Český překlad: Oběť
I. část cyklu
Nositel dopisů z magického světa do "normálního". Hezké, že? Nebýt však toho, že je to prokletí. Bez přátel, bez lásky, stále sám. Ovšem musí to tak být navždy?
„Tvůj vzkaz
vyřídím,“ ujistí nádhernou sněžnou sovu na svém předloktí.
Jemně ji hladí po peří a hledí do těch neuvěřitelných očí.
Nejsou zdaleka obyčejné a rozhodně nejsou soví. Jsou černé jako
půlnoční nebe s odlesky jarní oblohy. A tohle taky není obyčejná
sova. Je to mág, kterého proklel samotný bůh Alamon. Proč? To
nevěděl. Vlastně toho moc nevěděl. Sova mu sdělovala jen to
nejdůležitější a většinou to byl příjemce oněch zpráv. A
vždy byl stejný. Podle jeho vzkazů poznal, že se jednou za měsíc
mění v člověka.
A kdo je vlastně
on? Funguje něco jako mezidimenziální telefon. Někdo po něm
pošle zprávu a on ji předá. Už ani nevěděl své jméno. Proč
taky? Nikdo se ho na něj neptal už několik set let. Byl uvězněn
tady. Byl poslem zpráv. Ať už dobrých či špatných. Byl takový
záchytným bodem všem zoufalým kouzelným stvořením. Všichni
byli volní. Jen on musel přetrvávat zde a přenášet vzkazy.
Byl rád, že ho
poznal. Bezmyšlenkovitě ho hladí a přeje si, aby mu zase něco
prozradil. Avšak sova mlčí a jen ho jemně klove do prstu. Zasměje
se. „Závidím ti,“ prohodí tiše. A co? „Tvou volnost.
Svobodu. Můžeš se pohybovat jak chceš.“ I to má svoje
zápory. Já ti zase závidím dvě ruce a nohy. „Každý máme
svých problémů dost, že?“ prohodí a znovu ho pohladí. To
mi povídej. Jak se vlastně jmenuješ? Jsem to ale necita. Létám
sem už několik měsíců a ještě jsem se na to nezeptal. Bohužel
jsem v téhle podobě už tak dlouho, že téměř ztrácím lidské
vlastnosti.
Muž překvapeně
zamrká. „Chceš vědět mé jméno?“ optá se pro jistotu. Ano.
„Tak to tě zřejmě zklamu. Už ani nevím jak se jmenuji.
Tolik let uběhlo od doby, co mi někdo řekl jménem, že už si ho
prostě nepamatuji.“ Sova smutně houkne a jeho nad tím zabolí
srdce. „Řekl bych ti to ale rád. Ani tys mi neřekl své jméno.
A to jsem se několikrát ptal. Prozradíš mi ho teď?“ Nemohu.
„Jistě,“ pousměje se smutně a znovu pohladí to sněhobílé
peří. Musím letět. Vyřídíš tedy můj vzkaz? „Samozřejmě.
Je to moje povinnost.“ Je mi líto, že tě musím takhle
využívat.
Zadívá se mu do
očí. „Jen mě nelituj, prosím. Doufám, že někdy nastane
chvíle, kdy mi své jméno řekneš.“ A já doufám, že někdy
nastane chvíle, kdy ty si vzpomeneš na svoje. Doufám v to za tebe.
S těmito slovy mávne křídly, na rozloučenou zahouká a nechá ho
opět v jeho samotě. „K čemu jméno?“ prohodí už do větru.
„Nastal čas!“
zaslechne. „Já vím,“ povzdechne si. Před ním se objeví
stříbrnou září ověnčená Brána, která mu otevírá cestu do
druhého světa. Do světa lidí. Vkročí do ní a opět je vtáhnut
do světa plného barev, světla a hluku. Dnes má obzvlášť hodně
vzkazů, ale všechny vyřídí rychle. Jeden je smutný, o něčí
smrti, ale i takové musí bohužel vyřídit.
Jako poslední si
ponechá mladíka, kterému je určen vzkaz od sněžné sovy.
Zazvoní a dveře mu otevře usměvavý rozčepýřený blonďák.
„Máš pro mě vzkaz?“ vyhrkne dychtivě. Pousměje se. „Ano.
Prý se sejdete jako vždy na vašem oblíbeném místě.“
„Víc neříkal?“
protáhne mírně zklamaně. „Myslím, že zbytek ti řekne
osobně.“ Mladíkovy zelené oči se opět rozzáří. Ani nevíš
jak ti závidím, zašeptá v duchu, ale navenek se jen usměje.
Otočí se a odchází. „Děkuji ti,“ zavolá za ním ten kluk.
„Je to moje práce,“ odvětí unaveně.
Už bych
potřeboval vystřídat, pomyslí si, když se vrací do svého
světa. Jenže žádný dobrovolník na obzoru není. Vrátí se na
své místo. Proč jsi mi to udělal Alamone? Co jsem provedl tak
špatného? Copak bylo špatné, že jsem se zamiloval do muže?
Odpověď
nedostal. Jistě, ten muž byl Nardet. Přesto přeci láska nebyla
tak špatná. Je možné, že Alamon poznal, co je Nardet zač dříve
než on. Možná ho jejich milostivý bůh chtěl jen ochránit. A
tak udělal ochránce z něho. Sedne si na zem a opře se o zeď.
Nesl svůj úděl statečně, ale ve chvíli kdy poznal Sovu už to
nešlo.
Jeho samota byla
stále větší a jen prohlubovala jeho smutek. Stal se Nositelem.
Všichni ho znali. Znali i jeho osud. Nelíbilo se mu jeho nové
poslání. Chtěl být zase obyčejným řadovým učněm kouzelníka.
Avšak svůj předchozí život si pamatoval jen matně. Jediné co
věděl bylo, že on je člověk, ale vychoval ho čaroděj. Proto se
zařadil do tohohle kouzelného světa. Vlastně celých dvacet pět
let žil v „normálním“ světě. Jenže pak se stalo, co se
stalo a on byl přidělen sem. Mezi osoby, které dopadly stejně
jako on. Ani si nepamatoval jak dlouho tady je. Vlastně toho o
magickém světě moc nevěděl. Jen to co občas zaslechl. A to se
mu moc nelíbilo. Vypadalo to, že se po celém kraji začínala
šířit Temnota. A to nikdy nevěstilo nic dobrého.
A tady poznal
Sovu. Stali se z nich přátelé a on tomu byl rád. Temnotou
zaševelí křídla on zvedne oči v domnění, že uvidí bílá
křídla. Nezmýlí se. Nositeli! Usměje se na něj a natáhne
ruku, na které mu ladně přistane. Předal jsi mou zprávu?
„Samozřejmě. Bude tě čekat. Byl trochu zklamaný, žes mu
nevzkázal víc.“ To je celý on. Však se dlouho zlobit nebude.
„To jistě ne.“
Vypadáš jako
že tě něco trápí. Nechceš se mi svěřit? I já tě zatěžuji
svými problémy. Trochu nuceně se usměje. „Nic mi není. To
bude v pořádku, věř mi.“ Jenže já ti nevěřím. Něco tě
trápí a mě jako tvého přítele zajímá co. „Možná ti to
někdy řeknu, ale teď ne, ano? Jen jsem si na něco vzpomněl a
vyvolalo to ve mně nostalgii.“ Znám ten pocit. I já často
vzpomínám na to, co jsem byl. „Stále mi neprozradíš proč
tě Alamon proklel?“ Ani tys mi neprozradil důvod svého
prokletí.
Překvapeně
mrkne. „Copak ty to nevíš? Neznáš povídačky, které o mě
kolují? Zná to přeci každý.“ Znám, ale neřekl jsi mi to
ty. Třeba je všechno jinak. „Není,“ prohodí a odvrátí
se od něj. Zadívá se na jednoduché stavení, kterému nyní říká
domov. Líbí se mu tam, připomíná mu to Jeromovu chatrč.
Povzdechne si.
Sova na něj upírá
svoje pátravé oči, avšak dál nenaléhá. I on má svá
tajemství. A navíc byl teď myšlenkami u své další proměny.
Jen jednou za měsíc měl možnost stát se opět tím, čím byl.
Mohl opět být čarodějem a mohl opustit tenhle svět. A vždy míří
jediným směrem. Za Ním. Zahouká a Nositel se na něj zadívá.
„Už zase odcházíš?“ optá se posmutněle. Musím. Byl jsem
se jen ujistit, že jsi předal můj vzkaz. „Jistě,“ usměje
se na něj. Nevěřím ti ten nucený úsměv. „Opravdu? Já
taky ne.“ Tak tedy prozatím sbohem.
„Sbohem.“
Pozoruje ho dokud z něj na obloze nezůstane jen bílá skvrna. Jak
rád by měl křídla jako on. Začne se stmívat. Vypadá to, že
dnes už žádné vzkazy vyřizovat nebude muset. Vejde tedy do domu
a unaveně sebou plácne do postele. Ještě než usne stihne se
pomodlit k Alamonovi. Sice to dělá nerad, ale nechce si přidělávat
potíže. Stále je tu šance, že opět bude normálním člověkem.
Letí nad korunami
stromů a svým ostrým zrakem si hledá nějakou potravu. Být sova
je někdy dost únavné. Ještě, že se Proměna blíží. Má to
jedinou nevýhodu. Vždy musí stát na zemi. Kdyby náhodou letěl,
nepřežil by. Někdy je dost obtížné to odhadnout. Zahlédne svou
oběť a střemhlav se pustí dolů.
Za chvíli už si
pochutnává na jakémsi hlodavci. Je to celkem ironie. Jako mág měl
rád nejrůznější lahůdky. Jako sova musí strávit co si uloví.
Je to zvláštní. Být v těle sovy a mít stále mozek mága. Nebýt
Alamona mohlo to být všechno jinak. Mohl být šťastný ve světě
lidí. Avšak nebylo mu to dopřáno. Proč jsi mě vlastně
proklel?, optá se v duchu. Samozřejmě, že žádnou odpověď
nedostane.
Byla jen jediná
osoba z celého tohohle světa, která mu rozuměla. Byl to Nositel.
On jediný mohl slyšet jeho myšlenky. Byl to takový zvláštní
rozhovor, ale byl rád, že je to aspoň něco. Jinak by se asi
zbláznil.
Přistane na
nejbližším stromě a pohodlně se uvelebí na větvi. Není
prokletý dlouho. Rozhodně kratší dobu než Nositel. Mohlo to být
tak pět let. Jenže stejně to nechápal. Vždyť vztahu s Ním to
nezabránilo, tak proč to Alamon udělal? Nachýlí hlavu na stranu
a pozoruje okolí. Mimoděk si vzpomněl na slova Boha. Jednou
důvod svého prokletí pochopíš. Ale kdy?!
Někde v dálce
zahouká sova. Klidně jí odpoví. Předávají si takhle vzkazy.
Bylo to příjemné, i když ne tak příjemné jako rozhovory s
Nositelem. Slyšel jeho příběh. Každý ho znal. Byl učněm
jednoho z nejvýznamnějších čarodějů Jeroma. Sám Nositel byl
obyčejný smrtelník, ale Jerom ho našel a vychoval ho jako syna.
Pak se ale mladík zamiloval. Nebylo by to tak divné. Ani to, že
dotyčný byl muž. Jenže on se zamiloval do největší hrozby
čarodějného světa. Zamiloval se do Nardeta, temného
černokněžníka, který chtěl ovládnout celý svět.
Proto byl proklet.
Jeromovi se podařilo Nardeta porazit, ale sám přitom přišel o
život. To už však Nositel nevěděl. Nikdo se mu to neodvážil
říct. Od té doby uběhlo přes tisíc let. Přes tisíc let byl
tenhle mladík uvězněn mezi dvěma dimenzemi a roznášel vzkazy.
Rád by mu pomohl, ale nevěděl jak. Vždyť neuměl pomoci ani sám
sobě.
Dnes nepřijde,
pomyslí si smutně Nositel. Dnes je den jeho proměny. Nikdy ho jako
člověka neviděl. Neměl na něj čas. Vracel se k tomu rozježenému
klukovi, kterému nosí každý měsíc vzkaz. Odmítá si přiznat,
že by na něj žárlil. Jen mu prostě závidí, že má někoho kdo
ho tak miluje. A nepochyboval o tom, že Sova ho miluje. Jinak by
tolik neriskoval.
A on? On prostě
dál bude sbírat vzkazy, které zase příští měsíc předá. I
on mohl opustit tohle místo jen jednou za měsíc. A vždy to bylo
den před proměnou Sovy. Zezačátku se mu to zdálo podezřelé,
ale pak si uvědomil, že on už je tady hrozně dlouho. Ani nevěděl
jak dlouho. Vždy když se někoho zeptal neuměl mu odpovědět.
Věděl, že mu něco tají.
V těchhle
chvílích jeho mysl často zabloudí k Nardetovi. K muži, který
jediný mu rozuměl. K muži, kterého miloval. K muži, který ho
zradil a díky němuž je tady. Přesto to byl jediný člověk,
který si dokázal získat jeho srdce, duši i tělo. Zavře oči a
opět vidí jeho zeleno-černý pohled.
Povzdechne si a
převezme další vzkaz. Muž, který ho přinesl si ho bedlivě
prohlíží. „Je ti dobře, Nositeli?“ odváží se zeptat.
Usměje se na něj. Lidé, od kterých bral vzkazy, ho nikdy jinak
neviděli. Jen Sova dokázal jeho úsměvy prokouknout. „Jistě.
Jen jsem si na něco vzpomněl,“ další oslňující úsměv. Muž
kývne a s úsměvem se rozloučí. Takhle to jde až do večera.
Nositel je smutný,
že dnes neviděl Sovu. Lehne si na postel a přemýšlí. Je možné,
že by se někdo zamiloval do zvířete?, ptá se v duchu. Co to
plácáš?!, vynadá si. Copak ty si myslíš, že ho miluješ?!
Pokrčí rameny. Bude to tím, že si zrovna dnes vzpomněl na
Nardeta.
Věděl, že je
mrtvý. Nějaký čaroděj ho zabil. Ačkoliv byl strůjcem jeho
prokletí přesto ho několik let oplakával. Litoval všeho co se
stalo. Litoval, že ho nemohl naposledy vidět, dotknout se ho,
políbit ho.
Netrpělivě
přistál na zemi a čekal na Proměnu. Zjevila se před ním jako
bílý přízrak a mávla rukou. Místo sovy na palouku stál
nádherný muž. Byl oděn v bílém kabátě, na kterém se skvěly
hnědé a stříbrné ornamenty. V ruce držel překrásný meč se
zdobenou rukojetí a třemi zuby, které přecházely v ostrou čepel.
Práce elfů, koho jiného. Jeho stříbrné vlasy mu splývaly téměř
ke kolenům, černo-modré oči blýskaly vzrušením. „Se svítáním
se musíš vrátit,“ pronesla Proměna. „Já vím.“
Jeho hlas trochu
zaskřípe jak zase celý měsíc nemluvil. Proměna otevře portál
a on v něm s radostným úsměvem zmizí. Volným krokem kráčí
„normálním“ světem. Má namířeno na jediné místo, kde byl
kdy šťastný. Na místo kde potkal Jeho.
Usměje se, když
uvidí známou světlou kštici. Seděl na lavičce a hleděl na
moře. Tiše k němu přejde a položí mu ruce na oči. „Kdo je
to?“ zašeptá a aniž by čekal na odpověď, otočí ho k sobě a
políbí ho. „Douglasi,“ zašeptá mu do rtů a mladík se na něj
usměje. „Chyběl jsi mi,“ prohodí a uchopí mezi prsty jeden
dlouhý pramen čarodějových vlasů. „I ty mě. Ani nevíš jak
jsem se na tenhle den těšil.“
Posadí se vedle
něj a obejme ho kolem ramen. Douglas se mu stulí do náruče a opře
si hlavu o jeho rameno. Sedí vedle sebe a jen si užívají blízkost
toho druhého. Sova ví, že se budou za pár hodin dlouze a líně
milovat, ale teď jim stačí tohle. Začnou si povídat. Tak dlouho
si s nikým nepovídal. Tedy kromě Nositele, ale tohle bylo jiné.
Mohl hovořit s osobou ve své lidské podobě. Mohl mluvit s někým
koho neskonale miloval.
Douglas se narovná
a pohladí ho po tváři. „Jsem tak rád, že tě zase vidím,“
šeptne. Muž přitaká. „I já.“ Zkoumavě se na něj zadívá.
Proč má pocit, že mu něco tají? „Půjdeme ke mně?“ optá se
Douglas tiše. Kývne. Společně vstanou a Douglas ho chytí za
ruku. Zarazí ho to. Často spolu takhle chodili, ale většinou to
byl on sám, kdo vzal jeho ruku do své. „Děje se něco, zlato?“
optá se.
Mladík zavrtí
hlavou. „Vůbec nic,“ prohodí a zastaví se. Zničehonic ho
uprostřed ulice políbí. Nikdo tady sice není, ale Sově se to
nechce líbit. Na nic víc však nemá čas, protože dorazí do jeho
domu. Milují se dlouze a něžně. Je to jiné než kdykoliv jindy.
Je v tom mnohem více vášně a nádech zoufalství. Chce se ho po
milování na to zeptat, ale mladík mu usne v náruči a jemu je
líto ho budit.
První paprsek
slunce mu oznámí, že se musí vrátit zpět. Políbí Douglase na
tvář a rychle vstane. „Miluji tě,“ zašeptá mladík z postele
a čaroděj se na chvíli zarazí. Otočí se k němu a střetne se s
jeho zářivým pohledem. Nic nenasvědčuje tomu, že by se něco
stalo. Přesto se toho neodbytného pocitu nemůže zbavit. „Já
tebe taky, Dougu. Zase za měsíc, ano?“ zašeptá a rychle se
vrátí k posteli, aby ho ještě jednou políbil.
Pak už se před
ním objeví Proměna, kterou vidí jen on, a otevře mu portál.
Poslední pohled na Douglase v posteli a opět se vrací tam kam
podle Alamona patří. Sotva se nohou dotkne země už je z něj
sova. Smutně zahouká a vzlétne. Chce jako vždy letět za
Nositelem, ale nakonec se rozmyslí.
Nemůže totiž
zapomenout na ten pocit, který měl, když opouštěl Douglase.
Přistane na nejbližším stromě a stáhne hlavu mezi křídla.
Zavře oči a jako správná sova za chvíli spí. Avšak jeho
myšlenky jsou stále bdělé a toulají se u Douglase se zlou
předtuchou.
Netrpělivě ho
vyhlíží, ale ani po několika hodinách nevidí jeho sněhobílá
křídla. Usměje se na ženu, která mu právě předává vzkaz a
potlačí povzdech. Měl bych se smířit s tím, že jsem na druhém
místě, pomyslí si. V duchu sám sebe okřikne. Je to tvůj přítel!
Konečně vybral
všechny vzkazy a pečlivě je zapsal. Kdyby si je měl všechny
pamatovat, asi by měl brzy místo hlavy meloun. Posadí se na zem a
pozoruje nebe nad sebou. Začíná se stmívat a na černé obloze se
objevují první hvězdy. Tam někde je Nardet, pomyslí si. Nemysli
na něj! Avšak jak jednou začal, nemohl přestat.
Znovu si vybavil
jeho polibky, doteky. A znovu se cítil tak sám až to hraničilo s
fyzickou bolestí. Zavře oči a snaží se nemyslet. Jeho myšlenky
se však zatoulají opět úplně jinam. K Sově. Tak rád by alespoň
jednou viděl jeho podobu. Avšak na to měl právo jen ten kluk.
Tělem mu otřásl zvláštní pocit. Vypadalo to téměř jako
žárlivost.
Ale vždyť ty
žárlíš, ozve se jeho škodolibé svědomí. A na co jako?,
odsekne sám sobě. Na toho kluka, který ho může mít. No
a? Jenže ty jsi ten, kdo ho chce. Kdy si to konečně uvědomíš?
To není pravda, brání se. Ale je a ty to víš stejně dobře
jako já. Chodí sem za tebou už téměř rok a ty si uvědomuješ,
že už není jen přítel. Že je něco víc. Přestaň! Bojíš
se pravdy?, dotírá dál. Ano!, vykřikne a snaží se ho
ignorovat.
Nechce přiznat
ani sám sobě, že je to pravda. Jenže Sova miluje toho kluka. On
pro něj neznamená nic. Jen Nositele, díky němuž se mohou dál
vídat. Jaká je to ironie. Nosí vzkazy někomu, jehož místo by
měl rád sám. Zoufale si prohrábne vlasy. Zděsí se vlastních
myšlenek.
Vzduchem zaševelí
šum křídel a on prudce zvedne hlavu. Je to Sova. On přišel!,
pomyslí si mimoděk radostně. Zdravím tě, Nositeli. „A
já tebe, příteli. Myslel jsem, že dnes nepřijdeš.“ Vždy
sem přeci chodím. Když se vrátíš od Něj, pomyslí si ale
nahlas neřekne nic. Stalo se něco? „Vůbec ne. Jen jsem se
zamyslel. Přemýšlel jsem o Jeromovi.“ Lež jako věž. I když
dost často se myšlenkami vracel k muži, jež ho vychoval. Už
dlouho ho nenavštívil a jeho to velice mrzelo.
Sova mimoděk
smutně zahouká a přiláká tím jeho pohled. „Stalo se něco?“
Mám o něj strach. Jistě. „Proč?“ Choval se divně.
Nikdy se takhle nechoval. A já mám takovou divnou předtuchu.
Nechci aby se mu něco stalo. „Určitě se mu nic nestane.
Pokusím se na něj nějak dohlédnout.“ To bys pro mě udělal?
Už dávno jsem si uvědomil, že bych pro tebe udělal cokoliv.
„Jistě. Jsi můj přítel.“ A nejen to. Děkuji ti. Tohle pro
mě ještě nikdo nikdy neudělal. „Pak jsi ještě nepoznal
pravého přítele.“ Zřejmě ne. Bylo třeba prokletí, aby se
tak stalo. „Možná to byl důvod proč to Alamon udělal.“
Možná. Proč
v tom případě zaklel tebe? Nositel sebou mírně trhne.
„Určitě ne proto, abych našel přítele.“ Možná proto, aby
mi ukázal, že láska může být bolestivá dvakrát? To je ale
škoda, ne? Třeba jsi měl najít něco jiného? Zasměje se.
„Tak to nevím co. Možná mi jen chtěl ukázat, že láska má
mnoho podob.“ Proklel tě tedy kvůli lásce? „Proč se mě
na to ptáš, když to víš?!“ vyjede na něj ostře. Možná
proto, že chci slyšet tvou verzi? „Promiň.“ Nic se
neděje. „Ale děje. Nemám právo na tebe takhle vyjet. Máš
starosti o Douglase, proč ještě přebírat ty moje?“ Protože
jsem tvůj přítel?
A to je právě
ono. Jen přítel. „Možná,“ prohodí tajemně. Tebe netrápí
jen Jerom, že? „Ne.“ A co je to tedy? „Důvod proč
jsem prokletý.“ Nardet! Zní to jen jako zasyčení.
„Vidíš, ani tys ho neměl rád. Možná jsem prokletý proto, že
jsem byl jediný, kdo se ho odvážil milovat.“ A miloval i on
tebe? „To je právě to čím si nejsem jistý. Nestihl mi to
říct.“ On ti nikdy neřekl, že tě miluje? „Jednou.“
V tom případě tě nemiloval. „Proč tohle říkáš?“
Omlouvám se.
Nechtěl jsem ti ublížit. „Ale udělal jsi to,“ zašeptá.
Jenže ne tím, co jsi řekl o Nardetovi. V tom případě nejsem
dobrý přítel. S těmito slovy vzlétne. „Sovo!“ vykřikne.
„Počkej přeci! Neodlítej!“
Avšak Sova už je
pryč. Nositel za ním smutně hledí.
Cítí Nositelův
pohled, ale přesto se nevrátí. I když chce. Je mu líto, že mu
ublížil. Avšak jediné na co je nyní schopen myslet je Douglas.
Vypadalo to, jako by se se mnou tím milováním loučil. A s tím se
odmítal smířit. Dougu!
Večer lítá jen
tak po okolí a sem tam uloví nějakou myš nebo jiného hlodavce.
Nakonec se opět usídlí na své oblíbené větvi a jen tak
pozoruje okolí. Myšlenkami se opět vrátí k dnešnímu rozhovoru
s Nositelem. Bylo mu líto, že se takhle neshodli.
Náhle má pocit,
že mu srdcem projelo ostří. Dougu!, vykřikne v duchu a nic víc
si nepamatuje. Bezvládně spadne ze stromu.
Probudí se až
pozdě odpoledne. Bolí ho celé to malinké tělo a první věc,
kterou chce udělat je letět za Nositelem a postěžovat si mu.
Jenže i on má svoje starosti, jak se včera zmínil. Pak si uvědomí
ten zvláštní pocit. Proč přitom vykřikl Douglasovo jméno?
Stalo se mu něco? Trochu se vzpamatuje a mávne křídly.
Přeci jenom
nakonec zamíří za Nositelem. Má tam několik lidí, kteří
chtějí předat vzkaz. Několik minut nad nimi jen krouží.
Pozoruje ten čilý shon dole a najednou má pocit, že sem nepatří.
Není sice jediné zvíře, které předává vzkaz, ale přesto…
Konečně se místo
pod ním vyprázdní a zbude tam jen Nositel. Pomalu začne klesat k
zemi. Na uvítanou zahouká a všimne si jak natáhl ruku, aby si na
ni mohl sednout. „Zdravím tě.“ I já tebe. Přišel jsem se
ještě jednou omluvit. „Nemusíš. Včera jsem o tom dost
přemýšlel. Sice mi to řekl jen jednou, ale myslím si, že mě
miloval.“ Chci tomu věřit. Chci věřit, že byl někdo, komu na
mě záleželo. Já vím co cítíš. „Mám takový pocit,
že ses nepřišel jen omluvit. Co tě trápí. Stále starosti o
Douga?“ Čteš mi myšlenky?, zní to pobaveně. Ale máš
pravdu. Včera… Včera se stalo něco, co mě velice znepokojilo.
Vlastně jsem tě přišel i o něco požádat. „Pokud to bude
v mých silách rád ti pomohu.“
Toho se právě
obávám. Potřeboval bych, aby ses dostal do „normálního“
světa a předal mu vzkaz. „To nemohu. Dostanu se tam pouze den
před tvou proměnou. Jen jednou za měsíc.“ Nic tě nenapadá?
„Musel bych zkusit přivolat Bránu. A to není moc jednoduchá
záležitost. Ale tomu přede mnou se to prý povedlo. Ještě jsem
to nikdy nezkoušel, ale…“ Uděláš to pro mě? „Pokusím
se. Krom toho Alamon mě stejně už nemůže proklít, ne?“ Děkuji
ti, příteli. Kdybys jen věděl jak to slovo náhle bolí.
„Není zač. Ale nic ti nemohu slíbit.“
I přesto ti
děkuji. Vyřiď mu, ať na sebe dává pozor, že se za měsíc
uvidíme. A že ho miluji. S těmito slovy zamává křídly a
zmizí v začínající noci.
Nositel za ním
smutně hledí. Pak se otočí k místu, kde se vždy objeví Brána
a cosi pronáší v kouzelném jazyce. V jazyce, který zná už jen
málo lidí. „Proč jsi mě povolal?“ ozve se mystický hlas.
„Potřebuji, abys mě propustila na pár hodin do „normálního“
světa.“
„A důvod?“
ptá se. Jistě, pomyslí si Nositel. Rovnou k věci. „Potřebuji
předat jeden vzkaz.“
„Proč bych tě
měla propouštět kvůli jednomu vzkazu?“ zahřmí. „Je to
důležité. Jedná se o otázku života a smrti.“
„O čí smrti se
mluví?“ A sakra. Copak jí to může jen tak říct? „Jedná se
o mého příbuzného.“
„Lžeš!“
zahřmí. „Ale máš odvahu a to se mi líbí.“ Nositel cítí,
jak mu spadl kámen ze srdce. Před ním se začne objevovat stříbrem
ozářená starověká brána. „Máš hodinu!“ Kývne a zmizí v
hluku, barvách a světlech. Nezdržuje se ničím a rychlým krokem
míří k domu toho kluka.
Hned přede dveřmi
se zarazí. Jsou totiž otevřené. Opatrně proklouzne dovnitř.
„Douglasi?“ zvolá, ale nedostane odpověď. Je rád, že dům je
tak malý. Najde ho v posledním pokoji, jak leží na posteli.
„Čekal jsem vás,“ pronese tiše. „Co se děje?“ zeptá se a
sedne si na postel. „Umírám. Potřebuji abyste něco vzkázal
Čaroději.“
Nositel je
zmatený. „Umíráte?“ vydechne. „Ano. Vím to už dlouho, ale
nechtěl jsem ho s tím zatěžovat. Prosím vyřiďte mu, že ho moc
miluji. Ale ať pro mě netruchlí a žije dál. Přeci jenom já
jsem příčinou jeho prokletí, možná se s mojí smrtí zlomí.“
„To nemůžete
říkat. Zlomí ho to.“
„Já vím,“
pronese smutně a z oka mu ukápne slza. „Proto mi musíte něco
slíbit.“
„Já?“
„Ano, vy. Dejte
na něj pozor, prosím. Vidím vám na očích, že vám na něm
záleží. A to jste neviděl ani jeho lidskou podobu, že?“
Nositel zavrtí
hlavou. Neví co na to říct. „Pokud s někým má být, chci
abyste to byl vy.“
Stiskne mu ruku.
„Nesmíte zemřít. Nemohu být poslem takové zprávy. Ne pro
něj.“
„Už nemůžu
čekat. Sbohem,“ prohodí a jeho tělo se zazmítá v křeči.
Nositel se zadívá nalevo a může vidět Smrt, která si pro něj
přišla. „Neber si ho,“ zašeptá, ale ona jen zavrtí hlavou.
„Není cesty zpět. Zvolil si to sám.“
„Cože?“ mrkne
překvapeně. „Požádal mě, abych si ho vzala. Nevím co je
příčinou, ale nemohla jsem jeho žádost odmítnout.“
„Chceš mi
tvrdit, že on tě viděl?“
Kývne. „Dokázal
mě přivolat. A teď mě omluv. Máme před sebou dlouhou cestu.“
Nositel za nimi
nevěřícně hledí. Proč, Douglasi? Proč jsi to udělal? Na další
úvahy mu nezbude čas. „Je čas!“ ozve se mystický hlas a on
kývne. Zjeví se před ním Brána a on se opět vrátí do svého
času.
Jak mu to mám
říct? Jak mám někomu na kom mi tolik záleží oznámit, že mu
zemřel milovaný člověk? Zaslechne zahoukání a píchne ho u
srdce. Přesto natáhne ruku a nechá ho přistát. Co jsi
zjistil? Předal jsi mu vzkaz? Nositel však mlčí. Co se
stalo? Hlas zní úzkostně. Pro jistotu ho chytí za jednu nohu.
Neví jak na to zareaguje. „Já…,“ zlomí se mu hlas. „Nevím
jak ti to mám říct.“ Nositeli? „Doug. On… je mrtvý.“
Sova se mu zazmítá
v sevření, ale nepustí ho. Čekal cokoliv, že ho klovne, že
udělá vše proto, aby se osvobodil. Jediné co nečekal byl ten
klid, který ho náhle ovládl. „Sovo?“ Nic. Mlčí, jen
nepřítomně hledí před sebe. Pusť mě, prosím, Nositeli.
Něco v tom hlase ho přinutí poslechnout.
Smutně sleduje,
jak mizí v dáli. Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv, Sovo.
Z oka mu ukápne slza. Neví však zda je za Douglase nebo za Sovu.
Možná pláče sám za sebe. Nebo za Nardeta. Odpusť mi to, Sovo. I
ty Douglasi mi odpusť. Nemohu splnit tvou žádost. Nebude nikdo
druhý, kdo by tě mohl nahradit. A tím méně já. Vejde do domu a
prohlédne se v zrcadle. Krátké černé vlasy, modré oči trochu
moc zešikmené na to, aby se mohly někomu líbit. Tuctová tvář,
ve které se odráží tolik let samoty. Jak bych se já mohl rovnat
jeho rozzářenému obličeji a stále usměvavým očím. V těch
mých svítí smutek a samota.
Jsem jako ten vlk.
Měl bych žít ve smečce a přesto jsem samotář. Avšak rozdíl
mezi námi je. Já jsem samotář z donucení, kdežto on dobrovolně.
Téměř celou noc nespí. Má strach o Sovu. Bojí se, že vyvede
něco, co by mu mohlo ublížit. Něco co by mohlo změnit jeho
život.
Letí a ani neví
kam. Nevnímá okolí, nevnímá nic. Jen zběsilý tlukot svého
vlastního srdce, které křičí: Je mrtvý. Je mrtvý! Odmítá
tomu uvěřit. Proč? Proč se to muselo stát? Copak ti nestačí,
že jsi mě proklel? Muselo to dopadnout takhle?!, křičí
rozhořčeně. Ví koho viní. Alamona.
Náhle se před
ním objeví Brána. Co?!, zarazí se. Nestačí zabrzdit a proletí
do „normálního“ světa. Vidí Douglasův dům. Připadá si
jako by byl ve filmu. Vletí dovnitř a zarazí se. Na posteli leží
jeho láska a u ní sedí Nositel. Co se to děje? Může slyšet
rozhovor těch dvou.
„Čekal jsem
vás,“ pronese tiše.
„Co se
děje?“ zeptá se a sedne si na postel.
„Umírám.
Potřebuji abyste něco vzkázal Čaroději.“
Nositel je
zmatený. „Umíráte?“ vydechne.
„Ano. Vím to
už dlouho, ale nechtěl jsem ho s tím zatěžovat. Prosím vyřiďte
mu, že ho moc miluji. Ale ať pro mě netruchlí a žije dál. Přeci
jenom já jsem příčinou jeho prokletí, možná se s mojí smrtí
zlomí.“
„To nemůžete
říkat. Zlomí ho to.“
„Já vím,“
pronese smutně a z oka mu ukápne slza. „Proto mi musíte něco
slíbit.“
„Já?“
„Ano, vy.
Dejte na něj pozor, prosím. Vidím vám na očích, že vám na něm
záleží. A to jste neviděl ani jeho lidskou podobu, že?“
Nositel zavrtí
hlavou. Neví co na to říct. „Pokud s někým má být, chci
abyste to byl vy.“ Stiskne mu ruku. „Nesmíte zemřít. Nemohu
být poslem takové zprávy. Ne pro něj.“
Do místnosti se
vkrade Smrt. Vidí jí tak jasně, jako nikdy předtím.
„Není cesty
zpět. Zvolil si to sám.“
„Cože?“
mrkne překvapeně.
„Požádal
mě, abych si ho vzala. Nevím co je příčinou, ale nemohla jsem
jeho žádost odmítnout.“
„Chceš mi
tvrdit, že on tě viděl?“
Kývne.
„Dokázal mě přivolat. A teď mě omluv. Máme před sebou
dlouhou cestu.“
Sova nevěřícně
krouží kolem. Douglas přivolal Smrt? Ale proč? Co se stalo? Copak
si myslel, že jeho smrt něco vyřeší? Jak s tím vším souvisí
Nositel?! Co mysleli tím, že mu na něm záleží. Jsou přátelé,
ne? „Jenže jemu na tobě záleží jinak,“ ozve se mystický
hlas, o kterém nepochybuje, že je Brány. Cože? Jak to vůbec
víš?
„Znám ho. Znám
ho už dlouho a vím jak se chová. Nikdy by se nepokusil přemluvit
Smrt. Je to jisté riziko, že by si mohla vzít jeho. Přesto se o
to pokusil. Kvůli tobě. Vím, že tobě na něm záleží jen jako
na příteli. Jenže on je už dlouho sám. Dlouho po svém prokletí
miloval Nardeta. Ještě teď na něj vzpomíná s láskou, nikoliv s
nenávistí jak by měl. Přesto se v jeho srdci našlo místo i pro
tebe.“
Jak to všechno
víš? Copak si s ním povídáš? Jako teď se mnou?
„Ne. Poznala
jsem to podle vibrací jeho těla. On to neví, ale je se mnou
určitým způsobem svázán. Proto nesmí odejít z toho místa.
Pokud ti na něm záleží jen jako na příteli, prokaž mi
laskavost. Zapomeň na něj. Už nemáš důvod se k němu vracet.
Nemáš komu posílat vzkaz. Nech ho ať může být zase volný.“
Nemohu přeci
opustit přítele. „A můžeš dovolit, aby trpěl, i když ty
si to neuvědomuješ?“ Nikdy jsem mu nechtěl ublížit. „To
netvrdím.“ Udělám tedy co žádáš. „Děkuji ti.“
S těmito slovy
Brána zmizí a on se ocitne opět ve svém světě. Nevšimne si
lovce, který stojí pod ním a míří na něj kuší. Pravým
křídlem mu projede ostrá bolest a on začne klesat k zemi. Vytrhne
šíp z rány zobákem a mávne křídly. Má pocit, že to dlouho
nevydrží, ale má jen jediný cíl. Nositele.
Podaří se mu k
němu dostat. Zahouká, a pak padne před jeho domem. Místo sovy je
zde náhle nádherný muž se stříbrnými vlasy, zdobeným
oblečením a překrásným mečem po boku. Nositel rychle vyběhne
ven a zarazí se. Myslel si, že slyšel houkat Sovu. Místo toho
našel tohohle muže.
Všimne si jak mu
z pravého ramene vytéká pramínek krve. Rychle mu pomůže dovnitř
a uloží ho na postel. Pokud to byl lovec z Temných hvozdů, kdo ho
zranil, obává se, že šíp bude otrávený. Po bližším
prozkoumání zjistí, že je to pravda.
Rychle přinese
vodu, hadřík a něco čím by jed dostal z rány. Je to zvláštní
Atame, ale mělo by to účinkovat. Očistí ránu a pak do ní
zabodne dýku. Muž zavyje a prudce se prohne, ale Nositel ho zadrží.
Sleduje jak zbraň žíznivě pije jed a modlí se, ať to dotyčný
přežije. Proč se tady vlastně objevil ve chvíli, kdy měl pocit,
že slyšel Sovu?
Pokrčí rameny.
Dýka konečně dopila a on ji prudce vytrhl. Jakmile dopije jed na
okamžik přestane. Kdyby si toho nevšiml, začala by pít znovu,
tentokrát však krev. A nepřestala by, dokud by nevypila poslední
kapku. Vrátí ji na její původní místo a opět se vrátí k
neznámému. Znovu mu ošetří ránu a pečlivě ji zaváže.
Tohle trvá
několik týdnů. Rána se hojí, ale muž se odmítá probudit. Co
je to s ním? A kam se poděl Sova? Zapomněl na mě snad? S
povzdechem se svalí do křesla nedaleko zraněného a zakryje si
rukou oči. Je tak unavený. Přes den přebíral vzkazy, v noci se
staral o něj. Bylo to vyčerpávající. A zmizení Sovy mu taky na
klidu moc nepřidávalo. Měl strach, že ztratil jediného přítele,
kterého měl za tu dlouhou dobu.
Muž na posteli se
mírně zachvěje a zadívá se na Nositele svým černo-modrým
pohledem. Všimne si, že v jeho tváři je ještě více smutku než
jaký u něj viděl naposledy. Kdybys jen věděl, příteli. Tak
obětavě se o mě staráš a já přitom využívám zranění,
abych tě nemusel opustit. Jak dlouho uplynulo od smrti Douglase? Z
oka mu ukápne slza.
Mimoděk si
vzpomene na rozhovor, který vyslechl. Jsem jediný, kdo Nositele
nezná? Všichni dokázali pochopit jeho pocity. Dokonce i ta pitomá
Brána. Já tě slyším!, zaslechne náhle. Promiň. Jen já
to nedokázal. Jsou ty vrásky kvůli mně? Vlastně kvůli Sově? Co
mám teď dělat?
Nositel se
nepatrně pohne a on okamžitě zavře oči a předstírá spánek.
Slyší jeho kroky, cítí jak se pod jeho vahou prohnula matrace. Za
chvíli cítí jeho teplou dlaň na svém čele. „Kdo jsi, pane
Tajemný? A víš něco o Sově? Proč se tady tak dlouho neukázal?
Copak je součást tohoto prokletí i ztráta všech na kom mi
záleží?“ slyší jeho tichý hlas. „Ale tebe to asi nezajímá,
že? Přesto mi musíš odpustit, protože mé srdce volá po
vypovídání. Víš v mém životě, v mém minulém životě, byly
jen dvě důležité osoby. Můj otec, nebyl sice biologický, ale já
ho tak miloval, Jerom a muž jménem Nardet. Zamiloval jsem se do
něj. Učaroval mi hned jak jsem ho uviděl,“ odmlčí se.
„Zdálo se, že
i on opětuje mé city. Byl jsem s ním šťastný. Byl to milý,
veselý člověk, kterého jsem moc miloval. Jenže pak se stalo
něco, co jsem ještě dodnes nepochopil. Náhle se změnil. Z
dobrého čaroděje se stal Temný. Chtěl ovládnout celý svět.
Snažil jsem se ho přesvědčit, prosil jsem, ale nic nepomohlo. A
pak jsem byl proklet. Nevím ani proč. Snad kvůli lásce. Nardeta
zabili. Nevěděl jsem, kdo, jak. Jen to že je mrtvý. Byla to
strašná bolest.“
Sově na posteli
se svírá hrdlo. „Cítil jsem jí dlouho. Několik set let. Ani
můj otec se o mě už nezajímal. Zapomněl jsem dokonce i vlastní
jméno, protože mi tady nikdo neřekne jinak než Nositeli. A pak
přišli další dva lidi, které jsem měl moc rád. Sova. Nádherná
sněžná sova, která byla ve skutečnosti začarovaný mág. Taky
prokletý, stejně jako já. Záleželo mi na něm moc, ale on byl
zamilovaný do člověka (to je ta druhá osoba), kterému jsem každý
měsíc nosil vzkaz. Trhalo mi to srdce na kousíčky, protože jsem
žárlil. Je to sobecké, já vím. A teď je ten mladík mrtvý. A
já se nemohu zbavit pocitu, že je to moje vina. Že se obětoval
kvůli mně.“
Cítí napětí,
které Nositele svírá, ale přesto jen mlčky poslouchá. „Ztratil
jsem je oba. Stejně jako Jeroma a Nardeta. Možná tohle je to
prokletí. Víš… Dneska jsem se něco dozvěděl. Už vím, proč
za mnou můj otec nepřišel. To on byl ten kdo zabil Nardeta. Muže,
který zemřel s mým jménem na rtech. I když se stal zlým pořád
ke mně něco cítil. Po tak dlouhých letech jsem začal pochybovat.
Dneska mě kdosi vyvedl z omylu,“ tímhle zakončí ten podivný
rozhovor.
Znovu ováže
cizincovu ránu a pak se vrátí do křesla. Tam zavře oči a
vyčerpaně usne. Sova se opatrně posadí a zadívá se na něj.
Jeho tvář i ve spánku vyzařuje smutek. Tak velký smutek, že mu
z toho puká srdce žalem. Co je můj žal proti jeho. Ztratil muže,
kterého miloval, i když se stal zlým. Ztratil otce, který ho
vychoval. Ztratil pochyby o Nardetovi, který ho miloval a i ve smrti
myslel na něj. Nyní ztratil společně s ním i Douglase. A myslí
si, že ztratil i jeho.
Kdo mu však řekl
o tom, co se stalo s Jeromem a Nardetem? „Já!“ zaslechne opět
bránu. Ale proč? Proč jsi mu to pověděla?
„Zasloužil si
pravdu.“
To jistě ano,
ale proč zrovna teď?
„Kdosi mi to
přikázal.“
Byl to Alamon,
že?
„Nemohu ti říct,
kdo to byl. Jen chtěl, aby věděl, že ho Nardet miloval. Stejně
tak i Jerom.“
A to že ho
měli rádi, dokázali smrtí?
„Ne. Dokázali
to svými činy. Víš neřekla jsem mu všechno.“
Cože?
„Nardet Jeroma
nezabil. To je jen oficiální verze. Ve skutečnosti se Nardet
postavil do rány, která letěla na Nositele. On to neví, ani si
nepamatuje, že u toho byl.“
Proč jsi mu to
neřekla?
„Protože kdyby
zjistil, že se obětoval, mohlo by to ohrozit Nositele. Copak to
nechápeš? Kdyby zjistil, že jediný muž, kterého miloval zemřel
kvůli němu, mohl by se zbláznit. Pokusit se udělat to samé… To
bys chtěl?“
Ne. Já… Sám
nevím, co k němu vlastně cítím.
„Proč prostě
neposlechneš své srdce?“
Jenže já
zrovna teď mám pocit, že žádné nemám.
„Pak se velice
mýlíš.“ S těmito slovy, Brána utichne.
Ještě dlouho
pozoruje spícího Nositele. Když sebou však trhne a probudí se,
rychle opět zavře oči a předstírá spánek. Chce slyšet víc.
Mladík si k němu opět sedne a začne vyprávět. „Víš, před
tím než zemřel Douglas o něco mě požádal. Chtěl, abych dal na
Sovu pozor. Řekl, že pokud má s někým být, pak jsem to já.
Jenže jak bych ho já mohl nahradit? Jak bych mohl zaujmout místo
někoho, koho tolik miloval? Já, miluji Sovu celou svou bytostí,
ale nestačí to,“ odmlčí se a uzavře tím jednostrannou debatu
na toto téma. „Dnes tě tady nechám samotného. Musím vyřídit
vzkazy. Několik jich je smutných a mě z toho bolí u srdce. Brzy
se vrátím, tak na sebe dávej pozor.“
Sova ucítí na
čele jeho horké rty a musí zapojit veškeré své sebeovládání,
aby se nezachvěl. Když si je jistý, že je mladík pryč rychle se
vyhrabe z postele. Zjišťuje, že nemá svůj kabát a začne ho
zběsile hledat. Najde ho celkem rychle. Přehodí si ho přes sebe,
naškrábe vzkaz a pak zmizí v mlze.
Odpusť mi to,
Nositeli. Ještě je moc brzy na to, abych dokázal posoudit co k
tobě cítím. Ještě je rána po Douglasovi příliš čerstvá.
Nositel se vrátí
pozdě, protože dnes vyřizoval opravdu velký počet vzkazů,
protože předtím dvakrát neodešel. Nemohl odejít od nemocného.
Otevře dveře a automaticky stočí pohled na postel. Avšak neznámý
na ní neleží. Rychle se rozhlédne a spatří, že jeho kabát
zmizel. Sveze se na zem podél zdi. Další člověk, který ho
opustil?
Zaboří hlavu do
dlaní, ale nedovolí si plakat. Konečně pochopil v čem spočívá
jeho prokletí. Není to nošení vzkazů, ale to že se vždy
objevil někdo, na kom mu začalo záležet, aby vzápětí z jeho
života zmizel. Pomalu vstane a přejde k posteli. Na ní leží
složený bílý papír. Zvedne ho a začte se do rázného rukopisu.
Děkuji za
všechno, Corian
Pousměje se.
Alespoň jméno mu sdělil. Lehne si na postel a zadívá se na
strop. Všechny lidi, které ztratil, měl rád. Avšak byly jen dvě
osoby, které miloval natolik, že by za ně položil svůj život.
Nardet a Sova. A oba ho opustili.
Stočí se do
klubíčka a zavře oči. Z očí mu kanou slzy, ale ani je nevnímá.
Nevnímá už nic. Dokonce ani hlas Brány. Jediné co je, je bolest,
která mu prostupuje celé tělo. Zase se bude vracet do prázdného,
tichého domu plného smutku.
Uběhlo půl roku
od doby, co ho opustil jeho nezvaný host. A něco málo přes tři
čtvrtě roku, co ho opustil Sova. Sedí u okna a hledí ven na
hvězdy. Všechno mu ho připomínalo, ale snažil se vyrovnat s tou
bolestí. Ušklíbne se. Po ztrátě Nardeta se s ní vyrovnával
několik set let. No co… Času má na to dost. Celou věčnost.
Přitiskne dlaň
na sklo. „Sovo,“ zašeptá. Z oka mu ukápne slza a z hrdla se
vydere vzlyk, který se mu nepodaří zadržet. Neplač Shohene,
trhá mi to srdce na kousíčky. „Sovo?“ šeptne a prudce se
otočí. Ve dveřích do jeho domu však stojí onen neznámý
raněný. Vlastně už ne neznámý. Corian.
Náhle se prudce
zarazí. Moje jméno. On mě oslovil jménem. „Odkud víš, jak se
jmenuji? Nevěděl to nikdo. Ani já sám. Zapomněl jsem ho.“
Muž se usměje.
„Mám své zdroje.“ Shohen vstane a vydá se k němu. Muž stále
upírá svůj zrak na zem. „Proč klopíš svůj zrak? Proč ses
vlastně vrátil? Zasadit mi poslední ránu?“ šeptne a cosi se v
něm zlomí. Cosi co zadržoval tisíce let. Sveze se na podlahu a
stočí se do klubíčka. „Nardet,“ vzlyká. „Jerom, Sova,
Douglas, všichni jsou mrtví. A to jen proto, že jsem je miloval.“
Jeho tělem
otřásají vzlyky. A v tu chvíli si Corian uvědomí proč se
vrátil. Miluje ho. Tak moc, že nesnese jeho smutek, jeho žal, ani
bolest. Klekne si k němu a obejme ho. „To není pravda. Není nic
špatného na lásce. A už vůbec ne, když je dávána s takovou
intenzitou jako ta tvoje.“
„Proč mě tedy
všichni opustili? Proč? Copak nevěděli, jak moc mi na nich
záleží? Jak moc chci, aby žili? Nardet, zemřel s mým jménem na
rtech. Zachránil mě před smrtí a přesto ho Alamon neušetřil.
Můj otec to nevydržel a zbláznil se. Nakonec pro něj byla Smrt
vysvobozením. Douglas zemřel jen proto, že poznal, že miluji Sovu
a proto se obětoval. A Sova zemřel žalem. Nosím jen smrt.“
To není
pravda. Nosíš lásku. Tolik lásky, že to nejsi schopný
zvládnout. Přesto z tebe sálá. A dostihla i mě. Spoutala mě a
navždy zajala.
Mladík prudce
zvedne hlavu. „Sovo?“
A pak se zadívá
do Corianových očí, do těch černomodrých hloubek, které ho
pronásledují, a náhle pochopí. Tohle je lidská podoba Sovy.
„Sovo? Jsi to ty?“ šeptá a hladí ho po tváři. Usměje se na
něj. „Ano. Jsem to já. Zdá se, že moje prokletí bylo zlomeno.
A víš díky komu? Díky tobě, Shohene. To tys dokázal, že láska
je mocnější než prokletí.“
„Jak?“
„Tím, že jsi
nezapomněl. Na nikoho z těch, co jsi miloval. Celých těch tisíc
let jsi na ně myslel, vzpomínal a oplakával je. Víš celou tu
dobu, co jsem byl pryč, jsem přemýšlel. O mě, o Douglasovi, o
tobě. A přišel jsem na jedinou odpověď. Nelétal jsem k tobě
jen kvůli vzkazům. Miloval jsem Douglase, ale druhá část mého
srdce toužila po tobě.“
Položí mu
ukazovák na rty. „Ne. Nechci slyšet lži z milosti.“ Sundá si
prst ze rtů a jemně ho políbí. „Není to lež. Je to pravda.
Nikdy na Douglase nezapomenu a kousek mého srdce mu bude stále
otevřeno. Tobě však teď to srdce patří celé. Je jen tvoje a je
na tobě jak s ním naložíš.“
Nositel na něj
strnule hledí. Nemůže tomu uvěřit. Je to opravdu pravda? Můžeš
mu věřit. Nelže. A to já vždycky poznám. „Musím tady
zůstat,“ vydechne. „A já zůstanu s tebou. Sice již nejsem
prokletý, ale přesto zůstávám čarodějem. Už není nutné,
abys tady byl sám. Už není důvod pro smutek. Chci vidět tvou
tvář rozzářenou štěstím,“ šeptá a sklání se k němu.
Jejich rty se
nesměle dotknou. Shohen mu obtočí ruce kolem krku. „Miluji tě,“
zašeptá mu do rtů. „Já vím. A jsem hlupák, že jsem si to
neuvědomil dřív.“ Znovu ho vášnivě políbí. Opatrně ho
položí na podlahu a lehne si na něj. Nechce víc než polibek, ale
takhle je to velice příjemné. Cítit jeho teplé tělo pod svým.
Pokojem se náhle
ozve bublavý smích. Corian zvedne hlavu a zadívá se na Nositele.
Jeho tvář je náhle úplně jiná. Rozzářená, šťastná a
nádherná.
Tak tohle je
štěstí…
tak ta mě rozbrečela krásná ještě že dopadla pro ty dva dobře
OdpovědětVymazatTak jsem to právě dočetl. Ač nejsem zrovna aktivní čtenář povídek s homosexuální tématikou musím říct že povídka a ostatní na této stránce jsou nádherné. Závidím autorce že má tu fantazii a chuť psát neboť já jsem rád,že se umím podepsat.
OdpovědětVymazat