Český překlad: Naděje
V. část cykluTouha po pomstě může být mnohdy oslepující a sebedestruktivní. Ale i v téhle temnotě je možné najít svou naději.
„Zane?
No tak Zane, kde se zase schováváš?“ volala žena na celou
zahradu. Svého malého synka však nikde neviděla. Ten rošťák se
zase někde schovával. „Nedostaneš k večeři žádný
moučník,“ zkusila to ještě jinak.
A
přesně jak předpokládala. Z nedalekého křoví se vyřítil
sedmiletý černovlasý chlapec. „Mamiiiiiii,“ zakňoural. „Ale
já chci moučník,“ dodal umíněně a žena se na něj usmála.
Položila mu ruku kolem ramen a vedla ho do domu.
Tam
už na ně čekal chlapcův otec. Láskyplně se na syna podíval a
prohrábl mu vlasy. Pak se společně usadili ke stolu s večeří.
Poklidně se navečeřeli a chlapce uložili do postýlky.
Tohle
byla poslední vzpomínka, kterou měl na své rodiče mladý čaroděj
Zan. O pár hodin později byl jejich dům napaden a jeho rodiče
zavražděni. On přežil jen proto, že na něj otec z posledních
sil uvalil krycí kouzlo.
Jeho
otec byl čarodějem, ale to už jistě mnozí pochopili. Zan po něm
zdědil tuto „vlastnost“. Nyní stál o sedmnáct let později na
místě, kde jeho rodiče našli smrt. Procházel domem a přemýšlel.
Přemýšlel o tom, že kdyby tehdy byl starší mohl by… Co
vlastně? Zachránit jim život?
Věděl,
že by to stejně nedokázal.
„Zane!
Přestaň tam okounět a pojď. Už máme vše potřebné, abychom
mohli zahájit tvůj dnešní trénink.“
Tak
to byl jeho mistr Julien. Zan se k němu otočil a zadíval se
na něj. Tenhle muž ho před téměř sedmnácti lety našel
potulovat se v lese a vzal ho pod svá ochranná křídla.
Chlapec několik měsíců po útoku na své rodiče téměř s nikým
nepromluvil ani slovo. Julien nebyl výjimka.
Avšak
tenhle čaroděj, ač se mohl zdát přísný si k němu našel
cestu a začal ho učit. Předával mu vše co věděl a co mohl
v budoucnosti mladý čaroděj potřebovat. A on věděl že to
upotřebí. K pomstě.
„Už
jdu, mistře,“ zvolal a vydal se k němu. Byl zvědavý, co ho
dneska čeká. Jeho umění bylo ovládání ledu. Byl ledovým
čarodějem. Jak to vzniklo? Jeho matka byla čarodějka vody, jeho
otec čaroděj větru. A jejich dítě prostě ovládalo led.
„Tak
přestaneš tam okounět?!“ zařval Julien. Zan se usmál jeho
nevrlému hlasu a rozběhl se za ním. „Omlouvám se,“ prohodil,
když k němu doběhl. „Tak co budeme dnes dělat?“ optal se
zvědavě. Tušil, že bude mít zase jeden z tvrdých tréninků.
„Jdeme
k řece,“ odvětil tajemně jeho mistr a vykročil. Zan
samozřejmě za ním.
„Mistře,
vy víte, kdo zabil mé rodiče, že? Proč mi to neřeknete?“
zaškemral.
„Už
zase začínáš?! Řekl jsem ti, že až budeš připravený, dozvíš
se to.“
„Ale
jsem připravený, proč bych nebyl?“ prohodil a překvapeně
vykřikl, když mu za krkem přistála vodní koule.
„Co
jsi to povídal?“ usmál se jeho mistr potutelně. Zan se na něj
umíněně mračil a dál pokračovali k řece.
Zan
si v duchu spílal, že si tohohle malého útoku nevšiml. Mohl
ho klidně zmrazit. Jenže on je prostě zabedněný.
„Přestaň
se tomu tolik divit.“
„Čemu?“
optal se nechápavě.
„Tomu
jak jsi zabedněný.“
Zan
se na něj zamračil ještě víc a tentokrát už to nebylo umíněné,
ale naštvané. Kdyby chtěl být drzý vyplázl by na něj jazyk,
ale nakonec to neudělal.
Konečně
došli k řece. Zan se posadil na kámen a strčil si mezi zuby
stéblo trávy. Čekal co se bude dít dál.
„Co
tam tak sedíš? Jdeme trénovat!“ prohodil Julien a poslal na něj
vlnu vodu. Tu Zan s přehledem zmrazil několik centimetrů od sebe.
„Moc
pomalé! Znovu!“ zaslechl odkudsi výkřik a zase se na něj řítila
další vlna tentokrát z druhé strany. I tu dokázal zmrazit.
Jedna
vlna za druhou se valily na Zana, až byl vlastně uvězněn
v ledovém kruhu. „Jak se hodláš dostat ven?“ prohodil
Julien a čekal, co na to jeho žák. Postranně se mírně usmál,
protože viděl, že Zan už téměř byl na vrcholu svých sil.
Zbývalo jediné.
Zan
zavřel oči a soustředil se. Potom poklekl na jedno koleno a ze
země vyšlehly ostny ledu. Stěna kolem něj se rozprskla na milion
malých kousků. Zan pomalu otevřel oči a rozesmál se. Dokázal
to. Dokázal!
„Dokázal
jsem to, Juliene!“ vykřikl a rozběhl se ke svému mistrovi.
„Abys
nezpychl,“ prohodil, ale v duchu se usmíval. Věděl, že to
Zan dokáže. Nebyl to ještě vrcholový útok, ale přesto. Teď
již stačilo vypilovat jeho schopnosti.
Vzduchem
zasvištěl smrtelný paprsek. Julien se ještě stihl otočit, ale
nedokázal útok odvrátit. Zan rychle vyslal ochranný štít, ale
paprsek tím prošel a zasáhl Juliena přímo do srdce. Muž klesl
k zemi a mladík se k němu vrhl.
„Mistře!“
vykřikl.
„Zane,
musíš něco vědět.“
„Nemluvte,“
upozornil ho.
„Musíš
to vědět. Pomstou se nedá žít a největší nepřítel se může
stát tím největším spojencem, pamatuj na to,“ zakašlal a
z úst mu vytekl pramínek krve.
„Ale
co to znamená?!“ Odpověď už ale nedostal.
„Mistře!
Mistře!“ Smířil se s tím, že jeho učitel zemřel.
V duchu stále slyšel jeho slova. největší nepřítel se
může stát největším spojencem. Co to znamená? Nedumal nad tím,
protože teď měl jiné starosti. Pohřbít svého mistra.
Vzal
Juliena do náruče a donesl až k domu, kde bydleli. Neplakal.
Slzy mu oschly před patnácti lety. Nebo si to aspoň myslel.
Pohřbil
Juliena, jak se sluší a patří a zjistil, že je zase sám.
Narovnal se v ramenou, rozhodnut pomstít smrt svých rodičů i
mistra. Nepochyboval o tom, že to má na starosti jeden a ten samý
člověk.
Vrátil
se do domu, kde strávil sedmnáct let svého života. Posadil se ke
stolu, kde tak často sedával s mistrem za zády a četl knihy
lektvarů a zaříkadel. Díky tomu zjistili, že Zan ovládá led.
Pohled
mu padl na kus pergamenu před ním. Natáhl k němu ruku a
rozevřel ho. Okamžitě poznal rukopis svého mistra.
Zane,
pokud čteš tyhle řádky zřejmě mě někdo zabil, že? Byl to ten
kdo zabil tvé rodiče, ale to ti jistě došlo. Nevím proč to
dělá, proč zrovna ty a tvoje rodina, ale dej si pozor. Velký
pozor na to komu dáváš svou důvěru. Chceš-li najít toho, kdo
zabil tvé rodiče jdi do Hlásky. Tam najdeš toho, kdo zabil tvou
rodinu. Avšak jak to poznáš je na tobě.
Měj
oči pořád otevřené a nikdy se neotáčej zády k čarodějům
v Hlásce. Jsou ochotni zabít vlastní krev, takže zabít
cizího jim líto nebude. Avšak ty dej pozor na to, co tě tam může
potkat. Možná tam na tebe čeká štěstí, možná smrt.
S úctou
Julien
„Mistře,“
vydechl. Pak však vstal a narovnal se v celé své výšce.
Takže Hláska, pomyslel si. Věž uprostřed Temného lesa, kde žijí
čarodějové vysoké úrovně, a která slouží jako útočiště
čarodějů cestovatelů.
Inu
je čas se jedním takovým stát. Věděl, že Julien má pro takové
možnosti mnoho plášťů. Vešel do jeho pokoje, kde nikdy nebyl a
pocítil posvátnou úctu ke svému mistrovi. Rychle otevřel skříň
a vydechl, když uviděl tolik nádherných plášťů.
Nakonec
si vybral jednoduchý cestovní bílé barvy. Rád by si vzal alespoň
svůj starý plášť, ale zřejmě by to vypadalo zvláštně, kdyby
si nesl vak a v něm místo jídla plášť. Nakonec, ale
neodolal a zabalil ho do vaku.
Už
chtěl odejít a navždy opustit místo, které se mu stalo domovem.
Ještě se však otočil a vzal si hůl z očarované třešně
s modrým kulatým kamenem na hrotu. Náhle si uvědomil, že ta
hůl byla určena jemu. Nostalgicky se usmál. Pak bez jediného
ohlédnutí odešel.
Několik
dní bloumal okolím, protože najít Hlásku mohl najít jen
Cestovatel. Nikdy by do ní nepustili útočného mága, kterým byl
on. Nebyl žádným mistrem, jen učněm. Přesto by znamenal hrozbu.
Velkou hrozbu. I když si to sám neuvědomoval.
Zrovna
seděl u ohně, když zaslechl hlasy. Nedal nijak najevo, že by
poslouchal. Tvářil se přívětivě, nebo se o to aspoň snažil,
jako všichni ostatní mágové cestovatelé. Zřejmě to zapůsobilo,
protože mladí mágové si k němu přisedli. Byli dva, oba ve
zvláštních stříbrozlatých tunikách, které Zan nikdy neviděl.
Podvědomě věděl, že jsou z hlásky.
„Co
tě přivádí do těchto lesů, pane?“ zeptal se jeden.
„Dnes
jsem tady, zítra onde. Jen tak bloumám okolím a sbírám
zkušenosti.“
Mladíci
si vyměnili pohled. „Víš v jakých lesích se pohybuješ?“
ozval se druhý. Každý Cestovatel Hlásku „cítil“. Zan sice
necítil nic, ale nebyl hloupý. Teď to bylo buď všechno nebo nic.
„V lesích Hlásky,“ pronesl klidně a pevně. Jeho společníci
jen mlčky přikývli. Pak poděkovali a spěšně se rozloučili.
Zan
se opřel o kmen stromu a zavřel oči. Zdá se, že vstupní
zkouškou do Hlásky prošel. Teď už nebude problém se tam dostat.
Jen ji ještě musí najít. Na rtech mu vytanul úsměv. Zítra se
vydám najít svůj cíl, pomyslel si a usnul.
Druhý
den hned za úsvitu vstal a procházel lesem. Po několika hodinách
úsilí konečně stanul před tím, co hledal. Před Hláskou.
Vysoká věž z bílé žuly, kolem ní čtvercové nádvoří a
v něm příbytky pro Cestovatele a mágy, kteří v ní
trvale žili.
S hlubokým
nádechem se k ní vydal. Vzal do ruky zlaté klepadlo a zabušil
na masivní vrata. Otevřel se malý otvor ve dveřích. „Kdo jsi?“
zeptal se mužský hlas, ze kterého viděl jen oči.“
Narovnal
se v celé své výšce. „Jmenuji se Zan a jsem cestovatel
z Ortainë,“ pronesl. Muž si ho chvíli prohlížel a pak
zavřel. Vzápětí se brána otevřela. „V tom případě…
Vítejte v Hlásce, pane z Ortainë,“ odvětil a o krok
ustoupil.
Mladý
mág kolem něj prošel a nestačil se divit. Z venku sice
Hláska vypadala spíše jako klášter, ale uvnitř… Nedalo se to
popsat slovy. Nádherná zahrada s fontánou přímo uprostřed,
všude kolem postávali mágové a o něčem hovořili, kam oko
dohlédlo tam byly dveře do pokojů v útulném podloubí. Zan
si všiml, že se k němu blíží jakýsi mladík ve
stříbrozlaté tunice, kterou viděl včera u těch dvou chlapců.
„Vítám
Vás v Hlásce, pane z Ortainë. Prosím následujte mě,“
mírně se uklonil. Opětoval úklonu a následoval ho. Došli
k širokým schodům a on pochopil, že tenhle čarovný dům má
více pater. Bez zdržování se vydal za chlapcem, který už byl
téměř nahoře.
Klidně
vycházel nahoru, když v tom ho uviděl.
Jak
moc času uplynulo, co jsi tu byl
Míjel
jsi mě na schodišti v tom ses otočil
Očima
jsme splynuli na pár krátkých chvil
Víc
než slova smí říct si mě prozradil
Dolů
scházel nějaký mladík v doprovodu dvou tunikářů, jak
jim Zan říkal. Už to vypadalo, že kolem sebe jen projdou. Avšak
náhle se mladík otočil a Zan byl uvězněn pohledem
zelenofialových očí. Těch nejzvláštnějších a nejkrásnějších
jaké kdy viděl. Byla to jen vteřina, jen okamžik než kolem sebe
prošli, přesto se mu ten pohled zaryl hluboko do duše. Jako by mu
něco důležitého sděloval.
Pak
však do neznámého jeho „doprovod“ hrubě strčil a mladík
málem upadl. Avšak okamžitě se narovnal a se vztyčenými zády
pokračoval v cestě. Naprosto rozhodnut nenechat se pokořit.
Zan
věděl, že ho zřejmě vedou na popravu. Nebo do vězení, kde na
ni bude čekat. Jen přemýšlel proč asi. „Můžeme pokračovat?“
optal se ho tunikář.
„Jistě,
jistě,“ prohodil roztržitě a opět ho následoval. Tak rád by
se zeptal, kdo byl ten mladík a co provedl. Jenže tak nějak si
myslel, že mu to nikdo neřekne. „Kdo byl ten mladík?“ vyhrklo
z něj než se stačil zastavit.
Chlapec
se k němu otočil a podezřívavě se na něj podíval. „Proč
by Vás to mělo zajímat?“ optal se ho ostražitě.
„Jsem
jen zvědavý,“ bránil se a zvedl ruce v obranném gestu.
Mladík mu zatím otevřel dveře do pokoje.
„Je
to vrah,“ zasyčel.
„Vrah?“
Zanovo obočí vyletělo vzhůru, ale mozek mu šrotoval na plné
obrátky. Vrah… Znělo mu v hlavě.
Avšak
tunikář nevypadal, že by mu chtěl odpovídat. „Doufám,
že se Vám zde bude líbit,“ uklonil se a byl v trapu.
Zan
za ním nahněvaně hleděl. Přecházel v pokoji jako tygr
v kleci a hlavou se mu táhlo jen to jedno slůvko. Vrah…
Zavrtěl
hlavou. Ten mladík, co kolem nich procházel sice možná byl vrah,
ale nevěřil, že obětí by byli jeho rodiče. Kdyby ano přeci by
ho popravili hned, ne? Na co by čekali? A ten mladík vypadal, že
už tady nějaký ten pátek taky bude.
Zan
si musel přiznat, že ho zaujal. Byl zajímavý už na pohled.
Hrdost z něj vyzařovala na míle daleko, nevěřil, že by
někoho zabil. I když může se mýlit, že?
Z úvah
ho vyrušilo zaklepání. „Dále,“ zvolal a dovnitř vstoupil
další sluha Hlásky.
„Domníval
jsem se, že byste mohl mít hlad, pane,“ uklonil se a chtěl
zmizet.
„Počkej,“
zadržel ho Zan. Chlapec se na něj podíval. „Jak se jmenuje ten,
kdo má být popraven za vraždu?“
„Popraven,
pane? O nikom takovém nevím.“
Mág
se zamračil. „Dnes ho vedli přes dvůr, každý ho musel vidět.“
„Vy
myslíte Sinjina, pane,“ pronesl a v očích se mu bleskl
smutek. To Zana trochu zmátlo. Mladík sebou polekaně trhl a rychle
se rozhlédl, jestli ho někdo slyšel. Pak se spěšnou úklonou
zmizel.
Zan
se podezíravě podíval na jídlo a ani se ho nedotkl. Místo toho
se vydal ven. Věděl přesně co hledá. Toho vězně. Chtěl s ním
mluvit, chtěl znát pravdu a něco mu říkalo, že on jí zná.
Nevěděl co ho pohání, ale neomylně se vydal na druhou stranu
Hlásky, kde spatřil takovou zvláštně konstruovanou klec.
Cestou
se však rozhlížel kolem sebe, aby zjistil, zda se někdo nechová
podezřele. Avšak všechno plynulo pomalým, líným tempem, nikdo
nevypadal, že by se chystal Hlásku a jejich obyvatele vyhladit.
Konečně
se dostal tam kam potřeboval. Stál u té zvláštní klece a
prohlížel si vězně uvnitř. Ten měl skloněnou hlavu, ale zřejmě
vycítil jeho přítomnost, protože zvedl hlavu a on se opět mohl
zadívat do jeho neuvěřitelných očích, které ho tolik
přitahovaly.
Mlčeli.
Jen si hleděli z očí do očí, jako by v nich chtěl
každý najít svou pravdu. Zan věděl, co hledá, ale co hledal ten
vězeň?
„Jmenuji
se Zan,“ promluvil po nekonečně dlouhé době, co se pozorovali.
„Já
vím, kdo jsi Zane syne Celiusův,“ pronesl hlubokým hlasem, ze
kterého Zana příjemně mrazilo. Avšak stále zůstával ve
střehu.
„Odkud
mě můžeš znát? V životě jsme se neviděli,“ odvětil a
pozoroval ho.
„Dejme
tomu, že jsem tě vídal ve snech,“ prohodil a lehce se usmál.
Vlastně nelhal. Vídával ho ve snech. V těch snech k němu
přicházel s úsměvem, oděn jen do vlastní kůže. Téměř
zasténal, když si na to vzpomněl.
„Ve
snech?“ zamumlal a prohlížel si ho. Má snad dar vidět
budoucnost?
„Uhodl
jsi správně. Dokážu vidět budoucnost. Proto jsi sem přišel, a
proto já budu popraven.“
„Ale
proč?“ zeptal se zmateně.
„Proč?“
téměř se zasmál. „Protože jsem zabil tvoje rodiče přeci,“
pronesl tiše. Zan si ho prohlížel. Čekal cokoliv, ale určitě ne
tohle. Měl by cítit zlost, měl by ho okamžitě chtít zabít, ale
nic z toho nepociťoval. Možná to bylo kvůli těm očím.
Jeho tvář byla naprosto bez výrazu, bez citu, ale jeho oči.
Prozrazovaly všechno. Vnitřní smutek, strach, ale i vzdor a
odhodlání.
Zatvářil
se zmateně, když se Zan lehce usmál. „Proč bych ti to měl
věřit?“
„Cože?
Vždyť jsem se ti právě přiznal,“ divil se nepokrytě.
„Říkal
jsi, že předvídáš budoucnost. Viděl jsi, že přijdu, tak proč
by tě někdo nemohl nastrčit jako návnadu?“
Naprosto
nevěřícně na něj hleděl a žasl nad jeho inteligencí. Nic na
to neřekl. Jen ho sledoval těma svýma očima. Zan se do nich
vpíjel. Čím déle se do nich díval, tím více věděl, že má
pravdu. Přesto ale věděl, že vrah je tady. V Hlásce. Jenže
jak ho najít.
„Jsou
ochotni zabít vlastní krev, takže zabít cizího jim líto
nebude,“ promluvil náhle ten mladík a Zan sebou trhl.
„Tys
znal Juliena?“ optal se nevěřícně, protože přesně citoval
jeho slova z dopisu. Avšak než stihl mladík zareagovat
v očích se mu bleskl výsměch a vzápětí začal rudnout.
Zan se prudce otočil a uviděl šedovlasého muže, který měl
napřaženou ruku před sebe.
„Neměl
byste poslouchat lži toho vraha,“ pronesl a dál mladíka škrtil.
Zan byl v pokušení zaútočit, ale věděl, že nemůže. Ne
teď.
„Kdo
jste? Proč ho chcete zabít, když byl stejně odsouzen k smrti?“
ptal se a nespouštěl z očí čaroděje před sebou. Byl
připraven se bránit.
„Jmenuji
se Chorius a jsem pán téhle Hlásky. Nerad vidím, když se hosté
vybavují s těmi, kteří jsou odsouzeni k smrti za tak
podlý čin jakým je vražda.“
„V
tom případě se omlouvám, to jsem nevěděl,“ pronesl pokud
možno kajícně Zan. Muž nechal ruku klesnout podél těla.
„Je
vidět, že nejsi odsud, ale nevadí. Určitě si brzy uvědomíš na
jaké straně je tvé místo.“ S těmi slovy odešel a Zan
zaslechl jak se mladík za ním zhluboka nadechl. Otočil se k němu.
Klečel na zemi a lapal po dechu.
„Jsi
v pořádku?“ zeptal se Zan.
Mladík
jen přikývl, ale pohled k němu nezvedl.
„Kdo
je ten muž?“
„Ten
kdo říkal. Chorius, pán téhle Hlásky,“ odvětil mladík.
„Jak
se jmenuješ?“ Už slyšel jak se jmenuje, ale chtěl to vědět od
něj.
„Sinjin.“
„Dobrá
tedy, Sinjine, vypadá to, že se odtud budeme muset dostat, než tě
popraví.“
V tu
chvíli vězeň prudce vzhlédl. „Ale proč?“ nechápal. „Vždyť
jsem zabil tvé rodiče.“
„Nikdo
kdo znal Juliena, nemohl zabít mé rodiče. Za to ti ručím,“
pronesl a odešel. Za sebou nechal naprosto zmateného Sinjina. Avšak
ještě než se dostal z dohledu, zaslechl jeho tichý hlas.
„Ve
chvíli, kdy mi kat setne hlavu odejdi z Hlásky a zapomeň.
Neuděláš-li to veškerá snaha Juliena přijde vniveč a ty budeš
ztracen.“
Zan
se ani nezastavil a dál pokračoval v cestě. Sám nevěděl
proč mu tak bezprostředně uvěřil. Přísahal přeci, že vraha
svých rodičů zabije. Tak proč to neudělal, když se mu Sinjin
sám přiznal? Zřejmě proto, že se mu přiznal. Proč by se celé
ty roky schovával, a pak najednou byl v Hlásce, lapen za
vraždu a ještě se přiznal? Bylo by to moc jednoduché, moc
přímočaré. A on na náhodu nevěřil.
A
navíc, proč by ho chtěl ten Chorius umlčet předčasně? Jako pán
Hlásky musí dodržovat určitá pravidla. A mezi ně patří i
řádná poprava vězně odsouzeného za jakýkoliv zločin v jejich
magickém světě. Přesto se Choriusovi v očích blýskal
hněv, když viděl, že se s ním Zan vybavuje.
Vyhledal
toho chlapce, od kterého se dozvěděl jméno vězně. „Potřebuji
s tebou mluvit,“ prohodil a mladík se uklonil a přešel
k němu.
„Kde
tady můžeme mít nejvíce soukromí?“ optal se ho a nenuceně šel
vedle něj. Mladík pochopil a zavedl ho do kaple, která zde byla.
„Proč
jsi mě povolal, pane?“ ptal se.
„Potřebuji
tvou pomoc.“
Chlapec
nadzvedl obočí. „Přeješ si snad horkou koupel, nové oblečení?“
„Zachránit
Sinjina,“ pronesl. Mladík sebou trhl tak prudce až to Zana trochu
udivilo.
„Proč
bys něco takového dělal, pane? Ani ho neznáš.“
„Důvody
nech mě. Spíš mi řekni, dá se z Hlásky dostat ještě
jinudy?“
Mladík
svraštil obočí. „Nejsem tady tak dlouho, pane. Nevím.“
„Vím,
že i ty ho chceš zachránit. Jistě k tomu máš důvod.“
„Možná
bych ti mohl napovědět. Jmenuji se Sinus,“ pronesl a Zan
pochopil. Jsou bratři. Jistě, jak si toho mohl nevšimnout, mají
stejné oči. Naprosto totožné. Avšak tyhle ho nepřitahovaly
stejně jako ty Sinovy. Podivil se nad zdrobnělinou, kterou začal
ve spojitosti se Sinjinem používat.
„Chorius,
kdo je to? Má s vámi nějakou spojitost?“ Jsou ochotni
zabít vlastní krev, takže zabít cizího jim líto nebude. „Je
váš příbuzný?“
Sinus
kývl. „Je to náš děd.“
„Jak
dlouho je tu Sinjin zavřený?“ optal se. Ten kdo zabil Juliena,
zabil i jeho rodiče. To věděl naprosto jistě.
„Zhruba
tři týdny, proč?“
„Vrať
se do práce, Sinusi. Až bude čas dám ti znamení a ty zmizíš
z Hlásky, jasný? Nepotřebujeme, abychom tu měli víc mrtvol
než jednu.“
Zatvářil
se zmateně. „Víc než jednu?“ podivil se.
„Časem
to pochopíš,“ prohodil. „Teď jdi. Kdyby se tě někdo
vyptával, co jsem ti chtěl, prostě řekni, že jsem se zajímal o
historii Hlásky.“
Chlapec
přikývl a zmizel. Zan zůstal v kapli. Avšak ne z důvodu,
že by se chtěl pomodlit. Sedl si na jednu z lavic a přemýšlel.
Přemýšlel nad tajným poselstvím, který mu zanechal Julien.
Proto ho poslal do Hlásky. Aby tu našel tyhle dva bratry, ne vraha
svých rodičů. Věděl to. Možná tam potkáš štěstí, možná
smrt, psal v dopise.
No
jistě, plácl se do čela, když si vybal celé psaní od Juliena.
Jsou ochotni zabít svou vlastní krev. Ten kdo zabil jeho rodiče,
byl Chorius. Ale proč? Jaký důvod měl? Nechápal to a věděl, že
nikdy nepochopí. A teď chtěl pán Hlásky obětovat svého vnuka,
jen aby se mě zbavil. Abych uvěřil, že vrah mých rodičů je
mrtvý.
Ale
tohle ti neprojde, pomyslel si a odhodlaně vstal. Dostane Sinjina i
Sinuse ven, aby mohl zjistit vše potřebné a později pomstít svou
rodinu i mistra. Teď ještě ne. Ještě je příliš brzy.
Opíral
se o mříže a zvažoval co dál. Mohl se odsud dostat lehce, ale to
by pak ohrozil svého bratra i Zana. Jenže věděl, že Chorius ho
drží v pasti pomocí jeho mladšího bratra Sinuse. Jen díky
Sinjinovi věděl, že sem Zan přijde. Byl duchovním mágem a jako
jeden z mála ovládal i možnost vidět budoucnost.
Snažil
se to před Choriusem utajit, ale ten na to přišel a pomocí kouzla
pravdivosti ho přinutil mu říct vše co ví. Dokonce mu prozradil
i city, které k Zanovi chová již celá léta.
Povzdechl
si. Ruce, které měl svázané za zády, už ho pekelně bolely.
Posadil se jak nejpohodlněji to šlo a zavřel oči. Avšak čím
usilovněji se snažil usnout tím více to nešlo. Jeho myšlenky se
zatoulaly k tomu mágovi s ebenovýma očima a černočernými
vlasy.
Ach
ano, znal ho. Vždyť ho opravdu denně vídal ve snech, jak mu řekl.
Dokonce znal i Juliena. To jen díky němu se naučil ovládat své
schopnosti a zjistil, že dokáže vidět budoucnost. Díky němu
poznal Zana, i když ten o tom nevěděl.
Ach
ano, znal Zana a miloval ho. Jak? I když ho viděl už jednou
předtím, prostě jednoho dne neodolal a tajně pozoroval jak
trénuje u řeky své schopnosti. Vypadal spokojeně, protože se mu
zrovna povedlo jedno kouzlo. Poprvé Zana viděl jen z velké
dálky, ale nyní ho měl téměř před sebou. Byl dobře skrytý
v křoví.
A
v tu chvíli se mág otočil a Sinjin věděl, že je ztracen.
Do očí mu spadal černý pramen vlasů, který se uvolnil z pečlivě
svázaného copu, ebenové oči zářily vítězoslavnou radostí. Od
toho dne s ním byl Zan každý den až dodnes. V jeho
snech.
„Zane,“
zašeptal zasněně, když se vrátil ze vzpomínek. Doufal, že ho
opravdu nenapadne pokoušet se ho zachránit. Ne že by nevěřil
jeho schopnostem, ale proti Choriusovi by neměl šanci. Ještě ne.
Zan
tiše proklouzl do noci a procházel Hláskou. Snažil se najít
místo, nějakou malou škvírku nebo průrvu, která by se dala
zvětšit, tak aby se odtud dalo zmizet. Byl domluvený se Sinusem,
že se o půlnoci sejdou v kapli.
Tiše
vklouzl do tmy a nechal oči, aby si na to šero přivykly. Konečně
se tak stalo a on uviděl drobnou postavu stojící u oltáře.
Přešel k němu. Položil mu ruku na ústa a otočil ho k sobě.
„Pst,“ zašeptal. Cítil, že tu nejsou sami. Že je někdo
pozoruje.
Může
to být Chorius? Ne. Ten by se nesnížil dělat tak špinavou práci,
jako je špehování. Ale jistě to byl někdo z jeho lidí.
Naznačil
to Sinusovi a ten chápavě kývl. „Co jste mi potřeboval, pane?“
optal se.
„Chtěl
bych si prohlédnout okolí Hlásky. Jak dobře to tady znáš?“
„Poměrně
dobře, pane, ale proč si chcete prohlížet okolní lesy teď
v noci?“
„Slyšel
jsem, že se tu potuluje bájné zvíře. Jednorožec,“ prohodil a
všiml si překvapení v očích Sinuse.
„Jak
jste se o tom dověděl?“ Tahle pověst totiž skutečně
existovala. Avšak nikdo nikdy toho jednorožce neviděl.
„Řekněme,
že mám své zdroje,“ pronesl a nenápadně na Sinuse mrkl. Ten
pochopil, že má nějaký plán.
„Dobrá
tedy, je-li to vaše přání, pane,“ prohodil a mírně se
uklonil. Společně vyšli z kaple a zavřeli dveře. Přešli
k bráně, kde podřimoval hlídač.
Prudce
vstal a podezřívavě se na ně díval. „Přejete si?“
„Pán
by se rád podíval po našem legendárním jednorožci. Snažil jsem
se mu to rozmluvit, ale je neoblomný,“ prohodil Sinus naprosto
přesvědčivě.
Hlídač
se podíval na Zana a ten stroze kývl. „Můžete nás pustit?“
zeptal se ledově. Muž nic neřekl a otevřel bránu. Oba klidně
prošli ven a ztratili se v temnotě lesa.
Zastavili
se až po několika minutové ostré chůzi. Zan si musel být jistý,
že jsou mimo doslech a že je nikdo nešpehuje. Zatím to tak
nevypadalo. „Jak jste se dověděl o tom jednorožci?“ zeptal se
Sinus.
„Prostě
jsem o tom slyšel. A navíc nám to pomohlo dostat se z Hlásky.
A dostat odtamtud tebe.“
„Nemůžete
se tam vrátit sám. Nikdo vám neuvěří, že jsem se prostě
v těchhle lesích ztratil. Znám je téměř nejlíp ze všech.“
„Ale
já nehodlám tvrdit, že jsi se ztratil.“ V dálce zavyl vlk.
„Co
potom tedy…?“ zeptal se.
„Budu
tvrdit, že tě roztrhali vlci. Že jsem nemohl nic udělat a že
zranili i mě. Samozřejmě jim přinesu tvou roztrhanou tuniku.
Nikdo mě nebude podezírat, že lžu.“
„Řeknete
pravdu, Sinjinovi?“
Zavrtěl
hlavou. „Ne. Bude lepší, když ji znát nebude.“
„Co
když na vás použijí kouzlo pravdivosti?“
„Tak
jim odpovím pravdou,“ pronesl, ale usmíval se. Sinus to nechápal.
„Když
jim řeknete pravdu, zabijí vás.“
„Pravda
je taková, že tě roztrhali vlci.“
„Vy
dokážete blokovat kouzlo pravdivosti? Nedokáže to ani Sinjin a to
je jeden z nejlepších duchovních mágů.“
„Neboj
se, všechno dobře dopadne. A teď stůj a nehýbej se, máme
společnost.“ Za nimi se ozvalo zavrčení a vzápětí táhle
zavytí. Mladík strnul a pomaličku se otočil. Stálo tam zhruba
pět vlků.
„Neříkal
jsi, že to bude hrané?“ zašeptal směrem k Zanovi.
„Taky,
že ano. Dej mi svou tuniku,“ pronesl. Mladík si ji svlékl a dál
hleděl do žlutých očí těch bestií, co na ně cenili svoje
obrovské zuby. Zan si ji oblékl a přešel doprostřed, co nejblíže
k vlkům.
Ti
se na něj vrhli a začali trhat. Sinus si přiložil ruku na hrdlo,
aby nevykřikl. Panebože vždyť ho zabijí, pomyslel si a chtěl mu
jít na pomoc. Někdo mu položil ruku na rameno. „Ani se nehni,“
pronesl tichý mužský hlas.
Otočil
hlavu a strnul. Spatřil nejnádhernější stvoření, které kdy
viděl. Šedé vlasy jako srst těch vlků, vepředu krátké avšak
vzadu mu sahali až k páteři, světle červené oči. Na sobě
měl stříbrné brnění, v ruce držel nádherně propracovaný
meč elfů. Věděl, kdo před ním stojí. Pán těchto vlků.
„Vidím,
že s Abishaiem ses již seznámil,“ zaslechl hlas Zana a
překvapeně se otočil. Stál před ním naprosto živý a zdravý a
v ruce svíral jeho zakrvavenou a potrhanou tuniku. Vlci klidně
odpočívali kolem a hleděli na ně zvědavýma žlutýma očima.
Sinus nic nechápal.
„Rád
tě vidím, příteli,“ pronesl Zan a podal mu ruku. Mladík užasle
hleděl, jak se ten nádherný člověk usmál a podal Zanovi ruku.
„I
já tebe, Zane. Doufám, že ti má pomoc byla k užitku,“
pronesl a stočil pohled na udiveného Sinuse. „Jmenuji se
Abishai,“ pronesl a natáhl k němu svou dlaň.
„Sinus,“
odvětil a jako omámený mu stiskl ruku.
„Možná
se ještě setkáme,“ pronesl směrem k Sinusovi tajemně, na
Zana kývl a zmizel i se svými druhy.
„To
byl…?“
„Ano,
byl to vlkodlak, Sinusi. A také velice dobrý přítel,“ pronesl
Zan a otočil se. Jeden vlk tu zůstal.
„Následuj
toho vlka. Dovede tě do bezpečí. Až bude třeba, najdu si tě.“
„Ale
co Sinjin?“ zaprotestoval.
„Najdeme
tě společně. Neboj se,“ usmál se na něj a přehodil přes něj
svůj cestovní bílý plášť. Už dávno měl na sobě svůj
starý. „A teď jdi,“ pobídl ho a on vykročil za zvířetem.
Zan
za ním hleděl dokud nezmizel v lese. Teď jen zbývalo sehrát
přesvědčivé divadlo, aby mu to uvěřili. Zan pohlédl na svou
zakrvácenou ruku. Ano to bylo celkem věrohodné zranění. Ti
Abishaiovi vlci by si na něm s chutí smlsli, ale věděli, že
nesmí. Usmál se. Byl rád, že mu pomohl.
Doklopýtal
k Hlásce a zabušil na dveře. Tvářil se vyděšeně a v ruce
třímal zakrvavenou tuniku. Hlídač, jakmile ho spatřil, okamžitě
otevřel.
„Co
se stalo, pane? Kde je váš doprovod.“
„Napadli…
Napadli nás vlci,“ vyhrkl a roztřásl se. „Snažil… Snažil
jsem se mu pomoci, ale také mě pokousali,“ vydechl. Hlídač sjel
k jeho zakrvavené paži, z prstů mu odkapávala tmavá
tekutina. Roztřeseně mu podal tuniku. Muž všechno pochopil. To
nebohé dítě, pomyslel si.
Kolem
nich se seběhlo těch pár mágů, kteří ještě rozjímali a
vyděšeně si mezi sebou špitali. „Kdo je ten mrtvý nešťastník?“
zeptal se kdosi.
„Sinus,“
pronesl Zan a mimoděk zalétl pohledem směrem, kde byl zavřený
Sinjin. A nebyl jediný kdo to udělal.
„Nebohý
chlapec,“ pronesl někdo a mágové se opět rozešli. Zan se
chytil za paži a klopýtal do svého pokoje. „Pošlu za vámi
někoho, aby vám to ošetřil,“ zavolal za ním Hlídač.
„Děkuji,“
odvětil unaveně, protože se tak najednou cítil. Věděl, že ať
se nyní stane cokoliv, nejtěžší bude říci domnělou pravdu
Sinjinovi. Otočil se, protože na sobě cítil jeho pohled. Jejich
oči se střetly. Ty Sinjinovy byly tázavé.
Vykročil
k němu. „Sinjine,“ prohodil a mladík si ho prohlížel.
Rána na jeho ruce byla od vlka to poznal. Ale proč se tváří tak
chmurně?
„Sinus
je mrtvý,“ pronesl kdosi, ale Zan to nebyl. Prudce se otočil a za
ním stál Chorius.
Sinjin
zbledl a v očích se mu objevil výraz čiré hrůzy. Zan zaťal
ruce v pěst a velice se ovládal, aby se po Choriusovi nevrhl.
Dávno mu došlo, že on je ten vrah. Že on zabil jeho rodinu i
Juliena. Jenže nemohl zaútočit, ještě ne.
„Je
to pravda?“ vydechl Sinjin.
„Prý
ho roztrhali vlci,“ pronesl znovu Chorius. „Tvého skvělého
bratra, který se v lesích Hlásky vyznal tak dokonale. Říkáte
nám pravdu, drahý Zane?“ optal se a provrtal pohledem Zana.
„Jistě,“
pronesl. Ucítil jak se mu do mysli snaží proniknout kouzlo. Věděl,
co to je. Chorius na něj chce použít kouzlo pravdivosti. Uvolnil
mu cestu, ale jen zdánlivě, aby si mág myslel, že vyhrál.
„Co
se stalo se Sinusem?“ zeptal se ho znovu. I Sinjin poznal, že na
něm provádí kouzlo pravdivosti, viděl Zanovy prázdné oči.
Pokud je to jen úskok, teď se prozradí.
„Roztrhali
ho vlci,“ pronesl klidně Zan. Chorius něco zavrčel a kouzlo
stáhl. Takže je to pravda? Pohrdavě přejel Zana pohledem a
odešel.
„Ne,“
vydechl Sinjin a svezl se na zem. To nemůže být pravda, jeho
malého bratra ne. Zana z toho pohledu bodlo u srdce. Přešel
k němu, prostrčil ruku mříží a pohladil ho po tváři.
„Je
mi to líto, Sine,“ zašeptal. Mnohem víc, než si myslíš,
pomyslel si, když k němu zvedl smutné, prázdné oči.
Poznal, že se vzdal. Že se klidně nechá popravit za to, co
nespáchal. Avšak to on nedovolí. Potrestá pravého viníka.
„Sine.
Říkal jsi, že vidíš budoucnost. Dokážeš vidět i minulost?“
zeptal se ho.
Zavrtěl
hlavou.
„Sine,
ty víš, kdo zabil mé rodiče i Juliena. Byl to Chorius je to tak?“
naléhal. Avšak Sin na něj jen mlčky hleděl. Zan u něj ještě
chvíli klečel, ale pak se zvedl a vrátil se do pokoje. Musí odsud
Sinjina dostat.
A
dokonce už i věděl jak.
Kradl
se stíny Hlásky a třikrát lehce zaťukal na dveře Zanova pokoje.
Ten otevřel a vpustil ho dovnitř.
„Vše
pokračuje podle plánu. Stačí jen vydat rozkaz, Zane.“
„Děkuji,
příteli. Provedeme to zítra večer, podle plánu. Nezapomeň, že
první, co je nutné udělat, je otevřít klec, ve které ho drží.
Zbytek už necháme na něm.“
Přikývl
a zase se ztratil do tmy.
Zan
druhý den vstal poměrně pozdě. Doufal, že to vyjde. Musí to
vyjít. Kvůli Sinjinovi a Sinusovi. Ani jeden z nich nesmí
zemřít rukou Choriuse.
Toho
dne se klidně procházel po zahradách Hlásky, sem tam prohodil
nějaké to slůvko s jiným čarodějem. Většinou chtěli vědět,
co se odehrálo včera. Vylíčil jim to, ale podrobnosti raději
vynechal, jak říkal.
Zastavil
se u Sinjina. Ten na něj mlčky hleděl. „Musím ti něco říct,
Sine,“ pronesl a píchlo ho u srdce, když uviděl naději v jeho
očích.
„Dnes
večer, odsud zmizíme,“ zašeptal a Sinjin kývl. „Musíš mi
slíbit, že budeš spolupracovat. Venku na tebe bude čekat muž
jména Abishai, rozumíš mi?“ zeptal se tiše.
„Ano,“
pronesl. „Co bude s tebou?“ ptal se.
„Vše
bude v pořádku, neboj,“ ukonejší ho stejnou větou jako
jeho bratra včera večer. Pak se na něj usměje a vrátí se do
bloumání po Hlásce. Nevšimne si, že ho z věže pozoruje
Chorius. Odvrátí se od okna a zle se usměje. Tuší, co se
chystají udělat, ale nepovede se jim to. nedovolí, aby Sinjin
utekl stejně jako se to povedlo Sinusovi. I když ten se moc daleko
nedostal, krutě se ušklíbne.
Cítil
uspokojení, že za něj ti vlci odvedli špinavou práci. Aspoň
nebude muset tu sladkou tvářičku zabíjet sám. I když by mu to
přineslo tolik radosti. Nechal si zavolat Hlídače. „Nikdo se
dnes nesmí vzdálit z Hlásky. Pokud zde řádí vlci, bude
bezpečnější, když se budou zdržovat zde.“ Hlídač kývl,
uklonil se a byl pryč.
Chorius
se usmál. Ti vlci mu zahráli do noty.
Zan
pozoroval noční nebe. Ještě chvíli pomyslel si a musel potlačit
úsměv, když uslyšel táhlé zavití. Pak se rozpoutalo peklo.
Přes zdi Hlásky přeskočilo asi tucet vlků. Mágové se začali
bránit, nikdo si nevšímal stínu, který se plížil ke kleci
se Sinjinem.
„Pojď,“
vyzval mladíka v kleci a on ho poslechl. „Jmenuji se
Abishai.“
Sinjin
si vzpomněl, že mu Zan řekl, že na něj bude čekat tenhle muž.
Stál nyní mimo klec, která bránila jeho silám.
„Dokážeš
se teleportovat?“ zeptal se ho Abishai.
Jen
kývl a zavřel oči. „Ale co Zan?“ optal se a pohledem se vpil
do mladíka, kterého obklíčili tunikáři a Chorius.
„No
tak! Jestli to neuděláš všechno přijde vniveč,“ popohnal ho
Abishai a Sinjin přestal otálet. „Sleduj toho vlka,“ upozornil
ho ještě a pak pozoroval jak mizí. Teď už nemohl příteli nijak
pomoci a sám i se svými druhy se ztratil ve stínech.
Klidně
pozoroval Choriuse a věděl, že se vše rozhodne. „Zabil jste mi
rodiče,“ prohodil, jak nejklidněji mohl.
„Ano,“
vysmíval se.
„Proč?“
„Proč?
Když zabiješ jednou začne se ti to líbit. A navíc tvůj otec
viděl mou první vraždu. Nemohl nikde říct, co viděl. Vždyť
jsem nejmocnější mág v okolí.“
„Ale
jen posledních 17 let,“ zasyčel.
„Jistě,
máš pravdu. Před sedmnácti lety to byl tvůj otec,“ zasmál se
krutě. „Pročpak jsi zachránil mého pošetilého vnuka? Že by
ti řekl o něžných citech, které k tobě chová?“ vysmíval
se.
Zan
už to nevydržel a zaútočil. Ani neměl čas přemýšlet o tom,
co právě Chorius řekl. Svého „vůdce“ obstoupili tunikáři.
Okamžitě zastavil útok. Jak ho má porazit, aniž by zranil ty
chlapce? Věděl, že Chorius má hodně síly, ale také věděl, že
ho může porazit. Nebo se o to aspoň pokusit.
Spojil
síly otce i matky a vytvořil ledový vítr. Tím odhodil ty mladíky
stranou a zároveň je přimrazil na místě. Pak se otočil
k Choriusovi. Ten však neváhal a sám zaútočil. Zan jen tak
tak uhnul smrtící ráně.
Sám
pak metal kolem sebe ledové koule. Avšak stále se mu nedařilo
protivníka zasáhnout. Spíš naopak, Chorius zasáhl jeho do pravé
paže. Rozpoutala se bitva, ve které byly síly více než
vyrovnané. Avšak jeden z nich musel prohrát.
Zan
poklekl na pravé koleno, druhé přitiskl k tělu. Vypadalo to,
že se chce vzdát. Avšak on zvedl pravou ruku a začal mumlat
jakousi kouzelnou formuli. Kolem něj se v kruhu zvedl led,
který odrážel všechny útoky, o které se Chorius pokoušel. A
ten pochopil, co se na něj chystá. Vrcholná technika ledového
mága.
Chtěl
utéct, ale nemohl, protože nohy ho odmítaly poslouchat. Zan mávl
rukou a z nebe začaly pršet ostré ledové krystaly. Vlasy mu
povlávaly stejně jako oblečení. A pak v jediný zlomek
sekundy se do Choriusova srdce zabodl nejostřejší krystal. Muž
jen překvapeně zachrčel a padl k zemi. Vzápětí byli
tunikáři volní a absolutně zmatení, protože z nich
spadlo klamavé kouzlo.
Zan
se pomalu zvedl a zhluboka dýchal. Měl by cítit zadostiučinění,
radost, že pomstil rodiče, ale jediné co cítil byla prázdnota.
Prázdnota a touha. Touha začít znovu, začít nový život. Až
nyní mu došel význam slov, které pronesl o Sinjinovi. Že by
ti řekl o něžných citech, které k tobě chová?
A
pak zaslechl jiný, mnohem milejší a příjemnější hlas. Možná
tam na tebe čeká štěstí, možná smrt.
Řekl
bych, mistře, že to bude štěstí, pousmál se a vyrazil za vlkem,
který celou dobu čekal u brány. Měl ho dovést k Abishaiovi
a ostatním.
Konečně
se ocitli na palouku, kde seděl Abishai v kruhu svých druhů,
kousek od něj v živém rozhovoru Sinjin a Sinus.
Jako
první ho spatřil Sinjin. Zadíval se na něj svýma neuvěřitelnýma
očima. Pak se zvedl a pomalu se k němu vydal. Čím více se
k němu přibližoval, tím více zrychloval, ke konci již
běžel. Pak před něj padl na kolena.
„Jak
ti poděkovat, můj pane, žes zachránil mého bratra i mě. Žádej
cokoliv,“ pronesl a Zan ho pohladil po vlasech.
„Vstaň,
příteli,“ vyzval ho a on tak učinil. Hlavu však stále držel
uctivě skloněnou. „Podívej se na mě.“
Zvedl
k němu oči a Zan se do nich vpil svými. Pak natáhl ruku a
pohladil ho po tváři. „Zachránil jsem tě proto, že jsem chtěl.
Stejně tak Sinuse. Nedlužíš mi vůbec nic. Ani ty ani tvůj
bratr,“ pronesl s lehkým úsměvem.
Obešel
ho a přešel k Abishaiovi. Uklonil se mu. „Děkuji tobě i
tvým druhům za pomoc, příteli,“ pronesl tiše.
Abishai
vstal a objal ho. „Přestaň s tou obřadností, Zane, nehodí
se k tobě,“ zasmál se ten. Opětoval stisk přítele a pak
se z jeho náruče vymanil.
Otočil
se k Sinusovi. „Doufám, že budeš šťastný, mladý pane
Sinusi,“ pronesl a stiskl mu ruku.
„Děkuji
za záchranu života a věřím, že i ty najdeš štěstí,
čaroději.“
Pak
se Zan otočil k Sinjinovi. Ten ho mlčky sledoval. Zan si v tu
chvíli uvědomil, že i on k Sinjinovi chová city, které mají
k přátelství velice daleko. Avšak nedokázal to vyslovit,
neboť si nebyl jistý, zda z Choriusovy strany nešlo jen o
krutý žert.
„Nezbývá
mi než se rozloučit i s tebou, drahý Sinjine. Rozhodl jsem se
začít nový život daleko odsud. V Ortainë. V městě
králů, o kterém jsem toho tolik slyšel. Sbohem tedy,“ pronesl a
stiskl mu rameno.
Pak
se bez jediného ohlédnutí vydal směrem, kde tušil město králů.
„Necháš
ho odejít?“ ozval se u Sinjina Abishaiův hlas. Otočil se k němu
a pohledem zalétl k Sinusovi. „Už je dospělý, určitě se
o sebe postará,“ ujistil ho. A navíc něco v očích toho
vlčího pána mu říkalo, že se o to postará. A tak se Sinjin
rychle rozloučil z bratrem i s Abishaiem a rozběhl se za
Zanem.
„Zane!“
vykřikl a ten se zastavil. Pomalu se otočil.
„Sinjine?“
podivil se. Rychle ho došel a objal. Zan trošku strnul, ale nakonec
kolem něj obtočil paže.
„Chtěl
bych jít s tebou,“ zašeptal mu do hrudníku Sinjin. „Odpusť
mi, ale nemohl jsem ti říct pravdu. Bál jsem se o Sinuse.“
„Tohle
mě nezajímá, Sine. To chápu. Chtěl bych slyšet něco jiného.
Je pravda, že… že mě miluješ? Nebo i v tomhle tvůj děd
lhal?“
Místo
odpovědi se od něj odtáhl a lehce ho políbil. Víc vědět
nepotřeboval.
Vzal
ho za ruku a společně vykročili směrem, kde oba tušili Ortainë.
Vykročili vstříc naději na lepší zítřky.
začínám být závislá na tvých povídkách
OdpovědětVymazat