Fascinovaně
sledoval ten boj. Byla to nádherná přehlídka magických sil,
které kdy mohl vidět. Stáli proti sobě dva nejmocnější mágové
jejich světa. Cohen, který zastupoval čaroděje, a Cirian nástupce
Nardeta jako zástupce černokněžníků. Oba nyní vypadali
hrozivě, vzduchem létaly barevné záblesky. Pak však Cohen vzal
svůj nádherný meč a vložil do něj svou sílu. Kolem ostří se
začaly prohánět blesky a celé jako by zezlátlo. Bylo to
nebezpečně, mohlo ho to zabít. Přesto to udělal.
Mladík,
učenec, jménem Derien chtěl Cohenovi, svému mistrovi, pomoci.
Avšak on mu to nedovolil. Nedovolil, aby tenhle nezkušený a
nádherný chlapec, padl rukou někoho jako byl Cirian. Vrhl po
Derienovi poslední pohled, a pak se vrátil do víru bitvy. Trvala
několik hodin a Derien byl schopen ji sledovat téměř bez hnutí
či mrknutí.
V jednu
chvíli kolem něj prolétl rudý záblesk a zranil ho na tváři.
Mladík ještě zaslechl zuřivý výkřik a pak vše kolem vybuchlo
neuvěřitelnou silou. Jeho mistr zasadil svému nepříteli
smrtelnou ránu celou svou silou. Derien cítil, jak se mu tělem
rozlila obrovská úleva.
Avšak
ta trvala jen do chvíle, kdy světla zhasla a on uviděl špičku
meče, která se skvěla mezi lopatkami Cohena. V ten samý
okamžik Cohen zavrávorá a on neváhá. S výkřikem „Mistře!“
se k němu vrhne a chytí ho do náruče než dopadne na zem.
„Mistře,“
šeptá prosebně a cítí jak mu do očí stoupají slzy. „Cohen,“
vydechne namáhavě. „Pro tebe Cohen,“ mírně se pousměje a
natáhne ruku, aby ho pohladil. „Takhle to nemělo dopadnout. Já
měl hrdinně vyhrát a vše mělo být v pořádku,“ vyráží
se ze sebe těžce. „Jenže je to jinak. Teď mě dobře
poslouchej, Deriene!“ jeho hlas trochu zesílí a v mladíkovi
vzplane naděje.
„Přesně
za sto let se narodí můj nástupce. Bude to můj přímý potomek a
on jediný bude moci zastavit hrůzostrašnou bitvu. Přísahej mi na
svůj život, že tvůj rod, tví potomci budou tuto rodinu chránit
celých sto let,“ sípavě ze sebe vyrazí. „Nemluvte, Cohene!“
zaprosí mladík a vezme jeho ruku do své. „Musím. Přísahej, že
budete hlídat je i toho chlapce vlastním životem.“
Mladík
na něj hledí uslzenýma očima. „Přísahej!“ sykne Cohen.
„Přísahám na svůj rod i život.“ Muž se pousměje a znovu ho
pohladí. Derien ho políbí do dlaně. „Jak poznám tu rodinu?“
zeptá se. „Poznáš, neboj. Až přijde čas,“ zašeptá slabě.
Do jeho očí se pomalu vkrádá chlad v patách se Smrtí. „Ne!
Mistře!“
„Mi…,“
nedořekne a hlava mu padne k rameni. Cohen byl mrtvý. Zemřel
v náruči toho, jehož tolik miloval, ačkoliv mu to nestihl
říct. Mladíkovi se ze rtů vydral nelidský výkřik a naivní
chlapec navždy zmizel. Z naivního mladíka se stal krutý
bojovník s Temnotou. Tento mladík měl jediného potomka. Syna
Danise.
A
tento mladík po padesáti letech, kdy strážil rodinu toho, jenž
měl zaujmout místo, toho koho on miloval, zemřel v kruté
bitvě. Avšak ta nejkrutější kouzelnický svět teprve čeká.
Ten
mladík byl můj děd. Jmenuji se Zachary a budu vám vyprávět
příběh, který se neodehrává ani v pohádkách.
Procházel
se Zapovězeným lesem a poslouchal ševelení stromů a zpěv ptáků
v jejich korunách. Nechtělo se mu domů. Věděl, že dnes mu
otec předá „hlídání“ toho kluka. Padesát let střežil jeho
i jeho rodinu. A teď to měl být on, kdo na něj bude dávat pozor.
Jenže on nechtěl. Ani nevěděl proč. Možná proto, že tím
ztratí svobodu. Bude muset být stále s ním avšak nepoznán.
Ovšem
nemohl se procházet donekonečna. A tak stanul před jejich domem a
rozhlédl se kolem. Nechtělo se mu odtud, ale věděl, že nemá na
vybranou. Jeho děd přísahal a přísaha váže celý jeho rod.
Dokud nebude úkol splněn. Dokud se ten kluk nenaučí ovládat své
síly a dokud… Dokud co? Nevypukne nejhroznější válka? Ta už
přeci dávno zuří tady kolem.
Kouzelní
tvorové umírají, kouzelníci se věnují spíše boji než
zaklínadlům a čárům. Copak tohle není válka? Avšak je možné,
že bude ještě hůř. I když si to neuměl představit. „Zachary!
Kde jsi se celou dobu toulal?“ vyruší ho z rozjímání
otcův hlas.
Zadíval
se na vysokého šedovlasého muže. Pokrčí rameny. „Jen tak
kolem. Chtěl jsem navštívit elfy.“
Danis
se nesouhlasně zamračí. „Víš, že to se nesmí. Mohl bys k nim
přivést nepřátelé. Už dávno s kouzelníky
nespolupracují.“
„A
co když to není pravda? Co když jen vyčkávají? Mohli by nám
přeci pomoci. A nepotřebovali bychom Jeho!“ vysype ze sebe. Otec
ho probodne pohledem. „Tvůj děd za Něj položil život. A my
bychom měli taky.“
„Ale
proč? Copak takový usmrkanec může být potomkem Cohena?“ nedá
se odradit od své myšlenky. Už tolikrát se o tom s otcem
hádali. Danis si unaveně povzdechne. „Už to není usmrkanec,
drahý synu. Za čtyři měsíce se stane dospělým. A v ten
den vypukne strašná bitva. Prosím, musíme ho připravit nebo to
bude konec celého našeho světa. Vím to, věř mi prosím.“
„Jak
to můžeš vědět? Nemáš Vidění, ne? Nemůžeš vidět
budoucnost. Nebo snad ano?“ nadzvedl tázavě obočí. „Ne, to
opravdu nemám.“
„Takže?“
„Někdo
mi to řekl.“
„Bože,
tati, mohl bys to říct souvisle ať to tady z tebe nemámím?!“
„Mluvil
jsem s elfským čarodějem.“
Mladíkovi
málem spadla čelist. „COŽE?!“ téměř zařve. „A mě něco
říkáš!“
„Ten
čaroděj mě osobně navštívil, nevyhledal jsem ho. Pokud mladý
pán neovládne své schopnosti do svých jedenadvaceti let, náš
rod skončí. A má to ještě jednu podmínku.“
„Jakou?“
optal se s neblahou předtuchou. „Musíš ho to naučit ty.“
„Já?
A proč proboha?“ nechápe. „To mi neřekl.“
Mladík
nad tím chvilku zauvažuje a nakonec pokrčí rameny. „Stejně jsi
mi chtěl dnes předat svou ehm… vládu, ne?“
Muž
zavrtí hlavou. „Nechtěl. Avšak potom co mi řekl čaroděj
musím. Ještě dnes se se mnou vypravíš do Jeho světa a převezmeš
můj úkol.“
Zachary
na to nic neřekne a proklouzne kolem něj do domu. Je zmatený.
Vůbec to nechápe. Myslel si, že mu otec dnes chce předat stráž
u toho kluka, ale on to vůbec neměl v plánu. Ten elf musel
něco vědět, něco co souviselo s ním.
Světlovlasý
mladík na posteli se slastně protáhl. Probudil ho první sluneční
paprsek, který ho pohladil po tváři. Otevřel oči a usmál se.
Dnes bude nádherně, pomyslel si spokojeně. Na okamžik mu to
nechalo zapomenout na ty podivné věci. Na ty pocity, které cítil.
Na to, že si připadal jiný. Jako by v něm něco dřímalo.
Rodiče
z toho byli pěkně vyděšení. A on ostatně taky. Navíc
pořád jako by cítil něčí přítomnost. Avšak nikdy nikoho
nespatřil. Přesto tušil, že s ním někdo je. Stále. Dnem i
nocí. Jako by ho hlídal.
Rozhlédne
se kolem a okamžik spočine pohledem na stěně vedle dveří. Jako
by tam někoho viděl. Když se však podíval pořádně, byla tam
jen prázdná zeď.
Zachary
ztuhl. Je možné, že ho viděl? Ne, zavrtí hlavou. To není možné.
Vidí v jeho tváři zmatek, ale ne poznání. Oddechne si. Už
je tady týden a pořád neví, jak by mu mohl pomoci probudit jeho
síly.
On o
nich jistě ví a děsí ho to. Jenže on mu nemůže pomoci, ne když
ho nesmí vidět. S povzdechem ho následuje do kuchyně, kde si jde
dát něco k jídlu. Je rád, že jeho rodiče nejsou doma. Je
zvláštní se tady pohybovat ještě před nimi. Sice ho nevidí,
ale i tak to bylo divné.
Takhle
si sedl na židli ke stolu a pozoroval ho. Ještě pořád se mu
nelíbilo, že tu musí být. Ale byla to jeho povinnost. Věc, pro
kterou jeho děd zemřel. Zatne zuby. Je to vina toho kluka, že jeho
děda nemohl být s tím koho miloval. To je hloupost, nebyl
ještě naživu! Zaslechne čísi hlas kdesi uvnitř sebe.
Nechce
si přiznat, že je to pravda. Nakonec nad tím přestane dumat. Proč
taky? Za pár měsíců je možné, že už nebude mít nad čím
dumat. Jejich svět může zaniknout. A jeho povinností je,
připravit toho kluka k pokusu o jeho záchranu. Ačkoliv netuší
jak.
Ani
nevěděl jak se jmenuje. Musí se na to dnes zeptat otce. Když už
někoho hlídá, měl by znát aspoň jeho jméno, ne?
Stráví
s ním celý den, ale stále nemůže přijít na to, jak mu
pomoci. Nesmí ho vidět, nesmí ho slyšet. Nemá duševní sílu na
to, aby ho učil myšlenkami. Jeho síla tkví v něčem jiném.
Ovládá oheň, což také potvrzuje jeho oranžový plášť
s ornamenty ohně, a ne sílu slova. Není sice mistrem svého
řemesla, neboť v jeho černých vlasech se neskví oranžové
prameny – znak všech mágů mistrů jsou totiž prameny vlasů
souvisejících s živlem nebo uměním, které ovládají.
Například jeho otec má pruhy bílé, což znamená, že je
Duchovní mág mistr.
Když
ten kluk usne, dovolí se objevit. Přejde k posteli a zadívá
se na něj. Byl celkem hezký, ale to ho nezajímalo. Proč taky?
Jeho poslání spočívalo v něčem úplně jiném. Přesto si
ho tiše prohlížel. Světlé vlasy mu spadaly do čela, černé
řasy klidně spočívaly na tvářích. Lehce vystouplé lícní
kosti ho činily přitažlivým, možná až moc. To vše dovršovaly
zelenomodré oči s hnědými tečkami, které byly nyní
pokojně zavřené.
Zadívá
se k oknu, kde spatří svého otce. Rychle se opět skryje před
zraky ostatních a proklouzne ven. Až na druhé straně pozemku té
rodiny si dovolí na sebe znovu vzít svou podobu. „Tati! Jak ho
mám něco naučit? Vždyť to není možné. Copak ti ten elf
neřekl, co mám udělat?“ vyhrkne místo uvítání. „Nesmím na
něj mluvit, nesmím se ho dotknout, abych ho vedl. Co tedy mám
udělat?“
„To
je mi tedy přivítání, synu,“ zaškaredí se na něj vesele.
„Smíš se ho dotknout a vést jeho činy. Ale nesmíš se mu
zjevit. Smí tě slyšet, stejně o tobě podvědomě ví.“
„To
už mi taky došlo,“ odsekne. „Proč to prostě nemůžeš být
ty?“ zkusí to ještě naposledy. „Protože to musíš být ty.
Tohle my neovlivníme, Zachary.“
„Jak
se teda aspoň jmenuje? Měl bych to vědět, ne, když zítra začnu
s jeho výcvikem.“
„Jmenuje
se Elliot.“
Hezké
jméno, pomyslí si mimoděk Zachary. Co blbneš?!, vynadá si
vzápětí. Nemáš ho přeci rád. „Měl by ses vrátit,“ vyzve
ho otec. „Zlo může udeřit kdykoliv.“
„Já
vím,“ zamumlá a vrátí se. Opět splyne s okolím a
pozoruje toho kluka. Elliot. Je na něm něco zajímavého. Zítra mu
začne pomáhat. Pokud ten kluk selže, bude to konec jejich životů.
A to on nedopustí. Nesmí! Zradil by celý svůj rod, celý čarovný
svět. A to on nedopustí.
Druhý
den ráno ho probudil lehkým pohlazením po tváři. Byl víkend a
jeho rodiče tady nebyli. Další dobrý důvod proč začít teď.
Mladík se zavrtí a spí dál. Když se ho však dotkne podruhé je
dokonale vzhůru. Snaží se očima proniknout to prázdno a uvidět
toho, kdo ho střeží, protože už dávno poznal, že nikdy není
sám.
Avšak
nic takového se mu nepodaří a tak jen zklamaně vstane a jde se
vysprchovat. Zajímalo by mě, zda mě následuje i do koupelny,
pomyslí si Elliot pobaveně. Nemůže tušit, že Zachary stojí u
dveří, připraven použít svou moc na jeho ochranu. Avšak na něj
se nedívá.
Mladík
konečně vyleze ze sprchy a projde těsně kolem Zacharyho. Ten se
z nějakého důvodu zachvěje. Přikládá to však průvanu,
kterou mladík způsobil. Elliot se zatím rychle oblékl a postavil
se k oknu. Dnes je opět nádherně a on má pocit, že se
dnešním dnem něco změní. Ale nedokáže určit co.
Vyjde
na zahradu a zhluboka se nadechne. Cítí jak jeho tělem proudí
neznámá síla, něco co touží se probudit. A on by tomu chtěl
pomoci. Jenže neví jak. Postaví se doprostřed zahrady a rozhlíží
se kolem. Pak zvedne ruce a zadívá se na ně. Zavře oči a snaží
se soustředit tu neznámou sílu do nich.
Náhle
má pocit, jako by za ním někdo stál. Kdosi ho uchopil za ruce a
pomohl mu tu sílu koncentrovat. Nechal jí procházet celým svým
tělem a uvědomoval si, že mu někdo pomáhá. Chtěl se podívat
kdo to je, ale neodvážil se, protože se bál, že neznámý zmizí.
A ten pocit byl tak příjemný.
Opatrně
otevře oči, ale nikoho nevidí. Jen cítí tu tajemnou přítomnost.
Natáhne před sebe ruku a pokusí se zaměřit sílu na nějaký
cíl. Trhne sebou když mu z ruky vyšlehne zlatý pramen a
zakousne se do nedalekého stromu. Přesně na opačné straně kam
mířil. „Nesmíš být tak nedočkavý,“ zaslechne šepot těsně
u svého ucha.
Trhne
sebou a prudce se otočí. Nikoho však nevidí. „Nemůžeš mě
vidět. Mám ti pomoci najít tvou sílu. Ale na takovéhle
experimenty je ještě brzy. Ještě ani pořádně nevíš, co za
sílu máš,“ slyší ten tichý hlas a chvěje se po celém těle.
Nikoliv však strachy.
Ačkoliv
Elliot nemá zdání, jakou silou disponuje, Zacharymu to došlo
okamžitě, když se ho dotkl. Ovládá blesky. Nejnebezpečnější
techniku ve světě čarodějů. Techniku Cohena. V tu chvíli
přestal pochybovat. Věděl, že tohle je ten koho vyvolil Cohen.
Ten kdo je může zachránit, nebo všechny zahubit.
A
jemu připadl ten nejtěžší úkol. Připravit ho na tuhle zkoušku
a nebýt poznán. „Řekneš mi jak se jmenuješ?“ dolehne k němu
jeho tichý zvědavý hlas. „Nemohu, je mi líto,“ zašeptal.
„Budeme muset najít místo, kde budeme moci nerušeně trénovat
tvé síly. Víš o něčem takovém?“
Elliot
pokrčí rameny. „O něčem bych věděl, ale nevím jak to budu
vysvětlovat rodičům. Řekni, proč mám takovou sílu? A proč mě
hlídáš?“
Neví
co na to říct, pravdu mu říct zřejmě nemůže. Musí své síly
získat, aniž by věděl, kdo je nebo kdo byl jeho předek. „Nemohu
ti to říct.“
Mladík
zesmutní. Vypadá to, že neznámý strážce bude opředen
tajemství až do konce. Kdy vlastně bude konec? „Kdy to všechno
skončí?“ odváží se ještě na jednu otázku, ačkoliv tuší,
že odpověď zřejmě nedostane.
„Vlastně
mi to ani neříkej. Nechci to vědět,“ vyhrkne vzápětí a opět
zavře oči a snaží se soustředit na svou sílu. Po dvou hodinách
však cítí jak se mu podlamují kolena.
Zachary
poznal už před hodinou, že je unavený, ale on tvrdohlavě trval
na svém. Ve chvíli kdy se mu podlomila kolena ho zachytil. Elliot
se o něj opřel. Bylo to zvláštní opírat se jen tak o vzduch.
Přesto věděl, že tam je. „Měl by sis odpočinout.“
„Víš,“
začal tiše Elliot, „mám takový neurčitý pocit, že na
odpočinek nemám čas. Že toho času je málo,“ šeptal.
Zacharyho udivilo, jak skvěle to odhadl. „To je hloupost. Pojď,
pomůžu ti,“ prohodil a podepřel ho.
Mladík
se narovnal a hrdě kráčel do domu. Ač netušil co se od něj
očekává byl rozhodnut se k tomu postavit čelem. A to
znamenalo neprojevit slabost. Avšak ve chvíli, kdy došel do svého
pokoje, unaveně sebou plácl do postele, předsevzetí
nepředsevzetí.
Mladý
čaroděj ho s lehkým úsměvem pozoroval. Myslel si, že je to
malý nafoukanec, ale zatím to vypadalo, že za ty roky, co ho viděl
naposledy se hodně změnil. Vyrostl z něj sebevědomý a
odpovědný mladý muž. Ten do jehož rukou je ochotný vložit svůj
osud.
Za
chvíli mohl slyšet jeho klidné oddechování, které dokazovalo,
že usnul. Přešel k němu a přetáhl přes něj přikrývku.
Na okamžik si dovolil se ukázat. Posadil se vedle něj na postel a
mlčky ho pozoroval. Věděl, že to bude ještě těžké. Ale těšil
se na to. Možná by mu mohl vyprávět něco z jejich světa.
Jenže si nebyl jistý zda může. Ta nejistota ho užírala.
Natáhl
se a jemně sevřel jeho dlaň do své. Nevěděl proč to udělal.
Prostě to chtěl udělat. A tak tam jen seděl, bříšky palců
hladil hřbet jeho ruky a tiše ho pozoroval.
Elliot
dávno nespal. Ba naopak. Dokonale si uvědomoval jeho blízkost i
to, že se zřejmě objevil a on by ho tak mohl spatřit. Přesto
nechal oči zavřené. Z nějakého důvodu ho nesměl vidět. A
on nehodlal riskovat jeho hněv. Něco mu totiž šeptalo, že by to
bylo strašnější než si dokáže představit. A tak jen nehnutě
ležel a vychutnával jeho blízkost, která ho opět ukolébala zpět
do spánku.
Jejich
první lekce na zahradě se ještě několikrát opakovala, aby se
naučil lépe řídit svou sílu a byl připraven na těžší
trénink. A Elliot si stále častěji uvědomoval, že ho jeho
blízkost rozechvívá až do konečků prstů u nohou.
Zachary
stál uprostřed zahrady a kochal se pohledem na měsíc. Jeho
stříbřitá záře se odrážela v jeho uhelně černých
vlasech a stříbrošedých očích. Vypadal jako z jiného
světa. A on z něj vlastně byl. Moc dobře si uvědomoval, že
on sem nepatří. Stejně jako Elliot nepatří do jeho světa.
Jeho
jediným úkolem je pomoci mu dosáhnout nejvyšší úrovně jeho
síly. Zítra budou pokračovat stejně jako dnes. Do jeho narozenin
zbývá už málo času. Tím míň je ho pro ně a jeho přípravu
na bitvu, která se má rozpoutat.
Náhle
vycítil, že ho někdo pozoruje. Bylo pozdě na to pokusit se
zmizet. Prostě mohl zůstat jen stát a doufat, že bude respektovat
to co mu řekl. Mohlo to ohrozit celou jejich dlouholetou snahu.
„Můžeš zmizet, pokud tě to uklidní,“ zaslechl jeho hlas.
Splnil jeho žádost a zmizel. Věděl, že toho z něj stejně
nemohl moc vidět. Byl kryt tmou a milosrdnými Stíny.
Elliota
maličko mrzelo, že ač před ním stál, stejně toho z něj
nemohl moc vidět. Jen siluetu jeho štíhlé postavy. A díky tomu
mohl zjistit, že je vyšší než on. „Jsi tady ještě?“
zašeptal do tmy.
Zachary
stál vedle něj, ale nevěděl, zda se má ozvat. Spíš chtěl
vyzkoušet, jestli ho dokáže vycítit. „Vím, že jsi tady.
Nechceš se mnou mluvit? Omlouvám se, jestli jsem nějak narušil
tvoje soukromí.“
Mladý
mág se usmál. „Nic jsi nenarušil. To jen já nebyl dostatečně
opatrný. Mohlo mě napadnout, že se můžeš probudit uprostřed
noci.“
„To
mohlo,“ zasměje se. Ví, že asi musí vypadat jako blázen, který
si povídá sám se sebou, ale bylo mu to jedno. Chtěl si s ním
povídat. Těšil se na jejich společnou práci v podobě jeho
tréninku. „Mám to místo, které potřebujeme. Sice nevím, co
budu říkat rodičům, ale nějak se to zvládne.“
„To
je dobře,“ odvětí Zachary a znovu se zadívá na měsíc. Je to
jejich spojenec. Pousměje se nad tím hloupým přirovnáním. „Měl
bys jít spát,“ prohodí.
Mladík
pokrčí rameny. „Proč?“
„Protože
zítra bude náročný den.“
Zatají
dech, když se k němu Elliot otočí. Neví zda si to
uvědomuje, ale stojí teď dost blízko něj. „Cítím tě,“
šeptl světlovlasý mladík a Zachary se napne. „Jsi přímo přede
mnou. Stačilo by mi natáhnout ruku a mohl bych se tě dotknout. Jsi
tak záhadný. Tak opředený tajemstvím,“ šeptá a pomalu zvedne
ruku. Opatrně ho pohladí po tváři. „Doufám, že tě hladím po
tváři a ne po ničem jiném,“ zasmál se lehce nervózně. „Chtěl
bych tě vidět, víš? Už dlouho cítím tvou blízkost. Už dlouho
mě rozechvíváš.“
Zachary
na to nic neřekne, neví co. Přeci mu nemůže říct pravdu. Že
ho považoval za spratka, že ho nechtěl hlídat. „Jdi spát,
Elliote,“ doporučí mu raději a odtáhne se od toho magického
doteku. Mladík trochu posmutní, ale poslechne ho. „Pak tedy
dobrou noc, pane Záhadný,“ zašeptal a zmizel v domě.
Ještě
dlouho za ním hleděl, než se odvážil ho následovat. Do jeho
pokoje vstoupil, až ve chvíli, kdy si byl jistý, že opravdu
usnul.
Druhý
den ráno čekal až se Elliot probudí, aby se mohli vydat na cestu.
„Dobré ráno,“ zaslechl z postele. „Dobré,“ zamumlal.
„Měli bychom si pospíšit,“ upozornil. Mladík jen přikývl a
rychle se oblékl. Rodičům vysvětlil, že jde ven. Ostatně
nechali ho. Byli raději, když byl z domu.
„Tak
kde to je?“ zeptal se netrpělivě Zachary.
„Už
tam budeme,“ ujistil ho mladík a dál ho vedl lesem, kde se ocitli
asi po hodině chůze. Konečně se před nimi otevřel palouk a
Zachary překvapeně mrkl. Koupal se v zlatavém třpytu slunce
a vábil je k odpočinku. Jenže to bylo to, co je tady nečeká.
„Výborně.
Tak se pustíme do výcviku,“ prohodil a připravil mu několik
magických překážek, které by měl vycítit. „Můžeš začít.
Nastražil jsem ti pár kouzelných pastiček, které bys měl
najít.“
Mladík
přikývne a vyrazí vpřed. Jeho obranným kouzlům se vyhýbá
naprosto bravurně a Zachary si začíná myslet, že je moc slabý
na to, aby ho něčemu naučil. Avšak do jedné z pastí se
přeci jen chytne.
Mladý
mág má co dělat, aby se nezačal smát, když ho vidí, jak visí
metr nad zemí na neviditelném lanu. „Je mi jasné, že se dobře
bavíš, ale mohl bys mě prosím sundat?“ zaprosil mladík
seshora.
Zachary
mávl rukou a on se měkce snesl do trávy. Tam zůstal ležet bez
hnutí. Rychle k němu přešel, protože se lekl, zda mu neublížil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Mladík zavrtěl hlavou. „Co
se děje?“ ptal se Zachary zmateně. Nevypadal, že je zraněný.
„Něco tě bolí?“
Elliot
zavrtěl hlavou. „Tak co se děje?“ začínal být netrpělivý.
A pak mu to došlo. Ten malý zákeřník ho chytil do pasti.
Zjistil, že se nemůže hýbat. „To byl chytrý tah, Elliote,“
zamumlal. „Ale už mě můžeš pustit.“
Mladík
překvapeně mrkne. „Cože? Já tě ale přeci nedržím.“
Zachary
se bleskově otočí a zahlédne pohyb. Okamžitě se zbaví
poutacího kouzla. Natáhne za sebe ruku a uchopí Elliota. Přitiskne
si ho k sobě. „Drž se takhle u mě!“ přikáže a začne
se pomalu otáčet.
Zamumlá
kouzelnou formuli a kolem nich se utvoří ohnivý kruh. Je nezraní,
ale protivníky ano. Otočí se čelem k mladíkovi a přejede
mu rukou po tváři. „Teď tě nevidí,“ šeptal mu do ucha. „Jdi
a schovej se v blízkosti plamenů. Neboj se, neublíží ti.“
„Co
bude s tebou,“ zašeptal na oplátku.
„O
to se nestarej!“
Mladík
klopýtne, jak ho od sebe odstrčí a jde se skrýt k plamenům.
Zachary
se mezitím plíží kolem. Ví, že ho cítí a doufá, že je najde
dřív než oni narazí na Elliota. Cítil Zlo. Tolik Zla až se mu
nedostávalo dechu. Svíralo mu hrdlo železnou smyčkou a on nemohl
téměř nic dělat.
Konečně
narazil na jednoho z nich. Neslyšně k němu přešel a
jediným kouzlem ho poslal k čertu. Smyčka na krku o kousek
povolila. Avšak byli tady další. Podíval se směrem, kde tušil
Elliota. Zezadu se k němu plížil Stín. Rychle vyrazil a
dostihl ho právě včas, aby nemohl ublížit mladíkovi.
Metal
kolem sebe kletby, protože Stíny se začaly přibližovat k místu,
kde stál. A k místu, kde byl Elliot. NE! Tohle nedovolím.
Sklonil se k mladíkovi a přitáhl ho k sobě. „Zmiz
odtud!“ přikázal mu šeptem a prostrčil ho plameny.
„Ale
co bude s tebou?“ stihl se ještě zeptat než se propadl do
tmy, jak byl poslán kouzlem pryč. Zacharyho to stálo poslední
zbytky jeho síly.
Nyní
stál před Stíny opět viditelný a s roztřesenými koleny.
Bylo jich šest a on si nebyl jistý, zda je dokáže zastavit. Avšak
svůj úkol splnil. Ochránil Elliota, nástupce Cohena. Zabil další
dva Stíny, ale cítil, že dlouho nevydrží.
Další
Stín padl.
Zbýval
už jeden jediný.
A
ten ho dostal.
Promiň,
tati, pomyslel si ještě, než se propadl do tmy on. Tentokrát to
však byla tma Zapomnění.
Elliot
se zmateně rozhlížel kolem. Zjistil, že je u sebe na zahradě.
Náhle ho kdosi chytil za ruku a táhl pryč. Snažil se bránit, ale
nebyl to nikdo zlý. Poznal to z jeho aury. Nemohl ho vidět,
ale cítil ho. Stejně jako ty Stíny v lese. A z nich
vyzařovalo zlo. „Co se to stalo?“ zamumlal zmateně.
„Na
vysvětlování bude času dost!“ zaslechl neznámý hlas. A co On?
Kde je? Proč má ten stísněný pocit? Stalo se mu snad něco?
Náhle na čele ucítí lehký dotek a opět se propadne do tmy.
Když
se znovu probudí leží v čísi posteli a nad ním se sklání
neznámý muž s přívětivým úsměvem na tváři. „Jak je
ti?“ optá se starostlivě. Mladík neví co si myslet. Ví, že to
není On, ale je mu něčím známý. „Hlídal jsem tě před ním,“
odpověděl mu na jeho nevyřčenou otázku. „Jmenuji se Danis. Ten
mladík, co tě hlídal byl můj syn Zachary.“
„Byl?“
zašeptal. Přeci nemůže být… Raději ani nedomyslí. Srdce mu
sevře neblahá předtucha a smutek.
Danis
smutně kývne. „Potom co vás napadly Stíny zmizel. Nevím co se
s ním stalo ani kde je. Prostě je pryč. Jen doufám, že je
ještě naživu.“
Elliot
má pocit, že mu někdo vytrhl srdce. Sice Zacharyho, jak krásné
jméno má, nikdy neviděl, ale vytvořil si k němu jakési
pouto. A teď byl pryč. Avšak nedostal šanci truchlit nad tou
ztrátou, neboť Danis rázně vstal. „Musíme tě naučit vše co
potřebuješ. Teď již není nutné se skrývat.“
„Možná
bych si zasloužil vysvětlení,“ špitl tiše. „Na to není čas.
Nesmíme dopustit, aby můj syn…,“ nedořekl a vyšel
z místnosti.
Elliot
za ním mlčky hleděl. Nevěřil tomu, že je mrtvý. Ale věděl,
že ten muž má pravdu. Pokud je opravdu mrtvý nesmí dopustit, aby
zemřel zbytečně. Rázně vstane a vydá se za Danisem.
„Co
tě můj syn stačil naučit?“ zeptal se.
Mladík
pokrčil rameny. Natáhl před sebe ruku, soustředil se na jeden
předmět a vypálil. Trefil ho naprosto přesně. Danis obdivně
sledoval zlatisté paprsky, které vyšlehly z jeho dlaně.
Nebylo pochyb. Byl nástupcem Cohena. A pro ně to znamená jediné.
Život nebo smrt.
„Výborně.
Vypadá to, že jste na tom tvrdě dřeli. Ještě to ale nestačí.“
Odněkud
vytáhne nádherný meč. Vypadá jako by byl broušený ze skla a
přitom je pevný jako skála. „Tohle je meč Cohena. Jsi jeho
přímým potomkem, a proto nyní patří tobě.“
S posvátnou
úctou vezme zbraň do ruky. Neptá se na vysvětlení, ví že
nezbývá moc času. Nějak to podvědomě tuší. A stejně tak je
podvědomě stále se Zacharym. V následujících dnech ho čeká
tvrdý výcvik. Musí se naučit ovládat svou sílu pomocí meče,
usměrnit ji tak aby nezranil někoho okolo mimo určený cíl.
V noci
pak leží v naprosté tmě a prosí Bohy, aby mu vrátili
Zacharyho. Avšak jeho prosby zatím nikdo nevyslyšel.
Probudil
se v nějaké tmavé kobce s obrovskou bolestí hlavy.
Okamžitě poznal, že za dveřmi hlídkuje Stín. Proč mě zajali?
Nepotřebují mě. Možná doufají, že se díky mě dostanou k
Elliotovi. To ani náhodou! Jen přes mou mrtvolu.
Vstane
a začne cosi mumlat ve starém jazyce. V jazyce elfů. Stín za
dveřmi se propadl do spánku a on se vykradl ven. Cestou stále
mumlal kouzelnou formuli a uspával vše okolo sebe. Konečně byl
venku z toho podivného hradu, či co to bylo.
Ještě
naposledy zamumlal uspávající kouzlo a rozběhl se pryč. Věděl,
co musí udělat. Najít elfy. A požádat je o pomoc. Protože do
Elliotových narozenin jistě nezbývá moc času.
Po
dvou dnech hledání a tápání konečně vešel do lesa, kde měl
pocit podivného míru a klidu. Zvířata před ním neutíkala,
stromy si mezi sebou šeptali. Věděl, že je v lese Elfů. Teď
jen zbývalo najít jejich královnu. Arcalimë. Elfku, která vládne
přírodě, nejmocnější z elfů.
Sotva
udělal několik kroků zastavili ho namířené šípy. „Kdo jsi a
co tu pohledáváš?!“ zaslechne hlas, který zní tvrdě, ale je
v něm jemnost elfa. Poklekne a sklopí hlavu. „Jmenuji se
Zachary a jsem potomek Deriena,“ zamumlal a čekal. Věděl, že
jeho děda musejí znát, protože byl posledním učencem Cohena.
„Jak
poznáme, že mluvíš pravdu?“ ozval se další hlas.
„Nepoznáte.
Nezbývá vám než mi věřit.“
Zaslechne
tichý šepot, sotva slyšitelný, že nemohl rozumět ani slovo.
„Pusťte ho, já mu věřím!“ rozlehne se lesem líbezný hlas,
o kterém nepochybuje, že patří samotné Arcalimë. „Povstaň,
Zachary, a následuj mé druhy.“
Poslechne
ten čarovný alt a poprvé ve svém životě má možnost vidět
elfa. Neví co čekal, ale tohle to nebylo. Před ním stáli dva
lidé. Ne lidé. Stvoření. Nádherná stvoření. Oba byli muži.
Jeden měl černé vlasy jako uhel, které mu sahali do půli zad.
Rysy jemné, avšak tak neobvyklé, že okamžitě poznal, že to
není čistokrevný elf. A tvrdost v jeho očích mu to jen
potvrdila. Druhý měl vlasy světlé jako světlo měsíce a sahaly
mu až ke kolenům. Vlídně se na něj usmíval. Vypadalo to, že je
přátelštější než jeho druh. A také že i on má v sobě
něco z člověka. Jako první také promluvil. „Jmenuji se
Querrestalo,“ pousmál se na něj. „A tohle mračící se
stvoření je můj bratr Sailon.“
Zachary
si dokázal přeložit, co jejich jména znamenají. Jméno toho
světlovlasého a milejšího by se dalo přeložit jako elfí pomoc,
což na něj celkem sedělo. Sailon byl pro změnu v elfím jazyce
moudrý. A zřejmě taky neskutečně vážný.
Projdou
spletitou alejí stromů. Na jejím konci se úžasem zastaví. Hledí
na elfí město, které nikdy v životě neměl možnost vidět.
Nádherné vyřezávané domy na stromech, překrásné zahrady.
Vysoké věže samozřejmě také ze stromů. Neměl však čas
obdivovat krásu elfské práce, protože byl uveden do Stromového
paláce.
Rozhlížel
se kolem a obdivoval tu krásu. A pak pohledem spočinul na elfce,
které seděla na trůnu z květin. A padl na kolena. Musel
přiznat, že královna dostála svému jménu. Opravdu byla vznešená
a zářící. Plavé vlasy jí splývaly po ramenou v těžkých
vlnách, pro elfy tak netypických, kolem ní se vznášela aura
dobra a života. „Čeho ode mě žádáš, Zachary?“ zeptala se
bez úvodu.
Neodvažoval
se vzhlédnout nebo dokonce povstat. „Jen vaši pomoc v časech
nejtěžších, vzácná paní,“ odvětil jasným hlasem.
„Slyšela
jsem o pověsti o Cohenovi. Proč bych jí měla věřit. Elfů se to
nedotkne.“
„Mýlíš
se, má paní. I elfí říše je v nebezpečí. Pokud v Bitvě
nevyhrajeme, zanikne celý dobrý kouzelný svět. Pokud se však
nepřikloníte na stranu Zla.“ Ví, že je drzý, dostatečně mu
to dá najevo Sailon, který sáhne po rukojeti meče. „Urážíš
mou paní?!“
„Klid,
Sailone,“ usměje se Arcalimë. „Nehodláme se přiklánět na
žádnou stranu,“ upozorní Zacharyho.
„V
tom případě zde budete čekat na smrt.“
„Co
získám, když se přikloním ke straně Mágů?“
„Život,“
odvětí prostě a neví zda to nepřehnal. Avšak místností se
rozlehne její zvonivý smích. „Ach, jak naivní je dnes to mládí.
Ale kdysi mezi elfy a mágy existovalo spojenectví. Ba co víc,
přátelství. Vrať se nyní domů, mladý pane Zachary a věř, že
ve chvíli nejtěžší se toto spojenectví opět obnoví.“
Nebyl
si tím tak jistý, ale věděl, že tady toho víc nezmůže. Vstal
tedy a poklonil se. Pak byl vyveden z toho neuvěřitelného
chrámu. Opět ho doprovázel Querrestalo a Sailon. Ten se mračil
jako bouřkový mrak. A to mají být elfové milá stvoření, jo?,
pomyslel si.
Vyvedli
ho ven z lesa, ale druhou stranou než přišel. „Tam,“
mávne rukou na druhou stranu Querrestalo, „bys mohl narazit na
Stíny. Odtud se dostaneš nejrychleji zpět do domu svého otce
Danise.“
Překvapeně
mrkne. „Divíš se, že ho známe?“ ozve se téměř poprvé
Sailon. „To náš čaroděj ho navštívil, aby mu řekl věštbu.
Tak jdi a vyplň ji. Dokonči co jsi začal, ale pamatuj, nesmíš
být viděn.“
„Ale
proč? Copak už jsem ho nenaučil vše? A otec práci jistě
dokončil.“
„Přesto
tě nesmí vidět!“ pronesl tvrdě Sailon a Querrestalo na něj jen
smutně hleděl. Rozloučil se tedy s nimi a vydal se na dlouhou
cestu domů. Doufal, že královna dodrží své slovo.
Zbýval
jediný den do jeho narozenin. A přesto cítil, že svou moc ještě
plně neovládl. Že tomu stále něco chybí. Navíc, jeho naděje
na to, že je Zachary naživu pomalu slábla. I Danis chodil jako
tělo bez duše. Bolelo ho z toho srdce.
Seděl
zrovna na terase a pozoroval měsíc. Co když to nedokážu? Co když
nedokážu vyplnit věštbu Cohena? Danis mu vše řekl, aby
porozuměl, ale on byl spíš ještě více zmatený. Měl strach.
Věděl, že na něm závisí celý magický svět. A toho se bál.
„Snad
tvou mysl neovládly pochybnosti?“ zaslechl vedle sebe tichý hlas.
„Zachary?“
zašeptal nevěřícně. Náhle si uvědomil, že opět cítí jeho
blízkost.
„Jsem
to já v celé své kráse,“ prohodil mladík a usadil se
vedle něj. Pozorně si ho prohlédl. Vypadal jinak. Starší,
vyzrálejší. A také unavenější.
„Mám
strach, Zachary,“ pronesl po chvíli mlčení.
Mladý
mág ho uchopil za ruku. Opět ho nemohl vidět, ale stačila mu jeho
blízkost. „Z čeho, Elliote?“
„Z
té zodpovědnosti. Bojím se, že selžu. Nemám své síly ještě
pod kontrolou.“
Stiskne
mu dlaň. „A proto jsem tady,“ zamumlal a pomohl mu vstát.
Odvedl ho doprostřed otcovy zahrady a opět uchopil jeho ruce do
svých. Jako tehdy poprvé, kdy si naplno uvědomil svou sílu.
„Soustřeď se,“ zašeptal mu do ucha.
Jak
se mohu soustředit, když jsi tak blízko?, pomyslí si mimoděk,
ale zavře oči. Usilovně myslí na to, co chce udělat. Z jeho
dlaní začnou létat symetrické záblesky zlatého světla a on má
náhle pocit, že má vše pod kontrolou.
Mávnutím
ruky přivolá meč a Zachary ho pustí. Očarovaně hledí, jak se
s ním sžil a předal do něj svou sílu. Vypadal jako by byl
prodloužením jeho ruky. Tohle je pravá síla nástupce Cohena,
pomyslí si okouzleně. Doufá, že nesdílí i jeho osud.
Přistoupí
k němu a obejme ho. Je mu jedno, že ho nemůže vidět. Prostě
potřebuje cítit jeho blízkost. A Elliot je na tom zřejmě stejně,
protože se k němu přitiskne. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý,“
šeptl.
„Tak
snadno se mě už nezbavíš,“ zamumlal mu do vlasů a lehce ho do
nich políbil.
„Proč
se mi neukážeš?“
„Ještě
nemohu. Tolik bych ale chtěl,“ ujistil ho a Elliot se mu otočil
v náručí. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Tentokrát
si naprosto jist. Zachary ho pozoroval s něhou v očích.
A pak se sklonil a něžně mu přejel přes rty svými.
Elliot
by rád polibek opětoval, ale nedal mu šanci. Odtáhl se od něj a
pak ho pustil z náručí. „Musíš si jít odpočinout. Zítra
ti bude jedenadvacet.“
„Zítra
to vypukne,“ zamumlal. Zachary ho ještě naposledy políbí na
čelo a pak se smutně dívá, jak mizí v jejich domě. Na
prahu se objeví jeho otec. „Zachary?“ zvolá tiše. Mladík k
němu vykročí a zatáhne ho mezi stromy. Teprve tam se mu ukáže.
Danisovy
oči se zalijí slzami a syna obejme. „Myslel jsem, že jsem tě
ztratil.“
„To
už jsem jednou slyšel,“ zasmál se a objetí opětoval. „Učil
jsi ho dobře, tati.“
„Ale
přesto tomu cosi chybělo. Cosi, co jsi mu dnes dal ty.“
Pousměje
se. „Stále se mu nesmím ukázat.“
„Já
vím, je mi to líto synu.“
„Mě
víc,“ prohodil a skryl se i před vlastním otcem.
Celou
noc seděl u jeho postele a sledoval jak spí. Zítra bude třeba
pomoci všech, kteří jen trochu vládnou magickou mocí. Zítra se
rozhodne o jejich osudu. A rozhodne to tenhle mladík. Jemně ho
pohladí po vlasech. „Spi, ať zítra máš dost síly, zachránit
náš svět,“ zašeptal a jemně ho políbil.
Že
k němu cítí něco víc mu došlo ve chvíli, kdy se probudil
v té kobce. Ta myšlenka, že už by ho neviděl, byla
příšerná. Proto se odtamtud dostal. Protože ho znovu toužil
vidět. A chtěl být viděn. Avšak nedovolili mu to. Uvidí mě
vůbec někdy?, pomyslí si mimoděk. Rychle vyžene takovéhle
myšlenky z hlavy.
Svítání
přijde dle jeho názoru až moc brzy. Vstane a pohladí ho po
vlasech. Něco mu říká, že nemůže být po jeho boku. „Věřím
ti, Elliote,“ zašeptal a ztratil se v raním rozbřesku.
Elliot
se probudil hned potom, co odešel. V srdci cítil podivnou
prázdnotu. A hrozbu. Dnes, pomyslel si mimoděk. Dnes to vypukne.
Rychle vstane a oblékne se. Někdo mu připravil válečný oděv.
Do
místnosti náhle vtrhl Danis. „Už to vypuklo. Na Pláních
Nolwë.“
Kývl
a nechal si pomoci do brnění. Pak uchopil do ruky meč a následoval
Danise ven. „Kde je Zachary?“ zeptal se muž.
„Nevím.
Odešel než jsem se probudil.“ Staršího mága to trochu udiví,
ale není čas. Zlo ukázalo své drápy. Venku nasednou na Ohnivé
koně, které vidí Elliot poprvé, a vyrazí. Za pár minut
přistávají na Pláních Nolwë, kde již probíhá bitva. Stojí
zde Stíny, Skřeti, Černí mágové a mnoho dalších netvorů.
Naproti nim se postavili Druidi, Bílí mágové, dokonce zahlédl i
víly. A samozřejmě Elliot, potomek Cohena. Danis spatří
Zacharyho, ale neupozorní na něj Elliota. Teď se musí soustředit.
I on vytáhne meč a dá se do bitvy se Zlem.
Všude
kolem zvoní ocel, ale především létají jiskry kouzel. Koutkem
oka zahlédne Elliota, jak se bije s přesilou. Chce se mu vydat
na pomoc, ale předběhne ho Zachary.
Postaví
se po jeho bok a společně odrážejí útoky a kletby. Elliot nějak
vycítí, že se jedná o Zacharyho, ale není čas nad tím nějak
přemýšlet. Vřavou bitvy se náhle ozve jasný zvuk. Roh Elfů.
Zachary se zadívá směrem odkud to jde. Spatří zástup elfů
v zářivém brnění a pozná Sailona s Querrestalem.
Elfové se téměř okamžitě zapojí do boje a on tak má možnost
se opět věnovat nepřátelům.
Jenže
po několika hodinách všem tady došlo, že Zlo je silnější než
oni. Docházeli jim síly, ať byli sebeodhodlanější. Zachary se
dokonce dostal až k elfům. Na okamžik spatřil Sailona, ale
opět se mu ztratil v davu. A pak si ho všiml. Na zemi v kaluži
krve ležel Querrestal. Rychle k němu poklekl. „Querrestalo,“
zašeptal. Mladý elf k němu zvedl oči. „Je po všem,
Zachary. Náš osud je v rukou Cohenova potomka,“ šeptl
slabě. „Dohlédni na to, aby udělal co je třeba.“
„Nemají
být elfové nesmrtelní?“ zeptal se nesmyslně.
„I
my můžeme zemřít. V bitvě za náš národ,“ poslední
slovo je jen pouhý šepot a elfovy oči se pomalu zavírají.
Zachary prudce vstane. Nechce ho vidět umírat. Oblíbil si toho
veselého elfa, který byl takovým protikladem svého bratra.
Vrhl
se do bitvy s ještě větší vervou. Vrhal ohnivé plameny,
metal kolem sebe kletby. Jeho mysl ovládl vztek. Elliote!
Elliot
se bezmocně rozhlédl kolem sebe. Viděl, že síly Zla jsou větší,
že oni prohrávají. Ačkoliv jim na pomoc přišli elfové. Zrovna
vedle jednoho bojoval. Bil se dobře, ale proti přesile měli
pramalou šanci. Co mám dělat?, pomyslel si bezradně. Nevěděl,
jak bitvu ukončit. Jak zničit všechno zlo.
A
pak ho náhle prostoupila zvláštní síla. Síla, která mu řekla,
co dál. Zavřel oči a kolem něho se utvořila zlověstná aura
moci. Moci, kterou disponoval Cohen. Všichni na okamžik přestali
údivem bojovat, protože ucítili tu neskutečnou moc.
Zachary
byl od něj daleko, ale když uviděl tu zlatavou záři došlo mu co
se stalo. Síla se probudila naplno a Elliot ji teď musí využít
všechnu. Zasadil smrtelnou ránu svému protivníkovi a zahleděl se
tím směrem. Věřím ti, Elliote.
Mladíkovy
vlasy se prodloužily a kolem meče se začaly obtáčet blesky.
Elliot cítil, jak ho síla celého naplňuje. Dokážu to!, pomyslel
si odhodlaně. Porazím Zlo. Rozhlédl se kolem sebe a veškerou svou
energii soustředil na zlou auru kolem sebe. Na Temnotu.
A
pak vší silou zabodl meč do země a jeho rty samovolně vyřkly
kouzelnou formuli v jazyce elfů. Po zemi se začaly šířit
plameny, z nebe šlehat blesky. Cítil, jak z něj odchází
životní síla, ale nehodlal se vzdát. Členové Temnoty jeden po
druhém padaly bez dechu. I některé, co stáli na straně Dobra, to
stálo nějakou tu sílu. Ale ani jeden nezemřel.
Soustředil
se dál na svůj úkol. Cítil každičkého mrtvého Skřeta,
Černého mága nebo Stín. Klesl na kolena, ale stále dokola mumlal
kouzlo. Blesky pomalu ustupovali a zem se přestala chvět náporem
té síly.
Zachary
se k němu rozběhl. Ne! Nedovolí, aby se obětoval. Ten zbytek
už dokáží vyřídit. Avšak náhle se mu do cesty postavila
neznámá síla. Tak mocná, že neměl šanci, jí projít. „Ještě
to neskončilo,“ zaslechl tichý hlas. „Arcalimë?“
„Jsem
to já. Ještě neporazil Nejmocnějšího z Temných.“
„Ale
vždyť on zemře!“ vykřikne.
„Možná
je to jeho osud. Stejně jako byl Cohenův.“
S tím
se však mladík nehodlá smířit. Avšak nemá dostatek síly, aby
vzdoroval té Arcalimině. Tak jen může bezmocně sledovat, jak
Elliot bojuje proti nejsilnějšímu svou silou.
Elliot
cítí, že ještě jeden je naživu. Ten, kterého musí zničit.
Zhluboka se nadechne a vykřikne: „Eruannë!“ Boží dar!
Nebesa
se otevřou a vyšlehne z nich blesk. Samotný dar Nebes.
Zasáhne mezi stromy ukrytého Temného rytíře, jediného, který
měl být poražen. Zlo bylo zničeno. Jaká bude cena?
Zachary
cítí, jak se Arcalimina síla uvolnila a bez váhání se rozběhl
k Elliotovi. Stihne to přesně ve chvíli, kdy se mladíkovi
podlomí kolena a meč mu vypadne z rukou. Zachytí ho do náruče
a přitiskne k sobě. „Zachary?“ zašeptá mladík.
„Jsem
to já,“ ujistí ho. Elliot ho obejme kolem ramen a přitiskne se
k němu. „Dokázali jsme to,“ šeptá.
„Já
vím,“ usměje se Zachary.
„Chce
se mi spát,“ mumlal mladík a začal zavírat oči.
„NE!
Opovaž se zavřít oči. Nemůžeš spát, jasný?“ Věděl, že
by to znamenalo smrt. Avšak Elliot se nedokáže ubránit a jeho oči
se samy zavřou. „Elliote?“
„ELLIOTE!“
vykřikne, až to trhá uši.
A
pak za sebou ucítí něčí postavu. Neotočí se, jen čeká.
Elliotova čela se dotkne ženská dlaň a měkký hlas šeptá
v jazyce elfů. Do těla se opět vrátí život. „Bude
v pořádku,“ zaslechne hlas Arcalimë.
„Děkuji,“
vydechne.
„Ne.
To tobě a Elliotovi patří náš dík. Dík nás všech.
Spojenectví mezi elfy a mágy bylo opět obnoveno. Jsi kdykoliv
vítán. A Elliot samozřejmě také.“ S těmito slovy se
královna otočila a odešla ke své družině.
Zachary
překvapeně zamrká, když před ním poklekne Sailon. „Vím, že
jsem se k tobě nechoval uctivě, ačkoliv ti bylo předurčeno
učit Elliota, nástupce Cohena. Prosím teď o tvé odpuštění.“
Mladému
mágovi je ho líto. Netuší zda už ví o smrti svého bratra a on
nechce být tím, kdo mu to oznámí. „Není co odpouštět. Na
tvém místě bych se zachoval stejně.“
Elf
se postaví a poprvé se na něj pousměje. „Mohu tě tedy o něco
požádat?“
„Jistě.“
„Víš
kde je Querrestalo?“
Takže
to neví. Zacharymu posmutní oči. položí mu ruku na rameno.
Z jeho výrazu poznal, že Sailon pochopil. Beze slov mu
poděkuje a odejde ke své družině. Tam poklekne před královnou a
cosi jí řekne. Mladý elf se po chvíli zvedne a odchází. Avšak
na opačnou stranu než Arcalimë a její družina.
Zachary
pochopil. Sailon se vzdal života s elfy. Už mezi ně nepatřil.
Bylo mu to líto. Sledoval jak prochází mezi mrtvými těly a hledá
to bratrovo. Ve chvíli, kdy padl na kolena se na to už nemohl
dívat. Nechtěl vidět, jak svírá tělo svého mrtvého bratra do
náruče a jeho vlastním tělem otřásají vzlyky.
Raději
se zadíval na mladíka ve své náruči. Opatrně si ho posunul výš
a vykročil s ním k Ohnivému koni, u kterého čekal jeho
otec. „Každý musí přinášet oběti,“ prohodí Danis
s pohledem upřeným za jeho rameno. Ví na co se dívá. Na
Sailona a jeho zoufalství. Avšak on v sobě nedokáže najít
tolik odvahy, aby se otočil.
Na
okamžik podá otci Elliota, aby se mohl vyšvihnout na Ohnivého
koně. Pak ho opět přitáhne k sobě nahoru a jediným
bodnutím nohou do slabin zvířete se vznese k nebi. Vítr mu
čechrá vlasy a suší slzy. Slzy smutku za Querrestala, slzy štěstí
za Elliota.
Náhle
ucítí na tváří jeho dlaň. Zadívá se do jeho nádherných očí
a usměje se. „Vyhráli jsme?“ zašeptal.
„Vyhráli,“
ujistil ho a políbil ho do dlaně. „Teď spi. Máme před sebou
dlouhou cestu.“
Elliot
se usměje a přitiskne se k němu blíž. Něco mu šeptá, že
takhle to má být. I když srdce mu půlí bolest za padlé druhy.
Avšak druhá půle je šťastná, že může být se Zacharym. Že
ho může vidět.
Nevypadá
tak jak si ho představoval. Nemá dlouhé bílé vlasy, ale krátké
černé jako uhel. Jeho oči nejsou šedé, ale černé se zelenými
tečkami. Jeho rysy nejsou jemné, ale ostře řezané, což rozhodně
nevadí.
Zachary
se na něj zadívá. „Copak?“ zeptá se s lehkým úsměvem.
„Nic,“
zavrtí hlavou a také se usměje. „Vše je v naprostém
pořádku.“
Žádné komentáře:
Okomentovat