Český překlad: Černý jednorožec
VIII. část cyklu
Černý jednorožec. Ten, co chrání město před útočníky, ale ne před nebezpečím uvnitř. Jedno rozhodnutí. A jedno setkání, které ovlivní mnoho životů.
„Ty nejsi čaroděj,“ prohodil, když si prohlédl jeho černohnědý dlouhý plášť a kříž, co se mu houpal na řetízku, který držel v ruce.
„To opravdu nejsem,“
odvětil klidně a dál si ho měřil těma svýma pronikavýma
antracitovýma očima. Jeho dlouhé černé vlasy za ním povlávaly
stejně jako plášť.
Mladík si všiml, že
na levém rukávě má vyšitý zlatý kříž. Že by opravdu kněz?
Nebo mnich. I takoví tady samozřejmě byli. „Kam vlastně
putuješ?“ optal se po chvíli.
Sežehl ho plamenným
pohledem. „Nejsi trochu moc zvědavý?“ optal se ho.
Pokrčil rameny. „Já
jsem Alian,“ pronesl a natáhl k němu ruku. Kněz na
ni jen mlčky hleděl. Po chvíli ji tedy stáhl zpět. „Neměl bys
jako kněz pomáhat bližnímu?“ optal se.
„Kdo tvrdil, že jsem
kněz? A krom toho ty jsi čaroděj, neměl by sis být schopen
poradit v takové situaci?“ připomněl mu to, že mu právě
zachránil život.
„Nedoučil jsem se.
Můj mistr mě…,“ nedořekl, protože v ústech ucítil
pachuť zrady.
„Copak? Ztratil
s tebou trpělivost a jednoduše tě vykopl a odmítl doučit?
To se přeci stává dnes a denně.“
„Jenže ne mě!“
vykřikl mladík a celý se naježil. Jeho světle hnědé vlasy za
ním začaly povlávat a kněz pochopil, že se naštval. A že své
síly ještě není schopný ovládat. Přemýšlel, jaký je to
čaroděj. Co ovládá? Věděl, že jeden z živlů to nebude.
Na duchovního mága také nevypadal, tak co… Že by ovládal
blesky? Jasně žlutý oděv by tomu odpovídal.
„Slovo děkuji a
vděčnost asi tvůj slovník neobsahuje, že?“ optal se ho klidně.
Trhl rameny. „Ale já
o pomoc neprosil!“ odsekl. Než stihl zareagovat ucítil knězovu
ruku kolem krku ve smrtícím sevření a ke spánku se mu přitiskla
hlaveň pistole. Odkud se vzala neměl tušení.
„A z čeho
soudíš, že jsem ti pomohl, abych tě nechal běžet? Jak můžeš
vědět, že nejsem ještě horší než ti tři?“ odsekával skrze
sevřené rty.
Mladík si uvědomil,
že má vlastně pravdu. Mohl spadnout z bláta do louže.
Polkl, ale nedostal ze sebe ani hlásku.
„Pro příště by
sis mohl zapamatovat, že trocha vděčnosti by nebyla na škodu,“
zasyčel a pustil ho. Zbraň se ztratila kamsi do jeho volného
hábitu. Na místo odkud zřejmě předtím byla vytažena.
Ustoupil od něj o
několik kroků. „Děkuji,“ zachraptěl, jak měl mírně
poškozené hlasivky z jeho sevření.
„Vidíš, že to
jde,“ pochválil ho. „A teď by ses měl s pokornou omluvou
vrátit ke svému mistrovi, aby tě vzal zpět a doučil tě všemu,
co potřebuješ ke svému řemeslu znát,“ s těmito slovy se
otočil a vrátil se do lesa, ze kterého se předtím objevil.
Chlapec za ním chvíli
hleděl, a pak se rozhodl. Rozběhl se za ním. Když ho doběhl,
beze slova s ním srovnal krok a šel vedle něj.
Kněz na něj vrhl
postranní překvapený pohled. „Neříkal jsem něco?“
Pokrčil rameny. „Nemám
kam jít.“
„Ale se mnou jít
nemůžeš,“ odvětil klidně.
„Chtěl bych se od
vás učit,“ pronesl a se zadostiučiněním sledoval, jak ho tím
totálně vykolejil.
„Neovládám magii,“
odvětil nakonec kněz tiše.
„Já taky neřekl, že
se chci učit čarodějnému řemeslu,“ vyhrkl hněvivě a tím si
získal knězovu plnou pozornost a zájem. Na tom chlapci bylo něco
zvláštního, nepopsatelného, magického. Téměř se nad tím
ušklíbl. Bylo by divné, kdyby tady v tomhle světě, bylo
něco nemagické. Tedy až na něho samého.
„A pročpak ne?“
optal se.
Mladík trhl rameny a
vzdorně se na něj podíval. „Můj bratr to udělal a jak skončil…
Jako loutka v rukách svého pána.“
Kněz fascinovaně
hleděl na tu proměnu. Náhle mu připadal jiný. A o to víc
přitažlivější. Maličko nad sebou zavrtěl hlavou a dál
pokračoval ve své cestě. Avšak Alian s ním. Zamračil se.
„Se mnou opravdu jít
nemůžeš,“ zopakoval, ale mladík ho tvrdohlavě následoval. „Co
myslíš, že tě asi tak můžu naučit?“ zeptal se, když
zastavili na jednom palouku. V dálce mohli vidět věže města
Eruner.
„Sem máš namířeno?“
optal se Alian a kněz k němu opět stočil pohled.
„Možná,“ zamumlal
tajemně. „Neodpověděl jsi na mou otázku. I když mi připadá,
že si na ni můžu odpovědět sám. Jediné co tě mohu naučit je
slušné chování, které evidentně neovládáš. Když se tě
někdo starší na něco ptá, co máš udělat?“ povytáhl obočí.
„Odpovědět?“
optal se a měl chuť na něj vypláznout jazyk.
„Jsi drzý, víš o
tom?“
„Že by to byl důvod,
proč mě nikdo nechce nic naučit?“ oplatil mu otázkou.
„Řekl bych, že
tohle byla trefa do černého,“ zamumlal a odvrátil se od něj.
Zahleděl se na to nádherné město, ze kterého zatím bylo vidět
jenom kousek. Avšak i tohle ho dokonale uchvátilo. Vracel se domů..
„Stalo se něco…?“
zarazil se Alian, protože si uvědomil, že mu neřekl jméno. „Když
už mluvíme o slušném vychování, neměl by ses představit?“
„A neměl ty by ses
mě nejprve zeptat zda mi můžeš tykat?“
Teď už se Alian
zamračil. „Ty mi odpovídáš otázkou a poučuješ mě o dobrém
vychování?“
„Pokud vím nedovolil
jsem ti, abys mi tykal. A co se týče mého jména, to není
důležité, protože ho nepotřebuješ znát.“
Alian tedy pokrčil
rameny a vydal se do Eruneru sám. Kněz ho pozoroval. Nakonec ho
několika rychlými kroky dohnal a chytil za rameno. „To co jsem ti
řekl myslím vážně. Vrať se ke svému mistrovi. V Eruneru
tě po mém boku nečeká nic dobrého.“
Chtěl ho odradit, ale
nevědomky v něm rozdmýchal ještě větší zvědavost. Copak
asi skrývá tenhle tajemný muž, který nechce prozradit ani své
jméno?
„Jak můžeš vědět,
že mě u mého mistra čeká něco lepšího?“ ptal se.
„Myslím, že ano.“
Kněz si povzdechl,
protože mu došlo, že mu chlapec nedá pokoj. Nechtěl, aby šel
s ním, ale zároveň se ho nedokázal zbavit tím nejhorším
způsobem. „Do Eruneru je ještě minimálně dvoudenní cesta.
Budeme putovat lesem, protože tam je to kupodivu nejbezpečnější.“
Sám byl překvapený,
že to řekl, ale už se to nedalo vzít zpět, takže vykročil.
Mladík okamžitě vyrazil za ním.
„Řekneš mi své
jméno?“ optal se po chvíli, kdy kráčeli mlčky.
„Ne,“ odvětil
klidně kněz. Mladík nafoukl tváře a tvrdohlavě ho následoval.
Musel se proti své vůli
usmát. Ten kluk byl snadno prohlédnutelný. Jen by ho zajímal
pravý důvod proč chce jít s ním. Nevěřil tomu, že by
chtěl, aby ho naučil to, co umí nejlépe… Zabíjet.
Ani jeden z nich
už nic neřekl. Pokračovali v cestě, ač oba stravovala
zvědavost, chtěli klást otázky. Avšak Alianovi to nedovolovala
jeho hrdost, knězovi zase opatrnost a obezřetnost, kterou za roky
samoty získal.
Zhruba po dvou hodinách cesty se zastavili uprostřed palouku. „Tady
se utáboříme,“ pronesl kněz.
„Já
už vím proč jdeš do Eruneru,“ vyhrkl náhle mladík, když se
vrátil s dřevem na oheň. Kněz sebou prudce trhl. Jak?,
podivil se v duchu.
„Opravdu?“
povytáhl obočí, jak nejklidněji dokázal.
„Ano.
Příští týden v pondělí, což je shodou náhod ode dneška
za tři dny, se bude slavit desáté výročí od smrti Černého
jednorožce. Určitě se za něj jdeš pomodlit, stejně jako ostatní
knězové a mnichové,“ triumfoval.
„Samozřejmě.
Přišel jsi na to tak rychle. Doufal, jsem že nebudeš tak bystrý,“
pochválil ho a začal rozdělávat oheň.
„Slyšel
jsem v tvém hlase ironii?“ podivoval se mladík.
Kněz
ovšem mlčel. Když oheň vzplál, prostě si k němu sedl a
hleděl do plamenů, na mladíka úplně zapomněl.
„Láká
tě ta pověst, že?“ ozval se opět Ailan, protože prostě neměl
v povaze mlčet.
„Jaká
pověst?“ optal se s nezájmem kněz.
„Odkud
přicházíš, že neznáš pověst o Galahadovi?“ divil se, nyní
už nehraně, mladík vedle něj.
„Galahadovi?“
zamumlal, ale dál hleděl do plamenů.
Alian
téměř vyskočil na nohy, jak ho to rozrušilo. „Ano Galahadovi!
Ale o Arhenovi jsi slyšel, že?“
„To
byl ten jednorožec, že? Prý chránil tu vesnici před útoky
zvenčí. Nikdo je tak nemohl napadnout, nikomu se nic nestalo. Tedy
obyvatelům Eruneru, samozřejmě.“
„Aspoň
tohle ví,“ zamumlal si pro sebe mladík v domnění, že ho
kněz neslyší. Slyšel, ale nic na to neřekl. „Ano. A tohoto
jednorožce zabil právě Galahad. Oznámil to knížeti města a ten
ho vypověděl s pohrůžkou, že pokud se kdy vrátí bude
nemilosrdně popraven.“
„Zajímavá
povídačka. Říkali ti jí před spaním?“ otázal se kněz a
pohlédl na něj.
„Galahad
byl syn knížete,“ dodal ještě Alian, ačkoliv z jeho
pohledu ztrácel dech. Plálo v něm prazvláštní světlo, ale
mladík to přikládal odrazu světla z ohně.
„Pokud
mě teď omluvíš, rád bych si lehl. Potřebuji se vyspat, protože
jsem měl dnes díky jednomu malému otravovi náročný den. Dobrou
noc.“
Alian
chvíli mlčel, ale pak mu došlo, co ta slova znamenají. „Počkej,
to jsi jako myslel mě?“ vyjel, ale odpovědí mu bylo jen tiché
oddechování kněze po jeho pravici.
Alian
ještě chvíli pozoroval hvězdy, ale pak obešel spícího muže a
lehl si přímo naproti němu. Pozoroval jeho obličej. Vypadal
klidně. Líbil se mu. Ovšem nikdy by to neřekl nahlas. Ještě
několik minut ho pozoroval, a pak sám usnul.
Právě
v tu chvíli otevřel kněz oči. Zajímalo ho proč ten mladík
tak tvrdohlavě chtěl jít s ním. Že by věděl, kdo je?
Hloupost! napomenul se. V této oblasti nikdo nemohl znát
toulavého kněze, jakým se stal.
Otočil
se na záda a pozoroval hvězdy nad hlavou. Znal je již z paměti,
ale přesto ho nepřestávaly uchvacovat.
Jistě,
že znal příběh o Galahadovi. Vyprávěli mu ji téměř v každé
vesnici v okolí Eruneru. Opravdu šel kvůli onomu jednorožci
do města, ale nebyl to ten důvod, který mladík vyslovil. Nešel
se za něj pomodlit…
Ráno
se probudil dříve než Alian. Chvíli mladíka pozoroval, a pak se
vydal na cestu bez něj. Nechtěl, aby s ním do města šel.
Aby viděl, co se stane, až překročí hradní zdi. Tohle je jeho
boj.
Na
dohled brány Eruneru se dostal večer. Nejlepší chvíle, kdy do
města proklouznout nepozorován a promluvit si se svou sestrou.
„Myslel
sis, že se mě zbavíš tak rychle?“ ozval se náhle vedle něj
Alian a knězovi se zježily vlasy na zátylku. Prudce se otočil a
zadíval se do jeho tváře, kterou nyní rozzařoval nevinný úsměv.
„Co
tady děláš?“ zasyčel.
„Jdu
do města, zapomněl jsi snad?“
„Řekl
jsem ti, že tě učit nebudu. Není čeho by ses ode mne naučil!“
odsekl.
„Mohli
bychom začít tím, jak nepozorovaně zmizet,“ odvětil lehce
Alian a dál se na něj líbezně usmíval.
Kněz
to s povzdechem vzdal. Nebude mu tedy dopřáno promluvit si se
sestrou, protože s tím děckem za zády se těžko proplíží
do města nepozorovaně.
„Tady
se utáboříme pro dnešní noc a zítra vstoupíme do Eruneru,“
uzavřel tuhle debatu a šel najít nějaké dřevo na otop. Alian mu
šel v patách.
„Proč
mě sleduješ?“ zavrčel.
„Protože
bys mi zase utekl.“
Kněz
v duchu zaklel, protože měl ten kluk pravdu. Jakmile by si byl
jistý, že je v dostatečně vzdálenosti, pronikl by do města
bez něj. Povzdechl si a nechal Aliana, aby si cosi pobrukoval a
sbíral dřevo.
Poté
se vrátili na louku, která byla dobrým místem pro utáboření.
Tam rozdělal oheň a vytáhl své poslední skromné zásoby jídla.
„Co
tě přimělo stát se knězem?“ otázal se po jídle Alian.
„Co
tě přimělo neustále někoho otravovat svými otázkami?“
„Dobře,
buď si tajemný,“ pokrčil rameny. „Chci jen abys mě naučil
bojovat jako to umíš ty,“ dodal a opět v něm bylo cosi
dětského, co ještě neopustilo jeho duši.
Kněz
si ho prohlížel. Kdyby měl více času rád by ho učil. Ovšem
jeho čas se krátí…
„Je
mi líto, ale budeš si muset najít jiného učitele.“
„Ale
proč?“ nechápal.
„Vše
se dozvíš zítra ve městě,“ ujistil ho klidně. Zadíval se mu
pevně do očí a Alian opět spatřil ten prazvláštní svit, který
ho tolik uchvátil. Tentokrát si byl jistý, že to není odraz
ohně, neboť kněz seděl k plamenům zády.
„Proč
mám takový pocit, že se mi to nebude líbit?“ povytáhl mladík
obočí.
Kněz
se nestihl ovládnout a na jeho rtech se objevil úsměv.
„Takže
nebude,“ podotkl s povzdechem, ale i on se začal usmívat.
„Měli
bychom jít spát. Zítra nás čeká těžký den,“ pronesl kněz.
Stejně jako včera se potom natáhl vedle ohně a zavřel oči.
Tentokrát opravdu usnul, neboť byl unavený víc, než si myslel.
Alian
si lehl vedle něj a zadíval se na jeho klidné rysy. „Copak asi
ukrýváš, tajemný knězi?“ otázal se a lehce ho pohladil po
tváři. Nemohl se na něj vynadívat. Nestávalo se mu často, že
by mu někdo pomáhal z jeho trablů. Spíše naopak, obvykle ho
v tom nechali pořádně se vykoupat.
Ovšem
on byl jiný. Pomohl mu, ačkoliv mu za to nebyl ochotný ani
poděkovat. Zavrtěl nad sebou hlavou. Připomněl si proč s ním
jde. Aby ho naučil svému umění boje.
Bál
se usnout, aby zase neodešel dříve, ale před svítáním ho únava
přece jenom donutila oči zavřít.
Ačkoliv
byl opět dříve vzhůru, neodešel. Rozhodl se, že pokud se má
vrátit do města, tak ať je to s plnou parádou. Krom toho
bude vypadat věrohodněji, bude-li mít „učedníka“. Opřel se
o strom a pozoroval spícího mladíka.
Bylo
na něm cosi zvláštního. Jeho vnitřní síla byla obrovská.
Tušil, že takhle nějak viděl jednorožec Galahada. Proto si ho
vybral ke svému plánu.
Kdyby
měl více času, možná by se spolu mohli poznat lépe. Možná by
ho mohl naučit svému umění boje, které se naučil za celé ty
roky. Ale on čas neměl…
„Pozoruješ
mě dlouho?“ otázal se Alian a otevřel své oči. Kněz na to
neodpověděl. Jen mu hleděl do očí. Uvědomoval si, že potkal
osudovou bytost a jediné čeho litoval bylo to, že ho nepotkal
dříve.
Alian
se pod intenzitou jeho pohledu zachvěl. Cosi se v něm změnilo.
Ten způsob jak se díval. Stíny, které se do pohledu kradly.
Odvrátil zrak, aby se k němu vzápětí vrátil a zjistil, že
kněz již stojí na cestě, zády k němu, a čeká.
Rychle
ho doběhl a společně vykročili k Eruneru.
„Kdo
jsi a co zde pohledáváš?“ otázal se strážný u brány, když
uviděl kněze, který měl přes hlavu přetaženou kápi.
„Přišel
jsem se svým učedníkem ze stejného důvodu jako mnoho dalších.
Pomodlit se za jednorožce, který chránil toto město po mnoho
staletí,“ odvětil klidně. Alian raději mlčel.
„Dobrá.
Chceš-li vstoupit sundej si nejprve svou kápi!“ přikázal druhý,
který mlčel.
Je
čas, pomyslel si kněz a shodil kápi. Ozvalo se dvojí zalapání
po dechu, které Alian nechápal.
„Galahade!
Jak se odvažuješ vracet!“ zasyčel jeden ze strážců. Poté ho
chytili za ruce a srazili na kolena.
Alian
zůstal zírat s vytřeštěnýma očima na to, jak ho klidně
bijí a on se ani nebrání. Chtěl se na ně vrhnout, ale v tu
chvíli se na něj kněz podíval a on se zastavil. Tohle byl účel
jeho výpravy.
„Tvůj
otec tě rád uvidí,“ zachechtal se jeden ze strážných a vytáhl
ho na nohy.
„Co
s ním?“ kývl hlavou na Aliana.
„Nechte
ho být, ten s tím nemá nic společného,“ zasyčel Galahad.
„Ticho!“
zařval strážný a znovu ho uhodil. Alian zaťal pěsti.
„Máš
pravdu. Stejně chceme jenom tebe!“ souhlasil nakonec jeden ze
strážných. Poté se vydali bránou do města. Alian těsně za
nimi.
Obyvatelé
Eruneru rychle poznávali toho, kdo jim přinesl tolik neštěstí a
zkázy. Začali volat po jeho krvi, dav se srocoval a provázel je až
k hradu. Náhle tu vřavu přetnul výkřik.
„Galahade!“
Poznal
ten hlas. Poznal by ho mezi tisíci. Otočil po něm hlavu a zadíval
se do černých očí, stejných jako měl on sám. „Grazielo!“
vydechl.
Dívka
se k němu snažila prodrat, ale zavrtěl hlavou. Otočil hlavu
na Aliana a naznačil ji, aby se o něj postarala. Pochopila.
Alian
sebou trhl, když se vedle něj objevila ta žena. Vypadala jako
ztělesnění snů všech mladíků. Černé vlasy jí v lehkých
vlnách spadaly na záda, v černých očích svítila vřelost
a obava.
„Následuj
mě,“ vyzvala ho měkce.
„Ale,“
chtěl cosi namítnout směrem ke Galahadovi, který se mu pomalu
ztrácel v davu.
„Takhle
to chtěl. Musíme respektovat jeho přání,“ usmála se smutně a
Alian již neodporoval.
Zavedla
ho do malého, ale útulného domku, kde za stolem seděl světlovlasý
muž.
„To
je on?“ otázal se, ale ona zavrtěla hlavou.
„To
není můj bratr, lásko. Nechal se chytit, přesně jak jsi to viděl
ve svých snech.“ Přešla k němu a lehce ho políbila na
rty.
„Jak
se jmenuješ, chlapče?“ otázal se ten muž.
„Alian,“
odvětil a tázavě na ně hleděl.
„Posaď
se, vše ti vysvětlíme,“ usmála se na něj dívka, kterou
Galahad nazval Grazielou. Pochopil, že se jedná o jeho sestru.
„Já
jsem Graziela a jsem sestra Galahada. Tohle je můj choť Sharar. Má
dar vidět budoucnost.“
„A
viděl tohle? Viděl to, jak si pro Galahada jdou biřici? Jak ho
odvádějí?“
„Ano,“
odvětila. „Viděl mnohem, mnohem víc.“
Alian
se zajíkl. „Co ještě?“
„Jeho
smrt,“ ozval se opět Sharar. Žena po jeho boku tiše vzlykla.
„A
to je všechno? Všechno co pro to uděláte je to, že budete tiše
čekat na jeho popravu?“ nechápal.
„Je
to jeho přání,“ pokračoval Sharar, neboť Graziela nebyla
v tuto chvíli schopna promluvit.
„Jak
to můžete vědět?!“ vykřikl rozzlobeně.
„Protože
mi to řekl. Před deseti lety, než odešel. Grazielo, jednou se sem
vrátím pro svou smrt.“
Celý
dům se ponořil do ticha. Graziela se posadila a snažila si
uvědomit, co se vlastně stalo. Stejně tak Alian.
„Ale,
ale zbloudilý syn se vrátil domů?“ ozval se kníže, před
kterého právě doslova hodili Galahada. V jeho slovech nebylo
kouska citu.
Mladý
muž si odplivl k jeho nohám. „Vrátil jsem se, abych ti
ukázal, jak neskutečně krutý a hloupý jsi!“ odsekl a schytal
za to kopanec do zad.
„Opravdu?
Pročpak si to myslíš?“ povytáhl obočí.
„Využíval
jsi kouzlo jednorožce, abys získával nová a nová území. Tvá
chamtivost to byla, co přimělo jednorožce požádat mě o pomoc.“
„Pomoc?
Copak by smrt mohla být nějaká pomoc? Obrátil jsi proti sobě
celé město, hochu. Včetně své sestry.“
Galahad
se zasmál. „Graziela by mě nikdy nezradila. Na to mě nenachytáš.
Proč by jinak bydlela v podhradí a ne tady?“ vysmíval se
mu.
„Protože
si vzala toho šarlatána!“ vyjel otec, ale hned se uklidnil. „Ale
to není předmět našeho dnešního setkání. Vrátit se do města
bylo hloupé. Budeš příkladem, že kdo se bude protivit mé vůli
se zlou se potáže.“
„Jistě.
Dokud žil jednorožec nikdo nemohl na město útočit, ale tys mohl
beztrestně útočit na jiné. Nyní, když nežije, stále toužíš
po moci, ale už tě to stojí životy vojáků, peníze a především
loajalitu tvých poddaných. Jaký je pocit, být nenáviděn?“
„Oni
nechovají nenávist ke mně, můj synu. Ale k tobě.“
„Již
dávno nejsem tvým synem.“
„Máš
pravdu. A proto budeš zítra, přesně v den smrti jednorožce
popraven,“ pronesl a kývl na pochopy, aby ho odvedli. Galahad však
neprosil o život, jak předpokládal, že se stane. Usmíval se, což
v knížeti vyvolalo jisté pochybnosti. Ale už nemohl vzít
své slovo zpět.
„Na
vědomost se dává, že Galahad, zrádce a buřič, bude zítra
přesně o poledni popraven za své činy!“
Graziele,
která stála u okna, se po tomto prohlášení podlomila kolena.
Sharar k ní rychle přiběhl a odvedl ji k židli.
„Jsi
v pořádku, drahá?“ otázal se starostlivě.
„Jak
bych mohla být, když právě oznámili, že mého jediného bratra,
mou jedinou spřízněnou duši, zítra popraví?“ zašeptala.
„Ne!“
ozval se Alian, který to také slyšel a vyběhl ven.
„Aliane!“
Chtěla ho Graziela zadržet, ale její choť ji zastavil.
„Nech
ho jít. Musí si sám uvědomit, proč vlastně nechce, aby Galahad
zemřel.“
Žena
na něj tázavě pohlédla. „Měl jsi snad další vidění?“
Přikývl.
„Musí jít za svým osudem. Galahad i Alian.“
„Proč
jsi tak tajemný?“ nechápala.
„Protože
ani moje vidění nejsou přesná. Nevím, co se může stát, proto
ti nechci dávat naději.“
Žena
se k němu přitulila a zavřela oči. On byl její největší
nadějí…
Galahad
seděl na zemi a vzpomínal na slova Rhana, černého jednorožce.
Jen pokud se pro město, pro jeho záchranu, budeš ochoten
obětovat, jen tehdy se vrátím nazpět, abych opět chránil Eruner
a jeho obyvatele.
A
proto byl zpět. Aby přestalo to utrpení, které mu všichni dávají
za vinu. Aby přestali umírat lidé, jeho přátelé. A aby jeho
sestra mohla v klidu žít.
Hleděl
na zavřené dveře své cely a začal se usmívat. Jeho otec ho
chtěl veřejně popravit jako odstrašující případ. Kdyby tušil,
že se tak Rhan vrátí, nechal by ho raději shnít v této
cele.
I
právě proto se smrti neobával. Vítal ji. Co by dal za to vidět
otcův obličej, až se jednorožec vrátí, aby chránil město
právě před chamtivostí knížete. Krom toho pro něj nebude trpět
mnoho lidí. Vlastně jen sestra. Byl rád, že si našla manžela,
dokonce tušil, kdo to je, který jí bude oporou. A třeba se
postarají i o to pískle. Aliana…
„Čemu
se to usmíváš?“ ozval se ode dveří právě ten na koho myslel.
To jeho úsměv jen prohloubilo.
„Co
chceš? Hrát si na hrdinu a zachránit mě? To nepotřebuji,“
zamumlal s pohledem upřeným na Aliana.
„Hrdinové
neexistují, to nevíš?!“ odsekl a dvakrát za sebou rychle polkl.
Chtěl by být takový hrdina, o kterém hovořil. Jenže byl
vystrašený, jak krysa zahnaná do kouta. Byl zbabělec.
„Máš
pravdu, neexistují,“ souhlasil s úsměvem. „Co tedy
chceš?“ povytáhl obočí.
„To
ses skutečně vrátil, aby ses nechal popravit?“ otázal se suše,
protože chtěl zakrýt pravé pocity, které jím zmítaly.
„V
podstatě ano,“ odtušil lehce. Kdyby věděl, jak lehce se dá
číst v jeho očích. Viděl ten strach, zmatenost a zárodek
čehosi nádherného, co se mu odráželo v pohledu. Jak již
jednou řekl, měl ho potkat dříve…
„Dovolíš,
aby tvá sestra trpěla kvůli tobě?“ zkusil to trochu jinak, ale
věděl, že s tím neuspěje.
Galahad
na něj klidně hleděl. „Bude truchlit, o tom nepochybuji, ale
jednou bude bolest menší a menší. Nakonec možná zapomene,“
dodal spíš pro sebe, protože si to v duchu přál, aby ji
ušetřil bolesti.
„Nezapomene!“
vyhrkl až moc horlivě Alian a upoutal knězovu pozornost zpět
k sobě. Ten si ho zkoumavě prohlížel.
„Ani
já nezapomenu,“ dodal ještě tiše mladík a rychle opustil celu.
„Tohle
je můj osud, Aliane,“ zašeptal tiše kněz. Nedovolil pochybám
vyplout na povrch, protože by to znamenalo, že má strach. Že
nechce odejít.
Alian
ani nevěděl kam utíká, dokud nedoběhl na palouk, kde podle
pověstí zemřel Rhan. Dokonce tady měl i malý pomník. Pomalu
k němu přešel a zadíval se na něj. Byl jednoduchý
z černého mramoru a prostým nápisem Ochránce.
„Ochránce,“
zamumlal hořce. „Jak můžeš být ochráncem, když chceš
obětovat něčí život?“ ptal se.
„Jak
můžeš dovolit, aby tak milovaný člověk odešel?“ vykřikl.
Zarazil
se. Milovaný?
Posadil
se doprostřed palouku a zhluboka dýchal. Kdysi dávno slyšel jedno
moudro. Na to abychom si člověka zamilovali nám stačí jediný
den. Na to abychom zapomněli pak nestačí celý život.
Nevěděl,
jak mu pomoci. Trval zatvrzele na svém, nechtěl pomoc.
Mladík
vstal a opět přešel k pomníku. Lehce ho pohladil po chladném
kameni. „Nenech ho odejít,“ zašeptal svou prosbu a potom se
vrátil do domu Graziely.
„Jsi
si tím vším jistý, Galahade?“
„Ano,
Grazielo. Jsem,“ odvětil a lehce ji pohladil po tváři. Dívka už
to nevydržela a vrhla se mu do náruče, kde se rozplakala.
„Miluji
tě, bratříčku.“
„Já
vím,“ políbil ji do vlasů. „I já tebe.“ Odtáhl ji od sebe
a pevně se ji zadíval do očí. „Po mé smrti se vrátí Rhan.
Postarej se o to, aby se už nikdy nestalo, aby zemřel.“
„Pokud
se vrátí, nebude to znamenat, že bude otec opět neohrožený?
Bude to ještě horší než doteď.“
S úsměvem
zavrtěl hlavu. „Rhan to nedovolí. Právě proto mě před deseti
lety požádal o pomoc. Viděl jak moc otec touží po moci a chtěl
ho ztrestat. Největším trestem pro něj bude návrat jednorožce.“
„Ale
jaký to bude trest?“ nechápala. Tolik chtěla pochopit, proč je
její bratr ochotný zemřít.
„Poznáš
to, až se vrátí Rhan,“ pronesl tajuplně, stejně jako její
manžel.
„A
co ten chlapec? Alian?“
Galahad
sebou trhl. Nechtěl se o něm bavit. Jen kvůli němu pro něj bude
těžké odejít. „Postaráš se o něj?“
Cosi
v jeho pohledu ji utvrdilo v tom, co si myslela. „Jistě,“
kývla a lehce políbila bratra na líci.
„Je
mi líto, že neuvidíš svou neteř,“ zašeptala a Galahad na ni
překvapeně pohlédl.
„Ty
jsi…?“ vykřikl a objal ji. Jenže Graziela se v tu chvíli
nedokázala radovat, ačkoliv se na dcerku velice těšila.
Lehce
ji políbil na čelo. „Jestli tě to nějak potěší, tak jí
žehnám. Bude velice bystrá, stejně jako její matka. A bude mít
dar, dar stejný jako má její otec.“
„Jak
to víš?“ otázala se překvapeně.
„Cítím
to,“ usmál se na ni a lehce ji pohladil po bříšku, kde rostl
nový život. Jako by cítila teplo a klid, který se rozléval
z jeho dlaně.
Ránem
se rozlehlo bubnování biřiců, kteří vedli odsouzeného na
popraviště. Celé město se shromáždilo kolem šibenice, která
vyrostla doslova přes noc. Mezi nimi i Sharar a Alian. Graziela
zůstala doma, neboť by se nedokázala dívat na smrt svého
dvojčete.
Za
několik minut se na dohled objevil kočár, který okázale vezl
knížete. Ten zastavil u podia, které stálo hned vedle popraviště
a bylo na něm připraveno jediné křeslo. Do něho se muž okázale
posadil a čekal.
Alian
si všiml, jak Sharar při pohledu na knížete zbrunátněl.
„Děje
se něco?“ otázal se ho.
„Vše
je v pořádku,“ usmál se na něj muž. Alian si ho oblíbil,
neboť byl velice laskavý. K němu a především ke své ženě.
Proto kývl a dále se nevyptával.
Náhle
se ozval povyk a lidé si začali ukazovat na místo odkud přijel
kníže.
V okovech
právě přiváděli Galahada.
Alianovi
se sevřelo srdce. Nevěděl proč raději nezůstal doma společně
s Grazielou. Jako by se v něm probudilo nějaké
morbidnější já, které chce vidět smrt milovaného. Nebo možná
doufal v zázrak, který by Galahada ušetřil.
„Před
osudem nemůže utéci,“ pronesl vedle něj Sharar, jako by mu četl
myšlenky. Mladík v tuto chvíli nedokázal promluvit, a proto
opět pouze přikývl.
Galahad
podvědomě hledal povědomou postavu. Spatřil Sharara – přítele
z dětství, o kterém nepochyboval, že se stal chotěm jeho
sestry. Lehce se na něj usmál a Sharar úsměv opětoval. Viděl
v jeho očích klid, který se přenášel i na něj. Opět
nabyl jistoty, že takhle to má být.
Podíval
se na mladíka vedle Sharara, který na něj upíral své zelené
oči, které nyní neměly tu jiskru, kterou si tolik zamiloval.
V hnědých krátkých vlasech mu tančilo slunce a Galahadovi
se sevřelo hrdlo.
Pohledem
se vrátil zpět k Shararovi, který ho chápavě pozoroval. Pak
na něj však rázně kývnul a Galahad se opět uklidnil.
Nechal
se odvést na popraviště a přehodit si oprátku přes krk.
„Galahade,
byl jsi shledán vinným ze zabití ochránce našeho města
jednorožce Rhana,“ začal kníže velkolepě v očích mu
plál výsměch, když hleděl na svého syna. „Proto budeš dnes,
s úderem poledního popraven. Chceš ještě něco říci?“
otázal se velkoryse.
„Ano,
chci,“ pronesl klidně. „Táhni do pekel, otče!“
Muž
se jen zasmál a několik lidí se pobouřeně nadechlo. „Tam
půjdeš jen ty, chlapče!“ pronesl klidně a kývl na kata, aby
vykonal rozsudek.
„GALAHADE!“
vykřikla Graziela, která nakonec přece jenom přišla a rozběhla
se k šibenici. Sharar ji však chytil a skryl ji hlavu na svou hruď,
aby to neviděla.
„Díky,
příteli,“ zašeptal Galahad a oči upřel na Aliana. V tu
chvíli kat uchopil páku a trhl.
„NE!“
zařval Alian, ale bylo pozdě. Podpěra pro nohy se otevřela.
Místo
zahalil oblak dýmu a náhle místo Galahada tu byl Rhan. Černý
jednorožec v celé své majestátnosti.
Všichni
vydechli překvapením a Sharar svěřil svou ženu do péče Aliana.
Poté předstoupil před Rhana a poklekl na jedno koleno.
„Vítej
zpět, můj pane,“ vydechl.
„Co
to sakra je?!“ vykřikl kníže. Jednorožec na něj spočinul
svýma černýma očima a kníže se náhle mrtev sklátil k zemi.
„Vstaň,
Sharare a jdi ke své ženě, která tě nyní potřebuje,“ pronesl
hlubokým hlasem Rhan. „Lide Eruneru. Byli jste všichni ochotni
nechat zemřít muže, kterého jste považovali za zrádce. Nikoho
z vás nezajímalo, že pro vás chtěl obětovat život, jen
abyste mohli opět žít pod mojí ochranou. To já jsem požádal
Galahada, aby mě zabil.“
Několik
žen tolik informací nevydrželo a omdlelo. Ovšem jednorožec
pokračoval.
„Nenašla
se mezi vámi jediná osoba - kromě jeho sestry a nejbližšího
přítele z dětství -, která by o jeho vině zapochybovala.
Jediná osoba, která by chtěla, aby zůstal naživu. Proto si
nezasloužíte mou ochranu.“
„Ale,
sire!“ zvolal kdosi a jednorožec na něj upřel svůj pohled a tak
ho umlčel.
„Ovšem
Galahad si zaslouží život. Ne pro vás, nebo snad pro sebe či pro
mě. Pro člověka, který jako jediný prosil o jeho záchranu.“
Tentokrát
se Rhan zadíval přímo na Aliana a ten zalapal po dechu. Nedívaly
se na něj totiž oči jednorožce, ale ty Galahadovy. S těmito
slovy jednorožec zmizel a Alian se sesunul v bezvědomí
k zemi.
Sharar
se k němu sklonil a vzal ho do náruče, aby ho odvedl do domu.
Graziela mu kráčela po boku.
Mladík
byl několik měsíců v bezvědomí upoután na lůžko, kdy ho
ve snech pronásledoval odcházející Galahad.
„Tys
to věděl, Sharare?“ zeptala se jednoho dne Graziela. Seděla na
posteli, protože termín porodu se rychle blížil.
„Že
tvůj bratr nezemře?“
„Ano.“
Přikývl.
„Věděl. Ale nesměl jsem to nikomu říci. Musela se totiž najít
alespoň jedna osoba, která by požádala o jeho život. Jak se zdá,
byl to právě Alian.“
„Proč
se ale neprobouzí?“
„Musí
zesílit, aby byl schopen přijmout Galahadovu ztrátu.“
„Ale
vždyť žije!“ vyhrkla a vzápětí sykla, jak jí malá kopla.
„To
ano, ale není zde. A možná se již nikdy nevrátí.“
Žena
posmutněla a on ji uchopil za ruku. „Nevidíš co se stane?“
„Rhan
si to nepřeje. Tohle už není naše starost.“
„Co
se stalo s Rhanem? Opravdu nebude naše město chránit?“
„Ne,“
zavrtěl hlavou. „Věří, že se najde schopný kníže, který
dokáže v tomto městě udržet mír a klid.“
„Tím
knížetem jsi ty,“ usmála se na něj žena, protože věděla, že
pokud se její bratr vrátí nikdy se nestane knížetem města
Eruner.
„Já
vím,“ souhlasil a políbil ji.
Ještě
téhož večera se jí narodila dcera. A téhož večera Alian
konečně procitl z nicoty.
„Aliane?
Aliane?“ volala Graziela, která mladíka hledala, neboť měl
hlídat její dceru Gailu.
„Ano?“
objevil se náhle vedle ní a na ruce držel tříletou holčičku
s černými vlásky.
„Neměl
jsi být dnes u svého mistra?“ otázala se.
Zazubil
se na ni. „Předevčírem se ze mě stal oficiálně kouzelník
blesků,“ pronesl pyšně, ale do očí se mu vkradly stíny.
Stávalo se to, když myslel, že ho nikdo nevidí. Před nimi se
snažil být silný a veselý, ale ve chvílích jako je tato, propadal smutku, který skrýval za úsměv.
„Také
mi chybí,“ zašeptala a položila mu ruku na rameno.
„Já
jen nechápu, proč se nevrátí?“
„To
nevím, příteli.“ Vztáhla ruce a vzala si od něj dceru do své
náruče. Nyní žila i se svým manželem na zámku, kde předtím
přebýval kníže, neboť se Sharar skutečně stal novým knížetem
města. Tedy do chvíle, kdy se vrátí Galahad. Pokud by požadoval
„trůn“, byl by dle zákona jeho. Ovšem její bratr se nevracel.
Ačkoliv na něj Alian každý večer čekal u brány do města.
Jedinou
útěchou jim bylo vědomí, že je naživu. Alian žil v jejich
domku dole v podhradí, protože odmítal žít v domě,
kde předtím bydlel muž, který chtěl Galahada nechat zabít.
Chápali ho, a proto respektovali jeho přání.
Teď
se s ní rozloučil a vydal se do svého domu, aby se oddal
smutku, který ho pomalu stravoval zevnitř.
„Strejda!“
zašvitořila Gaila.
„Strejda
je moc smutný, holubičko,“ pohladila ji maminka po vlasech.
Děvenka
však zavrtěla hlavou a ukázala za Grazielino rameno. „Strejda!“
Žena se otočila a překvapeně vydechla. Přímo proti ní totiž
kráčel Galahad. V jednoduchém černém hábitu, který ho
označoval za učedníka zaklínačů.
„Galahade!“
vykřikla a rozběhla se k němu. S úsměvem otevřel
náruč a skryl v ní svou sestru i neteř. Alian už byl příliš
daleko, aby viděl, nebo slyšel, tohle dojemné setkání.
Graziela
se od bratra odtáhla a zadívala se na něj. Vypadal spokojeně, ale
i v jeho očích byly stíny. Stejné jako měl Alian. Než
stihla cokoliv říct, do debaty se opět vmísila její dcera.
Zatahala
Galahada za dlouhé vlasy, aby upoutala jeho pozornost. Zadíval se
na ni a děvenka ukázala směrem, kterým odešel Alian. „Smutný.“
Pohladil
ji po tváři. „Já vím, holčičko, já vím,“ pronesl tiše.
Pak vzal dívenku do náruče a několikrát ji vyhodil do vzduchu až
se smála na celé kolo. Tento hluk přivedl i jejího otce.
„Galahade,“
pronesl a přešel k příteli, aby ho objal. „Vítej zpět.“
„Děkuji
ti, Sharare. Za to, že se staráš o všechny moje milované.“
Muž
se na něj usmál. „Stále na tebe čeká. Každý večer chodí
k bráně, kde doufá, že se objevíš.“
„Já
vím. Nikdy jsem odsud skutečně neodešel. Jen jsem před sebou měl
velice dlouho cestu, abych se mohl stát tím, kým mi bylo
předurčeno.“
„To
nechápu,“ ozvala se Graziela. „Chceš snad přijmout úřad
knížete?“
„Ne,“
zavrtěl hlavou. „To náleží tvému manželovi a tobě. Já
nahradím Rhana. Stanu se ochráncem města Eruner. To Rhan mě celé
tři roky učil svému umění zaklínačů, abych dokázal chránit
to, co miluji. A nyní jsem připraven.“
„A
proto ses vrátil,“ dokončil Sharar a objal svou ženu kolem pasu.
„Ano.
Je načase, abych mu to řekl,“ pronesl, políbil svou sestru a
neteř na čelo a objal Sharara. Pak se vydal za Alianem. Začalo se
stmívat a on věděl, že v tuto dobu sedává u brány do
města.
Jako
by se zastavil čas, když ho viděl přicházet. Přinutil se zůstat
sedět, ačkoliv by nejraději vyskočil na nohy a běžel v mu
ústrety. Ovládl však své splašené srdce a vyčkal, dokud
Galahad nedošel až k němu.
Sledoval
jak si před něj kleká, přitom z něj nespouštěl oči, jako
by se bál, že zase odejde. Mlčeli. Jen si hleděli do očí,
protože náhle nevěděli co říci.
„Ty
jediný jsi přišel k hrobu Rhana a prosil o můj život.
Proč?“ otázal se tiše Galahad, protože už nevydržel to ticho.
„Není
to v tuhle chvíli jedno? Odešel jsi i tak.“
Galahad
se usmál a vzal do dlaní jeho tvář. „Není to jedno. Musel jsem
odejít, abych převzal svůj osud. Nahradím Rhana. Stanu se novým
strážcem města. Ale nemohu to udělat, dokud nebudu vědět, zda
chceš město chránit po mém boku,“ zašeptal.
„Měl
bych trucovat. Minimálně rok s tebou nepromluvit,“ pronesl
mladík, ale do očí mu vstoupily slzy.
„Já
vím,“ souhlasil Galahad. „Máš na to plné právo a není nic,
co bych mohl říci, abych odčinil ty roky, kdy jsi tu sedával a
čekal na mě. Ale já nemohl přijít.“
„Tys
to věděl?“
„Každý
večer jsem tě pozoroval a bojoval urputný boj, abych za tebou
neběžel. Nyní je ze mě zaklínač a mohu odejít z učení
Rhana. Potřebuji jen vědět, jestli odejít mám. Jestli mám kam
jít,“ šeptal a hleděl mu do očí.
Alian
se na něj usmál a vrhl se mu do náruče. Galahad ho ulehčeně
objal a přitiskl k sobě. Políbil ho do vlasů. Nemýlil se
v něm…
„Patříš
ke mně, Galahade, ačkoliv jsi to tak tvrdohlavě odmítal,“
pronesl tiše Alian a nechal si pomoci vstát.
Tmavovlasý
muž ho objal kolem pasu a společně vykročili do města. Galahad
se ještě jednou ohlédl, aby na kopci uviděl Rhana, jak na něj
kývá. Věděl, že má to nejvyšší požehnání.
A
také největší štěstí, po boku mladého muže, kterého miloval
a kvůli kterému málem nenaplnil svůj osud.
„Na
co myslíš?“ otázal se Alian, protože byl Galahad až příliš
dlouho potichu.
„Na
to jaké štěstí mám,“ usmál se na něj a zastavil. Mladík se
na něj tázavě podíval, ale Galahad se k němu pouze sklonil
a lehce ho políbil.
„Jestli
ještě někdy odejdeš, tak za tebou pošlu třeba pekelné
spřežení, abych tě zase odvlekl zpátky, je ti to jasné?!“
optal se, když se od něj odtáhl.
„Naprosto,“
souhlasil s úsměvem a nechal, aby se za nimi zavřely dveře
jejich domu.
krásné
OdpovědětVymazat