Kladné hrdiny vždy někdo přijde zachránit, že? Jenže co když nejsou tak docela kladní? :) Snad si užijete mé dva zlodějíčky. <3
1/z nevím kolika dílů :D
A hlavně ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!
Punta
Arenas, Chile
Jižní
Amerika
„Chcípneme tady!“ začínal panikařit vysoký muž celý v černém
včetně stylově sladěné kukly, když začal
monotónní hlas odpočítávat. Deset… devět…
osm…
„Hm,“ zabručel druhý taktéž v černém, opíraje se nyní o zeď.
„Hm? Snažíme se vyloupit nejstřeženější objekt Jižní Ameriky, jsme
hluboko v podzemí a očividně jsme spustili nějakou past, která nás pohřbí
zaživa a TY řekneš jenom hm?“
Podíval se na něj zářivýma zelenýma očima a téměř blahosklonně se
usmál. „Jsme kladní hrdinové, někdo nás přijde zachránit,“ pronesl
s naprostou jistotou.
Rty panikařícího muže vykreslily dokonalé ‚Ó‘. „Kladní hrdinové?“ Mrkal
nevěřícně. Opravdu řekl kladní hrdinové?
divil se v duchu.
Odlepil se od stěny a přešel těsně k němu. „Právě teď mám nutkání
tě políbit, Damone,“ zamumlal smyslně.
„Já tebe nakopnout!“ vymáčkl ze sebe vzdorně, ačkoliv měl v náhle
sucho v krku a v místnosti se dramaticky oteplilo.
Shane se usmál a o kousek povytáhl kuklu sobě i Damonovi. Jen nepatrně,
aby se mohl sklonit a spojit jejich rty v pomalém polibku. Damon si
povzdychl, obtočil mu ruce kolem krku a polibek opětoval. „Nepřipadá ti to jako
deja vú?“ zamumlal Shane, když se od něj na chvíli odtáhl, neboť si vzpomněl na
jejich první setkání. Taky tehdy loupili, nicméně v tu dobu ještě každý
sám. Byla to víceméně náhoda, že se střetli na tom samém místě. Šťastná
náhoda.
„Mlč a líbej mě!“ zamručel partner a přitáhl si ho za zátylek blíž.
S naprostou samozřejmostí a ochotou mu vyhověl. Na několik vteřin propadli
jeden druhému, ostatně jako vždy. Pak však Damon ztuhl. Kolem kotníků se mu
totiž vlnila ledová voda.
„Shane,“ zamumlal a přerušil polibek. „Asi máme problém.“ Pohlédl dolů,
stejně jako Shane.
„To asi máme,“ zazubil se. Damon nechápal ten jeho klid a optimismus.
Vězeli v dosti prekérní situaci.
V zámku náhle zarachotil klíč. Rychle si stáhli masky. Příchozí nemohli
vidět, proč stojí tak blízko u sebe.
„Promiň, zlato,“ zašeptal Shane těsně předtím, než vrazil pěst do
Damonova břicha. Ten se na něj vyčítavě zahleděl a prudce se předklonil. Jeho
oči slibovaly krutou pomstu.
„Já jsem tu byl první, ty parchante!“ vykřikl Shane. Vždycky (ne že by
to bylo příliš často), když je chytili, hráli hru na to, že se tady víceméně
potkali zcela náhodou. Neměli žádné maskování, jako obvykle – ať už se jednalo
o jiné vlasy či vousy, protože při rozebírání situace a možného chycení,
věděli, že pravděpodobnost, že by je dotyčný ještě někdy spatřil, se rovná
nule. Operovali převážně v Evropě či Asii, do Ameriky a ještě k tomu
do Jižní, jezdili zřídka.
Potlesk a výsměšný hlas nesoucí se ode dveří, je přesvědčil, že
tentokrát to nebude tak snadné. „Pěkné divadélko, leč zbytečné!“
Shane se pomalu otočil a zadíval se na odporného plejtváka obrovského,
jiné přirovnání ho při pohledu na toho chlapa prostě nenapadlo. A to chudáka
zvíře ještě urazil! Dvojitá brada, začínající pleška, oporně naduté tváře, o
přetékajícím břiše nemluvě. Téměř se otřásl odporem.
„To máte pravdu,“ vložil se do toho Damon a pohledem provrtával Shana
tak přesvědčivě nasraně, až mu z toho naskočila husí kůže. „Protože první
jsem tu byl já!“ A s úsměškem vrazil svému partnerovi jednu do zubů.
Plejtvák k němu obrátil pozornost. „Hm, opravu přesvědčivé, ale vy
dva jste přišli pěkně spolu. Mám to natočené na videu.“ Zamával čímsi před
sebou. To něco bylo nepochybně dvd z videokamery.
Shane ztuhl, protože byl přesvědčený, že všechny zatracené kamery
vypnul. Nebo ne? Jako by mu ten parchant viděl skrz oči až do mozku, protože se
odporně zasmál. „Tohle je speciální kamera, drahoušku,“ ujistil ho bodře a on
se z jeho tónu málem pozvracel. „A krom toho, to, co jste tady prováděli
před chvilkou, rozhodně nesouviselo s rivalitou,“ usmál se a chtivým
pohledem spočinul na Damonovi, ačkoliv z něj mohl vidět jen ocelově šedé
oči. Olízl se jako by spatřil nejlepší zmrzlinu na světě.
V Shanovi vzkypěla krev. „Ani se ho nedotkneš, ty zmetku!“
zasyčel, protože správně pochopil, kam směřují jeho myšlenky.
Damon mu položil ruku na rameno, aby se uklidnil. „Vypadá to, že kladní
hrdinové si musí pomoci sami,“ šeptl, tak aby ho slyšel jen Shane. Lehce
nechápavě na něj pohlédl a téměř ho popadl za loket, když uviděl, že volným
krokem kráčí k té velrybě. Nicméně se ovládl. Zkušenosti a čas strávený
s Damonem, ho naučili, že má svému partnerovi věřit. Byť se mu to sebevíc
příčilo. Pravděpodobně měl totiž plán.
„Odhalil jste nás, a co bude teď?“ zavrněl Damon a Shane skoro vyskočil
z kůže. Tenhle tón měl slýchat jen on! Přinutil se uklidnit a opatrně se
kradl blíž k Plejtvákovi. Dvě gorily za ním, ho zavrtěním hlavy ujistili,
že to rozhodně není dobrý nápad. Přimrzl na místě. Téměř doslova, protože
ledová voda se mu stále vlnila kolem kotníků.
Jak je to sakra možné, vždyť jsou
otevřené dveře! A pak si toho všiml.
Ve dveřích byla nepatrná zábrana. Asi tak dvacet, třicet centimetrů vysoká,
která zabraňovala, aby voda odtekla z místnosti. Zamračil se. Tohle se mu
nelíbilo.
„Jen opatrně, krasavče,“ zaslechl, jak zamumlal jejich „hostitel“
směrem k Damonovi, který už byl skoro u něj. A v tom se to stalo. Do
vody někdo pustil proud. Jen lehoučce, samozřejmě, aby je nezabil, ale přesto
to bylo bolestivé. Damon klesl na jedno koleno, jak ho prudká bolest
překvapila. Shane ránu ustál, ale měl co dělat.
Plejtvák, zřejmě si velice užívajíc své „výhody“ se zasmál. „Půjdeš se
mnou,“ kývl směrem k Damonovi a na Shana se ani neobtěžoval podívat. „Když
budeš moc hodný, možná tady tvého přítelíčka usmažíme rychle.“
Shane viděl, jak Damonovi lehce škubla ramena. Nepochybná známka toho,
že se téměř přestal ovládat. Bylo fajn znát ho tak dokonale. Partner se na něj
otočil a v jeho šedých očích svítila prosba, aby mu věřil. Nebylo to
nutné, protože on ani na vteřinku nezapochyboval. Povzbudivě se na něj usmál.
Přinejhorším ho prostě usmaží!
Obezřetně došel k chlápkovi ve dveřích a překročil zábranu, která
tam byla. Čekal, že se na něj vrhnout ti dva opičáci, ale ani se nehnuli.
Zřejmě očekávali, že nebude klást odpor, když je jeho partner v očividném
nebezpečí.
Dveře nepříjemně zapadly do pantů.
Damon si blahořečil, že sebou neškubl, ačkoliv měl v těle napjatý
každičký nerv. Vůbec se mu nelíbilo, že Shane zůstal tam uvnitř.
Prošli dlouhou chodbou a vstoupili do místnosti, která zřejmě sloužila
jako jakási zasedačka. Plejtvák poslal své dva kumpány za dveře a lstivě se na ně
usmál. Damon pochopil, že nebude mít moc času, aby zachránil partnera a nenašel
jenom zčernalou mrtvolu.
Jakmile se za nimi zavřely dveře, Plejtvák k němu přešel a
dychtivě po něm natáhl ruce. „Sundej si tu blbou kuklu!“ přikázal.
Zvedl ruce, jako by ho snad chtěl poslechnout, ale on byl příliš
dychtivý. Naklonil se k němu blíž a hltal jeho pohyby. Z rukávu vyjel
nůž a hladce mu podřízl hrdlo. Nestačil ani vykřiknout, jen vytřeštil oči a se
zachroptěním padl na zem.
Nerad zabíjel, ale když nebylo zbytí, striktně se držel hesla: Zabij,
nebo budeš zabit! A v tomto případě nešlo jen o jeho život.
Tiše, téměř bezhlesně, otevřel dveře, za kterými samozřejmě stála
stráž. Stihli se pouze otočit a spatřit ostří jeho nože.
Rychle je prošacoval, aby našel klíče.
Rozběhl se chodbou na pomoc Shanovi. Prudce otevřel dveře a bez ohledu
na vlastní bolest, která mu vystřelovala až k tříslům, rázným krokem
přešel ke klečícímu milenci.
„Že já se o tebe vůbec obávám,“ bleskl po něm úsměvem Shane a nechal si
pomoci vstát.
Damonovo srdce strachem tlouklo jako o závod. Rychle ho políbil i přes
masku, jak se mu ulevilo, že je relativně v pořádku. „Taky tě rád vidím!“
usmál se Shane.
Vypadli z místnosti, jak nejrychleji to šlo. Očekávali, že se je
někdo pokusí zastavit, ale ven z budovy se dostali prakticky bez problému.
„Majitel?“ zeptal se Shane, když seděli bezpečně ve svém černém bmw a
uháněli pryč.
„Mrtvý!“ odsekl kuse Damon a ani na okamžik neodtrhl oči od silnice.
„Co ten čip?“
„Mám ho,“ pousmál se partner a sundal si kuklu. Zatřepal tmavě hnědými
vlasy, které už byly zase delší, než byl zvyklý. „Zastav, zlato,“ vyzval ho
tiše a Damon kupodivu bez protestu zajel ke krajnici.
Shane mu stáhl kuklu z blonďatých kučer a vzal jeho obličej do
dlaní. „Díky,“ šeptl. Nechtěl se pitvat v tom, že někoho zabil, protože
věděl, jak nerad to partner dělá. Nicméně ve chvíli, kdy nebylo zbytí,
nezůstávali svědci. Nebyli vrahové, jen byli opatrní.
Políbil ho na rty a opřel se svým čelem o jeho.
Damon z něho čerpal sílu a byl mu vděčný, že se v tom
nešťourá. Ačkoliv za to nebyl moc rád, prošel si elitní jednotkou zabijáků.
Jeho specializace byly nože. Věřte, že ve chvíli, kdy je musel použít, byste
nechtěli být jeho nepřítelem.
Začal na prst namotávat pramínek hnědých vlasů, což ho podivným
způsobem uklidňovalo. „Byl bych rád, kdybys mi nějaké nechal,“ pronesl pobaveně
Shane a on okamžitě přestal. Znovu ho rychle políbil a pokračovali
v cestě. Čekala je dvaceti sedmi hodinová cesta domů.
Na letiště dorazili v poměrně krátkém časovém intervalu. Pokud
jejich zprostředkovatelka Avery vše zařídila, jak měla, tak by měli mít
zarezervované dvě letenky do Paříže.
„Dobrý večer,“ pozdravil Shane slečnu za terminálem s lehkým
úsměvem. Dívka měla oči navrch hlavy, protože vidět dva takové fešáky
v jednu chvíli se jí už dlouho nepoštěstilo.
„Máme tady rezervaci na jméno Lesick,“ vyštěkl Damon, protože se mu
nelíbily pohledy, které vrhala po jeho partnerovi. Už jsme se zmiňovali, že je
Damon nesmírně majetnický? Shane se jen lehce usmál a vzal ho za ruku. Pranic
si nedělal z toho, že kolem je moře lidí a mladému páru za nimi téměř
vypadly oči z důlku.
Propletli si prsty, jako by si nevšimli reakce okolí. Všimli. Jenže už
si na to dávno zvykli.
„Jistě, jistě,“ koktala dívka za přepážkou a rychle naťukala jméno do
počítače. Samozřejmě, že nebylo pravé, ale to nikoho nemuselo zajímat. „Ano,
tady to je. Dvě letenky do Paříže, první třída, odlet ve 22:03. Dvě
mezipřistání, jednou v Santiagu, podruhé v Sao Paulo. Prosím, pánové.
Příjemný let!“
Podala jim dvě letenky a rychle se rozloučila.
Shane se na rozloučenou ironicky ušklíbl. „Máme dvě hodiny čas,“
zamumlal si spíše pro sebe. „Já nevím, jak ty, ale já mám vcelku hlad. Dáme si
něco?“ otočil se s otázkou na Damona.
„Opravdu se nám chce jíst ty letištní blafy?“
„Opravdu se nám chce sedmadvacet hodin nic nejíst?“ zapitvořil se Shane
a blonďák na něj vyplázl jazyk. Se stravou v letadle neměli moc dobré
zkušenosti. Stejně jako na letištích. Ale pokud si měli vybrat, volili letiště.
I když třeba Avery tentokrát vybrala slušné aerolinky. Pro dnešek, ale měli
riskování víc než po krk.
Zapadli do první restaurace, na kterou narazili a s úlevou se
posadili.
„Co si dáte?“ zeptala se servírka, která k nim přiklusala na
dvaceticentimetrových podpatcích. Rychle si objednali jídlo, které vypadalo, že
se na něm nedá nic zkazit, pomodlili se a nezbývalo než čekat.
Nakonec se to sníst dalo. Dokonce i kávu měli snesitelnou, takže dvě
hodiny čekání utekly jako voda a oni najednou seděli v první třídě a
těšili se na let domů.
„Víš, na co se těším nejvíc?“ zeptal se s mohutným zívnutím Damon,
když se pohodlně, jak jen to šlo, usadili na svých místech.
Shane se k němu naklonil. „Na co?“
„Až si spolu zalezeme do horké vany,“ prohodil a Shanovi ztmavly oči
touhou. Rychle ho políbil.
„Tak na to se pořádně vyspi,“ upozornil ho. „Protože pak tě nenechám
vydechnout.“
„Hmmm,“ protáhl Damon, „to si nechám líbit.“
„Já taky, zlato, já taky,“ ujistil ho s úsměvem, když
se blonďák propadal do spánku.
Jsi zlatá výborná povídka, kluci jsou skvělí už teď je miluji, děkuji a přeji úspěšný rok 2015
OdpovědětVymazatZaujímavý začiatok, zaujímavé postavy a ako vždy, geniálne opisy všetkého, čo sa okolo postáv deje. Budem nadšene očakávať ďalšiu kapitolu.:)
OdpovědětVymazatangie