Mám tu pro Vás nový cyklus. :)
Svět Aristokratů je nevypočitatelné místo, kde nebezpečí pro Čistokrevné upíry číhá na každém kroku. Proto mají své Strážce!
Kodex
Strážců
Výňatek:
Nikdy se
nezapleteš s Aristokratem
Strážci.
Speciálně cvičení upíři, jež mají jedinou povinnost. Chránit Aristokraty, též
známé jako čistokrevné - ty, jež se
narodily s výsadou vládnout.
Není
jich moc. Dospělosti se dožívá jen hrstka nejsilnějších z nich. Proto se
tolik lpí na jejich ochraně. Ne že by sami o sobě nebyli dostatečně silní,
jinak by nemohli stát v čele tak nestálé komunity jakou byli právě upíři.
Nikdo tolik nebažil po moci.
Každý
Aristokrat měl svého Prvního Strážce, ochránce, jenž s ním byl spojen
krvavou přísahou. Nic nebylo cennější než krev. Nic nebylo svatější. Nic nebylo
neporušitelnější. Pokud Aristokrat pod ochranou Prvního Strážce zemřel, upíra,
který takto selhal, čekal krutý a nemilosrdný trest. Nebyl prostor pro chyby,
nebyl prostor pro odpuštění. Nebyl prostor pro lásku.
„Rhysi!“ nesl se dlouhou chodbou známý
hlas. Oslovený zastavil, otočil se a vyčkával, až k němu dotyčný zvolna
dojde.
„Sire Lioneli?“ uklonil se lehce
s otázkou na rtech.
Mladý muž nad tou formalitou netrpělivě
mávl rukou. „Dnes proběhne Přísaha,“ pronesl zvolna.
„Jsem si toho plně vědom,“ ozval se,
když si byl jist, že už nechce nic víc dodat a tázavě povytáhl obočí.
Lionel zatěkal očima, což se mu příliš
nepodobalo. Rhys pochopil, že je nervózní. Nedal najevo, že si rozpoložení
svého chráněnce všiml a trpělivě vyčkával, jak se vyjádří dál.
Jako by si až nyní uvědomil, proč
vlastně přišel, se Aristokrat mírně omluvně usmál. „Rada nás žádá, abychom hned
po Přísaze vyrazili do Hawportu,“ vysvětlil konečně. Rhys se zamračil.
V Hawportu v současné době probíhaly mocenské nepokoje.
„Pojedete jako vyjednavač?“ zeptal se
opatrně, ačkoliv odpověď předem znal.
Lionelovi až doteď roztěkané oči ztvrdly
a jejich šedý odstín zintenzivněl. „Ne, Rhysi. Pojedu je zastavit. A ty,
jakožto můj oficiální První Strážce, pojedeš se mnou.“
„Rozumím,“ kývl stroze. „Upozorním
ostatní, ať jsou po přísaze připraveni vyrazit,“ ujistil ho a Lionel souhlasně
přikyvoval. Rychle se rozloučili, každý se musel připravit na Přísahu.
Rhys sledoval jeho mizející postavu
v nezbytném bílém plášti a potlačil povzdech. Nenáviděl a zároveň miloval
tyhle akce.
Samozřejmě, že to nebyla první výprava,
kterou spolu měli absolvovat. Vnitřní rozbroje v jejich řadách mu ale vždy
byly proti srsti. Nerad zabíjel vlastní lidi. Možná to byl jen zbytek cti,
kterou musel zahrabat hluboko uvnitř, aby udržel krok s Aristokratem,
kterého měl chránit. Nevěřil totiž, že Lionel, měl takové zábrany jako on.
Nicméně věděl, že jakmile dojde na útok,
bude mu jedno, kdo skončí pod jeho smrtícím úderem. Nejdůležitější bude ochrana
Aristokrata po jeho boku. A vzrušení z boje, samozřejmě.
„Je čas,“ pronesl Rohan, který vstoupil
k němu do pokoje. Byl to jediný přítel, kterého v řadách Strážců měl.
Rhys se zhluboka nadechl a ještě
naposledy zkontroloval, jestli je vše jak má. Byl oděn do bílého oblečení, jak
nařizovala pravidla Přísahy, ale z duše si to protivil. Tuhle barvu
dokázal snést jen na jediné osobě. A on sám to rozhodně nebyl.
„Bude to v pořádku,“ ujišťoval ho
přítel, který byl ještě o pár centimetrů vyšší než Rhys. A to s jeho
výškou 185 centimetrů nebylo zas tak běžné.
„Já vím,“ přinutil se usmát. Nevadilo
mu, že má přísahat věrnost Lionelovi. Byl, coby Strážce trénován od útlého věku
a zvykl si na tu představu. Navíc stát se Prvním Strážcem Aristokrata byla
nesmírná čest.
Přesto mu nervozita svírala hrdlo a
rozechvívala údy. Možná to bylo proto, že tento krok byl neodvratitelný.
Jakmile jste jednou přísahali, museli jste po boku Aristokrata zůstat do smrti.
Do té své, pochopitelně. Pokud by snad zemřel váš chráněnec, nečekalo by vás
nic hezkého.
Ještě jednou rychle zkontroloval svůj
zevnějšek a po boku s Rohanem vyrazil do sálu Rady, kde měla Přísaha
proběhnout. Přítel ho doprovodil až přede dveře a tam se rozloučili, dál musel
sám.
„Rohane!“ zastavil ho ještě. Muž se
otočil s tázavě zdviženým obočím. „Buďte připraveni po přísaze vyrazit,“
připomněl mu ještě.
Úsměv, který se objevil na jeho tváři,
nebyl vůbec příjemný. „Nemusíš mít obavy, všichni budeme,“ ujistil ho a pak
s kývnutím zmizel tak rychle, že by normální člověk pochyboval, že ho tam
kdy viděl stát.
„Rhys Dalton,“ oznámil dveřníkovi, který
samozřejmě věděl, kým je. Nicméně to vyžadovala etiketa Přísahy. Muž jen kývl,
otevře dveře a ohlásil ho. Na vyzvání mu pokynul, aby vstoupil.
Byl v této místnosti již několikrát
předtím. Nevyhledával ji, protože se mu nelíbila. Přesto mu nyní vyrazila dech.
Jednalo se o kulatou místnost, kde přímo
uprostřed trůnilo několik sedadel pro radu. Sedm honosných trůnů, abychom byli
přesní. Přesně tolik členů měla Rada. Byli nejvyšší z nejvyšších a měli
absolutní moc. Všichni byli Aristokraté. Ale to ho v tu chvíli pramálo
zajímalo.
Kráčel k nim po černém koberci,
všechny pohledy se upíraly na něj. Kolem hořely svíce, místnost byla ztemnělá,
téměř intimní. Očima vyhledal toho, jemuž měl dnes přísahat. Jakmile tak učinil,
nedokázal od něj odtrhnout pohled. Věděl o jeho zničujícím kouzlu už dávno před
Přísahou. Nyní však získalo na intenzitě.
Jeho obvyklý bílý kabát nahradil krvavě
rudý s vysokým límcem. Černé kalhoty a bílá rozhalenka vypadali jako jeho
druhá kůže. Plavé, téměř bílé, vlasy měl zčesané a svázané v culíku, což u
něj nebylo obvyklé. Kdyby měl Rhys nějaké srdce, zběsile by nyní tlouklo. Což
by mu rozhodně nadělalo hodně problémů.
Lionel pozoroval, jak se jeho Strážce
blíží. Jeho sebejistá chůze dodávala ten pocit i jemu. Nezaváhal, nic
neprozrazovalo jeho nervozitu, ale nepochyboval, že nervózní je. Vděčil Radě za
jejich tvrdý výcvik, co se sebeovládání týkalo. Protože ve chvíli, kdy Rhys
vešel, se mu téměř podlomila kolena. Téměř.
Věděl, jak nenávidí bílou barvu, ale on okamžitě
litoval, že ji nenosí. Zvýrazňovala totiž Rhysovu temnou krásu. Jistě, jeho
Strážce byl krásný. Vědělo to hodně lidí, takže by bylo přinejmenším zvláštní,
kdyby si toho on nevšiml. Ale stejně jako byl krásný, byl pro něj i naprosté
tabu. Přesto mu nic nezabránilo nyní nepokrytě obdivovat to, jak vypadá.
Bílá značila nový začátek. Nebo tak
odůvodňovala nutnost tohoto oděvu Rada. Dle názoru Lionela však měla značit
jistou podřízenost. Na Rhysovi však nic podřízeného nebylo. Černé vlasy, které
se mu očividně nepodařilo nijak zkrotit, se mu kroutily na límci. Ten pohled ho
dráždil. Hladily ho po krku a Lionela svrběly prsty, jak ho chtěl pohladit na
tom samém místě.
Rychle se ovládl a čelil jeho
smaragdovému pohledu, který jako by zářil. Věděl, že je to vzrušení
z nadcházejícího boje. Sám cítil adrenalin, který mu koloval v krvi.
Musel ovládnout úsměv, který se mu dral na rty.
Konečně stanul před Radou. Poklekl na
jedno koleno a sklonil hlavu. Nejstarší z Rady obřadně povstal. „Nuže,
začněme!“ vyzval.
Rhys to bral jako pokyn proto, aby zvedl
hlavu. Zadíval se do Lionelových očí a na okamžik se mu celá Přísaha vypařila
z mysli. Hned se mu však vrátilo sebeovládání. „Já Rhys Dalton, člen
Strážců, přísahám věrnost Tobě Lioneli Ainsworthe. Budu Ti sloužit, chránit Tě
svým vlastním životem jako První Strážce. Tak přísahám!“
Lionel dal kývnutím najevo, že je
s tím srozuměn. Tvářil se vážně, přesně tak jak vyžadovala daná situace.
„Nyní vstaň, Rhysi!“ vyzval muže na
kolenou Radní. Poslechl. Věděl, co bude následovat. Jejich spojení. Díval se na
Aristokrata před sebou a pocítil zvláštní vzrušení, o kterém si byl jistý, že
je naprosto špatné, když mu vyjely špičáky.
Bez jediného varování skočil a zakousl
se do lákavého hrdla. Ovládlo ho téměř extatické vzrušení a on odolal
primitivnímu nutkání zavýt jako zvíře na znamení majetnictví. Nyní Rhys patřil
jemu.
Jejich mysli se na okamžik střetly.
Pocítil Aristokratovo vzrušení, jež jen umocnilo jeho vlastní. Musel vynaložit
veškeré sebeovládání, aby dokázal stát bez hnutí, jak se od něj očekávalo.
S vypětím všech sil se od něj
odtrhl. Jejich spojení bylo dokončené. Slastně si olízl kapky Rhysovy krve ze
rtů a byl si vědom pohledu, který na něj upínal jeho Strážce i Radní. Oni
viděli vzrušení z nově získané moci, z nově získaného „otroka“,
protože takhle vnímali Strážce oni. Lionel, ale věděl, že Rhys za jeho divokýma
očima vidí mnohem víc.
Spokojeně se ušklíbl, když dopnul černou
košili. Konečně byl zase ve své kůži. Očima zabloudil k zakrvácenému límci
svého předchozího oděvu. Proti jeho vůli ho vzpomínka na intimní spojení
s Lionelem vzrušila. Věděl, že Aristokrat poznal, co s ním udělalo
jeho kousnutí.
Nyní byl rád za akci v Hawportu,
protože mu umožní aspoň na okamžik zapomenout na vzrušení zcela jiného rázu.
Rázně zavrtěl hlavou a schoval oděv z Přísahy na dno truhly.
Z nějakého důvodu ho nedokázal vyhodit. Podrobněji se svoje pocity rozhodl
nezkoumat.
Energicky vykročil k hale, kde se
měl setkat s Lionelem a ostatními.
Vstoupil do malé místnosti a pokynul na
pozdrav třem čekajícím. Zbytek jejich výpravy. U okna stál Rohan, vysoký a
soustředěný, jako vždy když se chystal do akce. U krbu, jako by se snad
zahříval, stál další muž. Mohutný, s vojensky krátkým sestřihem zrzavých
vlasů. V očích mu svítila nedočkavost a krvežíznivost. Pozdravil Rhyse
natěšeným úsměvem.
„Vidím, že jsi nadržený jako vždy,
Valerie,“ pronesl lhostejně Strážce.
„Jako bys ty byl jiný, Rhysi!“ zasmál se
oslovený. Na to neměl odpověď, protože to byla pravda. Proto jen pokrčil rameny
a otočil se na poslední z jejich výpravy.
Seděla v křesle jako královna.
Platinové vlasy měla vyčesané do drdolu, aby jí při boji snad nepřekážely.
Prohlížela si je s chladem jí vlastním, ale nikdo se neurazil. Byla stejně
smrtonosná jako kterýkoliv muž v místnosti, a proto měla jejich respekt. Nikdo
by na první pohled nepoznal, že je Valeriovou sestrou.
„Vitaliyo,“ pozdravil úsečněji, než měl
v úmyslu.
„Rhysi,“ kývla úsečně a nijak
nekomentovala jeho tón.
Po několika minutách napjatého ticha,
nikdo neměl potřebu mluvit, se konečně otevřely dveře a vstoupil Lionel.
„Připraveni?“ usmál se na své
„ochránce“. Svůj tým si Lionel už před několika lety vybral pečlivě a od té
doby na něm nic neměnil.
„Můžeme vyrazit!“ ujistil ho nadšeně
Valerius a vykročil ke dveřím. Náhle se prudce zastavil a zasyčel, protože si
všiml muže stojícího za Aristokratem. „Na co potřebujeme Lovce?“ prskl. Nikdy
neměl ty tajemné chlapíky příliš v lásce.
„Raijine!“ vyhrkl Rhys nadšeně, když
Lovec obešel Lionela a stanul jim tváří v tvář. Neviděl ho už několik let,
ale nezměnil se. Stále z něj sálala ta neproniknutelná tajemnost, která
ostatní nutila chtít o něm vědět všechno. Což se samozřejmě nikomu nesplnilo.
„Ahoj, Rhysi,“ pozdravil ho s lehce
ironickým úsměvem, dalším poznávacím znamením jeho osoby. Na ostatní pokývl,
neměl potřebu zdravit je osobnějším způsobem.
Lovci byli ještě nevyzpytatelnější než
Aristokraté. I oni byli cvičeni jako Strážci. Čas od času některý z nich
projevil mimořádné schopnosti v hledání ztracených lidí. Vlastně by se
hodilo říci spíše zatracených lidí. Těch, jež se nějakým způsobem protivili
Radě, a pak se rozhodli zmizet. Lovci měli za úkol tyto osoby najít.
„Na co potřebujeme Lovce?“ zopakoval
svou otázku Valerius, protože se mu nelíbilo, že ho pouhá síla Raijinovy
osobnosti strčila do pozadí.
„Možná proto, že mám někoho najít?“
Rhys potlačil úsměšek, ironie
v Lovcově hlase byl nepřeslechnutelná. Mlčky sledoval, jak mohutný upír
zbrunátněl. Než se stihla strhnout mela, vložil se do toho Lionel.
„Protože to tak Rada chce. Má za úkol
někoho najít v oblasti, kam nás poslali, tak nás doprovodí. Bude se
hodit,“ dodal rychle, když viděl, že Valerius se chystá něco namítat. Obr tak
jen naprázdno klapnul čelistmi a dál se Lovcem odmítal zabývat.
„Poslali předvoj?“ ozval se Rhys, když
se vydali do garáží. Předvoj byli zjednodušeně obětní beránci. Prostě poslali
skupinu upírů, obvykle odsouzených za nějaký zločin, do ohrožené oblasti. Ti
vybili největší množství protivníků, co dokázali, než sami padli. Jejich
skupina pak měla za úkol vyčistit zbytek těch nejodolnějších.
Lionel k němu otočil hlavu. „Ne.“
Strážce na okamžik zastavil. „NE?
Posílají nás na smrt?“
„Samozřejmě, že neposílají,“ ujišťoval
ho Aristokrat. „Domníváš se, že kdyby tomu tak bylo, šel bych s vámi?“
Musel uznat, že na tom něco je. Nikdo
z Rady by si nedovolil ohrozit Aristokrata. Rozhodně ne někoho se
schopnostmi Lionela. Přesto podezřívavě přimhouřil oči. „Něco mi tajíte?“
zeptal se obezřetně.
„Myslím, že bys to poznal,“ upozornil
jemně na jejich nově nabité spojení. Dokázali vzájemně číst své emoce. Ale
pouze emoce, nikoliv myšlenky. Strážce trhl rameny a dál téma nerozebíral.
„Čím pojedeme?“ zahulákal z přední
části garáže, do které mezitím dorazili, Valerius. Všechny páry očí se na něj
upřely s lehce nevěřícnými výrazy, ale on se jen spokojeně zubil. „Já bych
doporučoval rozdělit se minimálně na dva týmy,“ pokračoval. Všichni pochopili
kam tím míři.
Valerius miloval rychlou jízdu, proto se
také zastavil před černým Aston Martinem Vantage. Téměř mazlivě ho pohladil po
kapotě a upřel na Lionela tak štěněcí pohled, až ten vyprskl smíchy.
„Pojedeš s Vitaliyou, Rohan
s Raijinem a já s Rhysem,“ rozdělil je nakonec.
Nikdo nic nenamítal, i když v Lovcově
tváři se mihlo podráždění. Lionel si pozdě všiml jeho černé Kawasaki Ninja
ZX10R.
„Můžu jet sám,“ navrhl Rohan a očima
zabloudil k druhé krásce v garáži. Stříbrná Suzuki GSX-R 1000.
Aristokrat jen protočil panenky. Tak to
dopadá, když se vám v jedné bandě sejdou dva magoři do motorek. „Dělejte,
jak myslíte. Rhysi,“ kývl na Strážce a vykročil k černému Maserati
GranTurismo.
O dvě minuty později se vyřítili
z garáže směr Hawport.
Zastavili několik kilometrů před cílovým
městem. Vřava nepokojů doléhala až k nim. Viděli ohně, které plály na
mnoha místech, slyšeli křik obětí.
„Rozptýlíme se,“ začal Lionel, ačkoliv
všichni věděli, co mají dělat a kde je jejich místo. „Pravidelně se hlaste!“
dodal ještě a nechal je rozptýlit se do tmy. Po jeho boku zůstal jen Rhys a
Raijin, jak První Strážce překvapeně zjistil.
„Máme snad jiný úkol?“ otázal se.
„Jistě,“ usmál se Aristokrat. „Přeci sis
nemyslel, že mě poslali vyčistit město.“
„Bod pro vás,“ souhlasil. „Takže jaký je
náš pravý cíl?“ V žilách mu začal proudit adrenalin. Olízl si náhle
okoralé rty a vyčkával na další pokyny. Lionel si jeho mimovolného počinu všiml
a náhle i on měl sucho v ústech.
Přinutil se soustředit pozornost na
Raijina, který je klidně pozoroval. V jeho tváři nebyl ani náznak toho, že
by si všiml náhlé změny atmosféry. Věděl to, ale neměl potřebu dávat nic na
odiv. Byl tu kvůli jiné práci.
„Laila Farai,“ pronesl tiše Lionel a
Rhys musel párkrát mrknout, aby si byl jistý, že se nepřeslechl. Tenhle masakr
vyvolala Radní?
„Zradila?“
„Víceméně. Pokusila se opustit Radu.
Víš, že tohle se neodpouští.“
„Máš ji zabít?“ otočil se na Raijina.
Lovec mu věnoval chladný úsměv. „Kdybych
ji měl zabít, nepotřeboval bych k tomu vás,“ pronesl. Nechvástal se. Pouze
znal svou cenu.
Rhys kývl. Jednotlivé dílky začínaly
zapadat do celku. Laila se pokusila odejít z Rady, ať už
z jakéhokoliv důvodu. Jenže Aristokratů bylo tak málo, že si jen těžko
mohli dovolit být oslabeni jejím odchodem. Nepřišli ji však požádat o pokorný
návrat, nýbrž ji odvést na vlastní popravu. Měla být odstrašujícím příkladem.
Pečlivě skryl odpor, který to v něm
vyvolalo.
Na rameni ucítil Lionelovu ruku.
Pootočil hlavu a viděl v jeho šedých očích pochopení jeho pocitů.
„Vystavila kolem sebe určité mentální štíty,“ pokusil se mu ozřejmit situaci.
„Vaším úkolem je jejich zboření, aby si
plně uvědomovala důsledky svého činu,“ došlo mu, konečně, proč poslali Lionela.
Jeho unikátní psychická síla, která dokázala zničit jakoukoli obranu
protivníkovy mysli. Jeho unikátní síla, která dokázala cíl právě díky štítům
v jeho mysli najít.
Pochmurně přikývl. Proto neposlali jen
Raijina, který by ji prostě zabil. Bylo by to příliš milosrdné.
„Musím se dát do hledání,“ pronesl
Aristokrat tiše a posadil se na zem.
Rhysovy svaly se napjaly. Věděl, co to
znamená. Stane se zranitelným. Velmi zranitelným. Ve válečné oblasti.
Aristokraté nebyli jedinými upíry, kteří ovládali mentální sílu. Pokud Lionel
začne hledat Lailu, vypne své štíty a bude snadným cílem.
Proto trvali na tom, aby mise proběhla
až po Přísaze. Jako První Strážce je s ním spojený. Pokud se ho někdo
pokusí napadnout na mentální rovině, on to vycítí. A dokáže tomu zabránit.
Postavil se za sedícího Lionela a
položil mu ruce na ramena, aby se tak dostal ještě o něco blíže k jeho
mysli, která byla nyní naprosto odhalena. Pak kývl na Raijina, který víc
pobízet nepotřeboval. Vyrazil do města. Za chvíli se stal neviditelným i pro
Rhysovy zkušené oči.
„Raijine?“ vyzkoušel spojení vysílačkou.
Chvíli se neozývalo nic než praskot.
„Hm?“ zabručel Lovec. Víc nepotřeboval.
Netrvalo dlouho a Lionel zrádkyni našel.
Navedl Raijina na dané místo.
Přes vysílačku mohli slyšet zvuky boje.
Zřejmě se právě setkal s ženinou osobní ochrankou. Jenže pro Raijina
nepředstavovala žádný problém.
„Můžeme?“ ozval se Lovec, který zřejmě
čekal, až mu dají znamení, že je ženina mysl zcela obnažena.
Lionel trhaně kývl, když poslední štít
Lailiny mysli praskl pod jeho tíživým náporem.
„Teď!“
„Raijine!“ zaslechli ženský výkřik.
Aristokrat prudce oddechoval a nevědomky tiskl Strážcovu ruku v drtivém
sevření.
Rhys odvrátil pozornost od dění
v Lovcově okolí, protože ucítil závan cizí mysli. Někdo se pokusil
zaútočit na Lionela. Prudce útočníka odrazil. Neznal ho. Nebyl s nimi
nijak spojený, dokonce ani s Lailou. Zřejmě jen poznal odkrytou mysl
Aristokrata a chtěl to využít ve svůj prospěch.
„Lioneli?“ ozval se Rhys po chvíli
mentálního boje. Potřeboval, aby vztyčil své obranné štíty. Dokud to neudělal,
nemohl protivníka zneškodnit, aniž by tak neublížil Lionelovi. „Lioneli!“ zatřásl s ním. Zvedni štíty!
Poslechl ho a postupně začal svou mysl
opět zahalovat do neproniknutelné tmy. „Hotovo,“ vydechl Aristokrat a Rhys bez
zaváhání cizí mysl zabil.
Blonďák se o něj vyčerpaně opřel zády.
„Zpátky řídím já,“ zašeptal mu Strážce do ucha a ovanul ho horkým dechem.
Cítil, jak se lehce otřásl a byl si plně vědom toho, že to nepramenilo
z vyčerpání. Rychle se odtáhl.
„Stáhněte se, mise ukončena,“ zachraptěl
Lionel do vysílačky. Zaslechli protesty Valeria a peskování Vitaliyi. Rohan se
ani nenamáhal odpovídat. Za chvíli před nimi prostě zastavil se svou motorkou.
„Jak to vypadá ve městě?“ ozval se Rhys
a byl příteli vděčný, že se nevyptává na Lionelův očividně vyčerpaný stav.
„Čisto,“ ujistil je. Dal si dvě a dvě
dohromady. Pochopil, že vyčištění města bylo jen záminkou. Věděl, že Aristokrat
má dobrý důvod, proč mu podrobnosti neřekl. „Vyrazím napřed,“ pronesl, nakopl
motorku, a aniž čekal na dovolení, vyrazil pryč.
„Valerie, Vitaliyo,“ pronesl Lionel.
„Už jsme dávno pryč, šéfe,“ zašveholil
vesele obr, který byl očividně nadšený další jízdou milovaným sporťákem.
Připadalo jim jako by trvalo celou
věčnost, než k nim dorazil Raijin. V náručí nesl nádhernou
rusovlásku, nyní v bezvědomí. Položil ji na sedadlo spolujezdce a kývl na
Rhyse. Tomu došlo, že zpátky musí řídit on. A že Lionel pojede v tomhle
stavu na motorce.
Lovec nasedl a trpělivě vyčkal, až se
Aristokrat usadí za něj. Strážce si odmítal přiznat, že to, co ho bodlo kdesi
hluboko uvnitř, když ho objal Raijina kolem pasu, je žárlivost. „Dej na něj
pozor,“ zavrčel ještě, než mu zmizeli z dohledu.
Celá cesta mu připadala neskutečně
dlouhá. Minimálně dvakrát delší, než když s ním v autě jel Lionel.
Sem tam po očku pohlédl na Lailu, ale nejevila známky vědomí. Zajímalo by ho,
čím jí Raijin vlastně omámil. Nebo raději ne, když se nad tím tak zamyslel.
Konečně zastavil v garážích sídla
Rady. Vzal upírku do náruče a najednou nevěděl, co s ní. Předpokládal, že
si ji převezme Lovec, ale ten nebyl nikde v dohledu. Rozpačitě se díval na
ženu ve své náruči.
Pokrčil rameny. Prostě ji předá
nejbližšímu sluhovi a bude to. Otevřel dveře do haly a rozhlédl se. Nelíbilo se
mu, že neví, co je s Lionelem. Nechápal proč na něj prostě s Raijinem
nepočkali.
„Převezmu ji,“ ozval se náhle za ním
Lovec.
„Kde je Lionel?“ vypálil bez okolků.
„Ve své ložnici odpočívá. Dneska to byla
dobrá akce,“ poznamenal, když vzal Lailu do náruče.
„Hm,“ zamumlal Rhys neurčitě. Jistě,
akce byla vydařena. Nicméně se mu nelíbil ten strach, který pociťoval, když se
Lionel rozhodl úplně oprostit od svých mentálních štítů. Neměl na vybranou,
věděl to. Jeho důvěra v Rhysovi schopnosti ho ochránit Strážce dojímala i
rozčilovala zároveň. Mohlo za to snad jejich nově nabyté pouto? A proč
z něho je Rhys najednou tak vyvedený z míry?
„Promiň, půjdu se podívat, jak je na tom
Lionel,“ omluvil se Raijinovi. Téměř si ani nevšiml, že před ním Lovec stále
stojí. Ten jen kývl a sám se vydal za svými povinnostmi.
Obezřetně kráčel chodbou, hlavu plnou
šílených myšlenek. O schopnostech Aristokrata věděl, nebylo to poprvé, co
používal svou mentální sílu v jeho přítomnosti. Jenže nikdy ho to vyloženě
neohrožovalo na životě. Nikdy nemusel úplně vypínat štíty.
Zaklepal na dveře Lionelova pokoje a čekal,
až ho vyzve, ať vstoupí. Unavené zvolání mu potvrdilo, jak nesmírně
vyčerpávající dnešní akce byla. A nejen pro Lionela.
„Jak se cítíte?“ zeptal se měkce, když
se posadil na židli vedle jeho postele.
Blonďák v posteli se usmál. „Už mi
bylo lépe. Nicméně budu v pořádku. Jen musím nabrat síly,“ ujistil ho.
„Jak často budeme podobné akce dělat?
Stali jsme se snad inkvizitory Rady? Myslel jsem, že takovouhle práci mají na
práci Lovci!“ Rhys už nedokázal udržet to napětí, které mu v krvi bouřilo
adrenalin.
„Nevím, Rhysi. O mém daru jsi věděl od začátku. Mohl jsi
odmítnout stát se Prvním Strážcem. Jsi inteligentní, musel jsi vědět, co nás
bude čekat po Přísaze.“
Mlčky si ho dlouho prohlížel. Nemohl
tohle tvrzení nijak vyvrátit, ale zároveň mu nemohl říct úplnou pravdu. Jak by
mu mohl vysvětlit, že k němu pociťoval pouto už před Přísahou, která ho
jen umocnila? I slepý by si všiml, jak nesmírně sexy Lionel je. A Rhys rozhodně
nebyl slepý…
„Opravdu si myslíte, že bych po všech
letech strávených po vašem boku, dovolil jinému upírovi, aby s vámi sdílel
intimní pouto Prvního Strážce?“ zeptal se tiše.
Lionelovy oči potemněly něčím, co se
raději neodvážil pojmenovat. Pod jeho pohledem měl pocit, že se mu vzbouřila
krev v žilách. Tohle bylo nebezpečné. Velice nebezpečné. Přesto neodolal a
uchopil Aristokratovu dlaň do své. Ten sklonil pohled k jejich spojeným
rukám. Pootočil dlaní, aby si propletl prsty s jeho.
Neřekli ani slovo, jen si vychutnávali
tu náhlou sounáležitost.
„Měl byste si odpočinout. Klidně spěte,
budu vás hlídat,“ ujistil ho Rhys a Lionel zavřel oči. Ve svého Prvního Strážce
měl naprostou důvěru. Cítil, jak mu Rhysovo vědomí lehce škrtlo o obranné štíty
a otevřel oči.
„Jen jsem chtěl zjistit, že štíty jsou
v pořádku,“ pronesl s lehce omluvným úsměvem. „Nerad bych, aby vás
někdo usmrtil ve spánku, jen proto, že jste nezavřel všechny přístupy.“
Lionel jen kývl a zase zavřel oči. Pomalu
se propadal do tmy, když ucítil na čele studené rty. A bezesný spánek byl ten
tam.
Probudil se o samotě. Nepřekvapilo ho
to. Jakmile se Rhys ujistil o jeho bezpečí, musel si jít taky odpočinout. Byl
rád, že u něj Strážce není. Potřeboval si utřídit myšlenky. Uvědomit si, co se
vlastně stalo. Něco se mezi nimi změnilo. Ta přitažlivost, kterou si oba
odmítali připustit, najednou vyplula na povrch a zřejmě se rozhodla prodrat
ven.
Jenže to nebylo správné. Nesmělo to tak
být.
Povzdechl si.
Rozčileně prohrábl spánkem rozcuchané
vlasy.
Všechno je to špatně!
A pak se otevřely dveře a dovnitř
nakoukl jeho Strážce. Nikdy ho ani nenapadlo, že přívlastek jeho dostane zcela
jiný rozměr. Protože Rhys byl jeho! Náhlý
útok majetnických pocitů vůči Strážci ho vyděsil. Věděl, že je v pořádným
průseru. Ale v tuhle chvíli mu to bylo úplně jedno.
„Už jste se probudil,“ usmál se na něj
Rhys a Lionelův žaludek provedl dokonalý kotrmelec. Nedokázal si představit, že
by ovládl svůj hlas, a proto jen přikývl. Překvapeně postřehl, že Strážce drží
podnos s několika pytlíky krve určených v nemocni pro transfúze.
Rhys si všiml jeho pohledu. „To je na
posilnění, než budete mít dost sil vyrazit na lov,“ zazubil se a přešel
k němu. Položil mu podnos na kolena.
Jenže to už Aristokrat nedokázal svoji
touhu udržet pod kontrolou. Podnos třískl o zem, jak nadlidskou rychlostí drapl
Strážce za triko a stáhl ho k sobě. Vrhl se na něj v drtivém polibku.
Na okamžik ho vyděsilo, jak Rhys ztuhl a pevně stiskl rty. Dostal strach, že je
to jen jednostranné, že tu spalující vášeň cítí jen on. Pak ale Strážce
pootevřel rty a dovolil jeho chtivému jazyku se prodrat skrz hradbu zubů.
A pak jeho První Strážce polibek
opětoval.
Maris: Ty jo, čtení o životě aristokratů mám moc ráda, ale o upírech, atd. moc ne. Tak jsem zvědavá, kam se to posune dál a jestli vydržím :-). Každopádně začátek dobrý, díky za novou povídku.
OdpovědětVymazatMaty
OdpovědětVymazatVýborný, fakt skvělý, strašně se mi to líbilo, že ani spát jsem jít nemohla, dokud jsem kapitolu nedočetla. :D
Opravdu moc se těšim na další díl, jak to líbání dopadne! :D
Seš skvělá spisovatelka :)
sisi/ctenar no to je k čertu ??: :DD MAZEC XDDD naprosto šokující a bomba !:D miluju tyhle stavy a vztahy :) to ale ještě hodně zašmodrchá situaci !:D určitě dělají něco co se nesmí a to se mi moc LÍBÍ XDDDDD
OdpovědětVymazatsuper do ne coho jsem se zakousla a ted nevim jak to bude pokracovat ale i tak arigato
OdpovědětVymazat