Jayden nezaváhal a vzal ho domů, aby mu pomohl se zraněním. Věděl, že není obyčejnou kočkou a přesto o něj pečoval, dokud nebyl schopný se přeměnit do své původní podoby.
Přestože na něj vlivem zranění a podráždění častokrát rozzuřeně řval a posílal ho do horoucích pekel, mladík se ho nebál. Neohroženě mu čelil, nenechal se zastrašit, byť mu v některých případech hrozilo skutečné nebezpečí, kdy se lev přestal v návalu agonie ovládat.
Když nad tím tak přemýšlel, tak právě jeho neohroženost byla důvodem, proč se vrátil zpět, když od něj vyléčený odešel. A pak už se prostě nedokázal nevracet. Jistě, namlouval si, že je to kvůli možnosti ohrožení jeho života, ale věděl, že lže sám sobě. Prostě mu ten mladík přirostl k srdci, což by samozřejmě nahlas nikdy nepřiznal. Nemohl. Byl přece démon!
„Neměl bys snít s otevřenýma očima,“ ozval se tiše Jayden. Lev okamžitě začal mizet do neviditelné podoby, ale mladík ho uchopil za ruku a zabránil mu v tom.
„Neschovávej se,“ zašeptal.
Nemohl jinak než mu vyhovět. Posadil se vedle něj na postel a zamyšleně pozoroval jejich spojené ruce. Pak udělal něco, co si nedokázal vysvětlit. Pootočil dlaň a propletl si s ním prsty. Jayden nic neřekl, jen se usmál.
„Dlouho jsem tě neviděl v lidské podobě,“ pronesl po chvíli zamyšleně. „Proč ses mi začal vyhýbat?“
Démon pečlivě volil slova. „Není to kvůli tomu, že bych se ti vyhýbal. V této podobě jsem nejzranitelnější, a pokud by mě v ní někdo zranil, nedokážu se přeměnit na démona. A to bych pak jen těžko ochránil vesnici, ne?“ A Tebe!
„Hmm, asi máš pravdu. Ale dlouho nás nikdo nenapadl, což se domnívám, je tvoje zásluha. Nemusíš se tak úzkostlivě hlídat.“
Lion na to nic neřekl. Byla pravda, že v této podobě byl nejzranitelnější. Ale taky ho dokázaly plně ovládat lidské city. A to se mu nelíbilo. Protože, ač si namlouval, co chtěl, na tom mladíkovi mu záleželo.
„Co tvé zranění?“ zeptal se Jayden, nevědom si náhlého rozpačitého ticha.
„Už je to lepší,“ zamumlal. Ačkoliv to už byly dva měsíce, co se plně vyléčil, Jayden trval na tom, že mu bude zranění kontrolovat. Teď na něj jen mlčky hleděl a čekal, až si démon sundá triko, které na sobě měl.
Ten cosi zavrčel, ale strhl ze sebe kus oblečení. Zkoumavě hleděl na jizvu. Vypadala v pořádku a rozhodně nehnisala. Lehce neochotně se vyprostil z démonova stisku a vstal, aby donesl mastičku. Lion by se nejradši propadl, když si uvědomil, jak mu dlaň najednou připadala prázdná.
Nicméně ve chvíli, kdy mu začal opatrně roztírat mast po jizvě, měl zcela jiné starosti. Rozhodně nesouvisející se zraněním.
„Bolí to?“ zeptal se tiše Jayden, vědom si jeho prudkého škubnutí, když mu přiložil mast na jizvu.
„Ne!“ zachraptěl démon. Mladík k němu vzhlédl a jejich oči se na okamžik střetly. V černých očí démona hořel oheň, který dokonale rozeznal i on, ačkoliv byl zcela nezkušený. Rychle se vrátil k roztírání masti.
„Tak, hotovo,“ přikývl spokojeně a zavřel mast. Lion na něj mlčky hleděl a snažil se ovládnout touhu, která mu bouřila krví. Nikdy na něj žádný smrtelník takhle nepůsobil. V čem je Jayden jiný? Je to snad jen vděčnost, že mu zachránil život?
„Díky,“ zabručel a rychle se zase oblékl. Tentokrát mladíkovi neušlo napětí, které se vznášelo ve vzduchu.
Začínalo svítat.
„Měl bych jít,“ podotokl Sartarros a zvedl se k odchodu.
„Proč tu nikdy nejsi přes den?“ zeptal se mladík.
Démon pokrčil rameny. Neměl žádný zvláštní důvod proč odcházel. Snad jen kromě toho, že by jeho sebeovládání nemuselo být tak silné jak se domnívá.
Jayden se jen usmál a přikývl. Chápal, že potřebuje určitou volnost. Krom toho nebyl jediný důvod, aby zde přes den zůstával. Jeho zranění bylo již v pořádku. Proč jen mu to tolik vadilo?
Lion vykročil ze dveří a na malém dvorku se změnil v majestátního lva. Mladík stojící na zápraží zatajil dech. Tohle mě nikdy neomrzí, pomyslel si, když si prohlížel tu nádheru. Překvapilo ho, když k němu démon přišel a lehce se o něj otřel čumákem. Zasmál se a podrbal ho v nádherné hřívě, která téměř žhnula.
Pak se lev mocně odrazil zadními běhy a vznesl se do vzduchu. A Jayden věděl, že ho neuvidí dříve než pozdě v noci, kdy ho opět přijde hlídat.

Ve skutečnosti se Lion zdržoval vždy v blízkosti Jaydena. Věděl, že není jediný, kdo zná jeho tajemství. Spoustě démonů byl trnem v oku. Nehodlal dopustit, aby se mu něco stalo. Pohodlně se uvelebil pod stromem v dostatečné vzdálenosti, aby ho neviděl a pozoroval ho při každodenních povinnostech.
Překvapilo ho, že žije sám. Vlastně ani nevěděl proč. Nikdy se ho na to nezeptal. Uvědomil si, že chlapce téměř nezná. Byla to jeho vlastní vina. Kdyby chtěl, mohl se ho kdykoliv na cokoliv zeptat, aby ho lépe poznal. Jenže pokud by to udělal, netušil, jestli by se ještě dokázal ovládat.
S povzdechem si přestal namlouvat, že mu na tom mladíkovi nezáleží. Toužil po něm. Tak moc, až téměř skučel bolestí. Nicméně si byl jistý, že Jayden nic takového nemůže cítit. Koneckonců, on je démon.
Položil si hlavu na přední packy a pozoroval, jak se mladík procvičuje v boji. Byl tomu rád, dokonce na něj naléhal, aby to dělal, protože nikdy nevěděl, kdy se může objevit nějaké nebezpečí. A Sartarros nemusel být vždy dostatečně blízko, aby ho stihl zachránit.
Dělalo mu radost, když viděl, jaké dělá pokroky. Věřil, že by se dokázal ubránit. Jistě, démonovi jeho úrovně by neodolával příliš dlouho, ale do té doby by se Lion jistě objevil. Zahnal nepříjemnou představu. Na tohle by vůbec neměl myslet.
Byl tak zaujatý mladíkem, že si nevšiml démona, který se kolem Jaydena plížil. Okamžitě se naježil připraven ke skoku, ale v tu chvíli se chlapec otočil a útočícího démona zneškodnil. Naštěstí se jednalo jen o malé stvoření, přesto se Sartarros nadmul pýchou.
Jayden hleděl na mrtvého démona se smíšenými pocity. Kdyby to nebylo v sebeobraně, nikdy by ho nezabil. Věřil, že všechny bytosti si zaslouží žít. Nicméně chápal, proč na něj útočil. Bál se toho, co mladík uměl.
Zadíval se na démonka pozorněji a všiml si, že mu chybí zub. Než to mohl prozkoumat podrobněji, podlomila se pod ním kolena a on pochopil, kde zub skončil. Jed?
„Jaydene!“ vykřikl démon a okamžitě k němu skočil. Proměnil se do své lidské podoby a poklekl vedle něj. Viděl, jak mu z předloktí trčí zub. Zavrčel a vzal mladíka do náruče.
„Ahoj,“ zašeptal mladík, když se k němu přitiskl. Zimomřivě se roztřásl.
Lion nic neřekl, jen s ním vstoupil do chaty a položil ho na postel. Podle namodralých čar, které se rozeběhly po mladíkově předloktí, poznal, že se jed šíří rychle.
Sklonil se k němu a jed vysál. Nebo se o to aspoň pokusil. Na něj démoní jedy nepůsobily. Chlapec, náhle křehčí než kdy jindy, se bezmocně roztřásl.
„Vydrž,“ šeptal mu, zatímco ho zbavoval zbytku jedu v jeho krvi. Konečně necítil žádné stopy škodlivé látky.
„Jaydene? Slyšíš mě?“
Otevřel oči.
„Je mi zima,“ špitl.
Sartarros ho posunul ke straně a lehl si vedle něj. Přitáhl ho k sobě blíž a přes oba přetáhl peřinu. Hřál ho vlastním tělem a cítil, jak třas pomalu ustupuje.
Den přešel v noc a on ho tiše pozoroval. Doufal, že bude v pořádku. Podařilo se mu jed z jeho těla dostat téměř v rekordním čase, takže snad nenapáchal žádné vážné škody, ale to nemohl vědět.
Mladík se mu otočil v náručí a nyní se k němu tulil tváří. Lehce ho hladil po zádech. Uklidnilo ho, že není tak bledý, jako tomu bylo odpoledne. Byl až přehnaně červený. Rychle mu sáhl na čelo, ale horečku neměl.
„Předstíráš spánek?“ otázal se démon pobaveně.
„Uhm..,“ zamumlal a on ucítil, jak ho na krku ovanul jeho horký dech. Zaťal zuby, aby se nepřetal ovládat. Začal se od něj odtahovat. Avšak Jayden ho uchopil kolem zad a přitiskl se blíž.
„Vidíš? Proto jsem předstíral. Kdyby jsi věděl, že jsem vzhůru okamžitě by ses ode mě vzdálil. Nejlépe do své démonické sféry, kde se tě nemohu dotknout.“
Překvapeně zamrkal. „Jaydene?“
„Chci takhle chvíli zůstat, dobře?“ poprosil a on mu nedokázal odmítnout. Bylo tak příjemné cítit jeho tělo tak blízko svému.
„Měl bych odejít, Jaydene. Opustit vesnici.“
Mladík se od něj prudce odtáhl. „Proč?“
„Ohrožuji tě. Dnes jsi kvůli mně málem zemřel.“
„Hlupáku!“ osočil ho. „Nezemřel jsem jen díky tobě. A ten démon nešel po tobě, ale po mě. Po mém „daru“. Když odejdeš, tak skutečně zemřu.“
Démon se od něj odtáhl a zadíval se do jeho smaragdově zelených očí. Hledal v nich nějakou stopu po špatném vtipu, ale nenašel nic než upřímnost. Jayden klidně opětoval pohled Lionových zlatohnědých očí.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Lion tiše. Je snad nějaká naděje?
„Pokud nebudeš poblíž, až mě zase napadne nějaký démon, kdo mi vysaje jed z rány?“ otázal se Jayden.
Takhle to je, pomyslel si Lion sklíčeně. Začal se od něj odvracet, ale Jayden vzal jeho tvář do dlaní. Tázavě vyklenul obočí.
„Kdo by mě zahříval, když je mi zima?“
„Jsem pro tebe jenom zdroj tepla?“ prskl nevrle, jak nad ním převládala démonická stránka.
„Kdo by činil mé noci šťastné?“ usmál se mladík a přitiskl rty na jeho.
Lion měl nejprve pocit, že se mu to jenom zdá. Blouzní snad? Horečku ale nemá. Pak se tomu nádhernému snu podvolil a přitiskl se k němu.
Prohloubil polibek, ochutnával to, po čem tak dlouho prahnul. Projížděl rukama dlouhé prameny lesklých černých vlasů, které ho uchvacovaly. Byly tak hebké. Stejně tak rty, které se něžně přely s těmi jeho.
„Ne!“ zastavil chlapce, když se ho pokoušel svléknout. Ublíženě na něj pohlédl a on neodlal pousmání. „Chci tě dnes jen držet, můžeš s tím souhlasit?“
„Zůstaneš tu? Takhle?“
Chápal, co tím myslí. V lidské podobě. Vždy na sebe v noci bral podobu démona.
Políbil ho na čele. „Zůstanu. Potřebuješ odpočívat.“ Přitiskl ho k sobě blíž a mladík zavřel oči. Pro jednou se nepřel.

„Lione?“ zašeptal mladík, když se probudil z nepříjemného snu. Zamrkal a rozhlédl se kolem, protože zjistil, že je sám.
„Och,“ ozval se neznámý hlas z rohu místnosti, který tonul v šeru. Mladík se snažil rozeznat, kdo to tam sedí. „Ty opravdu neznáš jeho skutečné jméno.“
„Skutečné jméno?“
„Tak hloupý. Neuvěřitelné. Opravdu propadl mocný Sartarros tak prostoduchému mladíkovi?“
Jayden se posadil a rozeznal démonickou auru, která neznámého obklopovala. Byla téměř stejně silná jako ta Lio- Sartarrosova.
„Kdo jsi?“
„Mé pravé jméno není podstatné, ale vy lidé mě znáte jako Šakala.“
Zamrazilo ho. Jistě, že znal pověsti o Šakalovi. Donedávna by nevěřil, že skutečně existuje. Dokud nepotkal Liona.
„Kde je?“ zavrčel.
„Och, myslíš toho lidského červa, co spal vedle tebe? To tě nemusí zajímat. Můj malý služebník splnil úkol naprosto ukázkově.“
„Tohle byl plán?“
„Opravdu jsi velice prostoduchý,“ zasmál se pohrdavě a Jayden vzkypěl vzteky. „Hmm, vidím, že se umíš i rozčertit. Velice zajímavé. Nebojíš se mě?“
Teď to byl Jayden, kdo se pohrdavě zasmál. „Ne!“
Překvapeně zamrkal, když ho muž náhle uchopil pod krkem a přitlačil k posteli.
„Ale měl bys!“ varoval ho. „Chtěl bys vidět svého Liona? Tak tě za ním vezmu, co ty na to?“
Všechno se začalo prudce točit, až musel zavřít oči. Nechápal co se děje, ale muž ho držel pevně, takže nemusel mít obavu, že by snad někde „vypadl“.
Okamžik mu trvalo než si zvykl na jasné světlo, které ho obklopovalo. A pak ho uviděl. Spoutaný ve své lidské podobě. Ze spánku mu stékal pramínek krve.
„Lione!“ vykřikl a chtěl k němu rozběhnout, ale do zad se mu zakousl bič.
„Jsi na území démonů! Budeš mu prokazovat úctu a oslovovat ho pravým jménem!“ zařval téměř nepříčetně Šakal.
Viděl, jak sebou Sartarros v poutech škubl, když si dovolil vztáhnout ruku na toho skrčka a spokojeně se usmál.
„Ještě jednou na něj sáhni, Leachlaine, a přísahám, že ti velmi ublížím!“ vrčel hrdelně lev.
Mladík nedbal bolesti a rychle se snažil dostat až k němu. Padl vedle něj na kolena a pokusil se ho zbavit okovů. Pochopil, že mu brání změnit se v démona.
„Ty zbabělče!“ zasyčel směrem k Šakalovi, ten udělal krok blíž a pozvedl bič. Výhružný pohled v očích Sartarrose ho prozatím, prozatím, zastavil. Spokojil se s pozorováním marného boje toho malého človíčka.
„Jak ses sem dostal?“ sípal Sartarros.
„To on. Řekl mi, že mě za tebou vezme.“
„Hlupáku. Neměl jsi chodit. Beze mě by ti bylo mnohem lépe.“
„Nesmysl!“ Škubl za jeden z okovů, ale ten se ani nehnul. Jako by se mu ten chladný kov vysmíval. „Sartarrosi,“ zašeptal a opřel si čelo o jeho.
„Moje jméno,“ vydechl překvapeně.
„Zase on,“ tentokrát zasyčel. „Měl jsi mi to říct ty!“ Vyčítavě na něj hleděl.
Pousmál se. „Promiň. Nenapadlo mě, že by tě to mohlo zajímat.“
„Nerad ruším vaše dojemné setkání, ale já jsem tu TAKY!“ zařval Šakal a oba se podívali jeho směrem. Jayden vstal a vzal Sartarrosovu ruku do své. Beze stopy strachu hleděl do démonových očí.
Ten se zašklebil a přešel blíž. Pohupoval v ruce bič a přemýšlel, co by jim tak provedl.
„Co bys udělal proto, aby Sartarros žil, človíčku?“ zeptal se lstivě.
„Cokoliv!“ vyhrkl bez zaváhání.
„Lachlaine!“ vrčel Lion. Ten se na něj podíval s lehkým úsměškem.
„Jak hluboko jsi klesl, Sartarrosi, jestliže jsi ochoten riskovat vše pro tohle dítě!“ odplivl si.
„Nemá s námi nic společného!“
„To se právě pleteš. Je pro nás hrozbou. Copak to nechápeš? Pokud se někdo dozví o jeho moci, může nás všechny vyhladit. To bys chtěl? Šel by jsi proti vlastnímu druhu?“
„Nikdy bych to neudělal!“ ozval se Jayden. Šakal po něm mrskl pohledem. Ani si nevšiml, že pohnul rukou, dokud neucítil na tváři žhavé důtky. Z rány mu stékala krev, ale dál ho neohroženě sledoval.
„Lachlaine!“ zařval démon poutaný okovy a bezmocně jimi zaškubal. Cítil, jak mu Jayden stiskl ruku.
„Co chceš, abych udělal? Jaká je tvá podmínka propuštění Sartarrose?“
Lví démon škubal okovy, co mu síly stačily. Nelíbilo se mu, že o něm jednají jako by tu nebyl. A už vůbec se mu nelíbil ten pohled, který svítil v Šakalových očích.
„Zemři pro něj!“
„NE!“ Tentokrát to byl on, kdo stiskl Jaydenovi ruku téměř brutálně. „Neopovažuj se něco takového udělat, Jaydene! Já se z toho dostanu, rozumíš? Jsem přece démon sakra!“ řval nepříčetně.
Mladík si před něj opět klekl, vzal jeho obličej do dlaní a lehce ho políbil. „Stojíš mi za to,“ šeptl a naposledy se dotkl okovu na jeho ruce.
„Jsem připravený,“ otočil se k Šakalovi čelem a pustil Lionovu ruku. Udělal několik kroků dopředu, aby ho nevystavil nebezpečí.
„To teda nejsi! Lachlaine! Neopovažuj se něco takového udělat! Jestli mu zkřivíš jediný vlásek, přísahám, že z tebe udělám milion krvavých kousků!“ vyhrožoval. Opět škubl okovy a tentokrát překvapeně zaznamenal, že jeho levá ruka vyskočila z pout. Byla to ta ruka, které se dotkl Jayden.
Lachlaine si toho nevšiml. Byl příliš zaujatý představou smrti toho písklete. S krutým úsměškem k němu pokročil a chytil ho pod krkem.
„Tak patetické! Člověk, který je ochoten zemřít pro démona. Jsi vážně hloupý, že?“ S potěšením sledoval, jak rudne a zoufale lapá po dechu.
„Ach, tohle si užiju,“ zasyčel. Stiskl hrdlo pevněji. Moc se mu nelíbil ten pohled, který na něj mladík upíral. Tak plný pohrdání a výsměchu.
Zavyl jako raněný šakal, kterým právě v tu chvíli by. Do ruky se mu totiž zakousl lev. Ohnivý lev, jehož žár ho spaloval a přinutil ho mladíka pustit.
Sartarros před ním stál ve své plné síle. Skočil po něm. Nedovolil mu změnit se v démona. Byl příliš vyčerpaný na dlouhý boj. Jediným stiskem ostrých tesáků ho poslal na věčnost. Ani se nenamáhal zkontrolovat, jestli je skutečně mrtvý, protože věděl, že je.
Rychle se změnil zpět v člověka a přešel k Jaydenovi, který ležel na zemi lapaje po dechu. Klekl si vedle něj. Nic neřekl, jen na něj upíral oči. Snažil se ovládnout zvířecí vztek a strach, který ho celého ochromil.
„Ty zatracený pitomče! Co to jako mělo znamenat?!“ začal řvát. Jeho hlas chvílemi přeskakoval do lvího řevu, ale bylo mu to jedno. Chrlil ze sebe všechny pocity, které ho téměř stály život, protože tak nějak si představoval infarkt.
Když se konečně dostatečně vyřádil, popadl chlapce za přední část oblečení a prudce přitáhl k sobě. Objal ho a tiskl blíž, jako by se v něm rozhodl ztratit.
„Miluji tě,“ šeptal stále dokola. „Už nikdy nedovolím, aby se něco podobného stalo. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ ujišťoval ho mezi horečnatými polibky, kterými se chtěl přesvědčit, že je mladík opravdu v pořádku.
Ten překvapeně mlčel, jen přijímal vše, co mu ten neohrabaný lev nabízel.
„Nikdy to nedovolím, proto odejdu.“
Jayden ztuhl. Tentokrát bylo na něm, aby se pořádně rozčílil. „A kdo je pitomec teď?! Jestli odejdeš, najdou se další, stejní jako Šakal, kteří si budou myslet, že vás můžu vyhladit. Jak se jim asi dokážu ubránit sám?“
„Zařídím, aby tě nenašli. Vytvořím kolem tebe bariéru, kterou žádný démon nedokáže proniknout. Nebudou tě prostě moci najít.“
„Neřekl jsi právě, že nedovolíš, aby mi někdo ublížil?“
Překvapeně mrkl. „To jsem řekl,“ souhlasil.
„Ublížíš mi jenom ty, pokud mě opustíš, Sartarrosi. Také tě miluji. Proč si myslíš, že bych jinak byl ochotný pro tebe umřít? Pro žádného jiného démona bych to rozhodně neudělal, ty pitomče!“
Sartarros ho prudce políbil. „Zdá se, že tuhle bitvu prohrávám,“ zašeptal, ale usmíval se. „Je to poprvé, co mi to rozhodně nevadí.“
Jayden ho objal, šťasten, že se konečně uklidnil. „Mimochodem, jak jsi dokázal uvolnit ty okovy?“zeptal sepo chvíli ticha démon.
Pokrčil rameny. „Zřejmě to způsobilo to, že jsem byl opravdu ochotný riskovat svůj život pro démona,“ usmál se. Nerozuměl tomu vysvětlení, ale byl si jistý, že později bude mladík podrobnější. Teď se museli dostat z téhle prokleté démonské pustiny.

Důležitě přikyvoval, když mu Jayden, který seděl usazený na jeho klíně, vysvětloval, jak uvolnil přede dvěma týdny okovy. „Takže chceš mi říct, že tvůj prapraprapředek byl démon, je to tak?“ ujišťoval se.
„Přesně.“
„A ty jsi po něm zdědil „něco“ z démonské síly a díky tomu nás můžeš vidět v jakékoliv formě?“
„Ano, ano!“
„A když jsi byl ochoten pro mě zemřít, pro démona, tak se uvolnila jakási pečeť, která ti umožnila ty okovy přetavit, ano?“
„Tak, tak!“ kýval.
Sartarros se upřímně rozesmál. Nemohl si pomoci, ale mladík se u toho tvářil tak strašlivě vážně, že se tomu prostě nedalo odolat. Teď se zatvářil ublíženě a on se pokusil svůj záchvat zmírnit. Zřejmě to nepomáhalo, protože se mu začal drápat z klína. Uchopil ho kolem pasu a přinutil zůstat na místě.
„Omlouvám se, ale kdyby ses viděl..“ řehtal se.
Jayden ho propaloval pohledem, ale ve skutečnosti se nezlobil. Vše, co mu řekl byla pravda, ale nemohl se divit, že tomu nevěří. I jemu ta historka připadala přitažená za vlasy. Krom toho to bylo poprvé, co ho slyšel se smát. Byl to nádherný zvuk.
Konečně se démon uklidnil natolik, aby byl schopen normálně dýchat a ne jen zoufale lapat po dechu.
„Omlouvám se,“ zašeptal ještě jednou a políbil ho na tenkou jizvu, která mu zůstala na obličeji po Lachlainově biči.
Věděl, že si to Sartarros vyčítá, proto mlčel. Nevadila mu ta jizva. Byla jen malou cenou za to, že ho teď a tady mohl objímat. Skutečně byl ochotný pro něj v tu chvíli zemřít.


Zatřásl hlavou, aby odehnal nechtěné vzpomínky a políbil ho. Nemohl být spokojenější. 

3 komentáře:

  1. napínavý a skvělý příběh díky

    OdpovědětVymazat
  2. nádhera, moc děkuji za povídku :)

    OdpovědětVymazat
  3. chodím tu každý den číhat na další povídku prosím

    OdpovědětVymazat