Jak dokáže pořízení domácího mazlíčka zamotat život novému páníčkovi? Velmi! Ale jen v tom nejlepším, samozřejmě! :)
Krásné Vánoce Vám všem! Ať se Vám splní všechna tajná přání! Děkuji Vám. <3
„Asi
si pořídím kočku,“ pronesl černovlasý mladík a usmál se, když blonďák naproti
němu otevřel pusu dokořán. Natáhl ruku a ukazovákem mu zaklapl ústa.
„Děláš
si ze mě srandu? Já myslel, že kočky si pořizujou jenom starý panny. A ty nejsi
starý,“ sjel ho pohledem od hlavy až k pasu, zbytek se ztrácel pod stolem,
ale kdyby mohl tak se podívá i pod něj, „a už vůbec ne panna.“
„Jsi
strašně ukecanej,“ usadil ho.
„Nemám
já to po tobě, Stewe?“ zamrkal na něj sladce. Na první pohled by vás ani ve snu
nenapadlo, že tahle dvě diametrálně odlišná stvoření, která se lišila jak povahou,
tak vzhledem, jsou ve skutečnosti bratři. A jen o tři roky od sebe. Zatímco
Stew měl uhlově černé vlasy, šedé oči, byl vysoký a urostlý, takže po něm
otočil hlavu kdekdo a že to nebyly jenom ženy, se mohli přesvědčit dnes,
protože po něm mlsně pokukoval místní číšník.
Spike
byl blonďák s azurově modrýma očima, po kterých prahla kdejaká dívka,
zhruba o hlavu menší než jeho bratr a útlejší postavy. Jeden za druhého by ale
bez váhání skočili pod rozjetý vlak, znamenalo-li by to, že ten druhý bude žít.
Ale nemyslete si, i po Spikovi letěly ženský jako slepice po zrní.
„Proč
by sis chtěl pořizovat kočku? Já ti snad nestačím?“ zavrněl na něj a Stew se
zasmál. Ten kluk snad nikdy nevyroste!
„Jsi
zamrzlej puberťák, Spiku,“ pronesl se smíchem.
„Ty
máš tak co mluvit, bráško,“ zamumlal si pod vousy.
„Bráško?“
ozvalo se náhle nad nimi. Oba vzhlédli a spatřili onoho číšníka zmiňovaného o
pár odstavců výše. Ten na ně nevěřícně hleděl.
„Vy
dva jste bratři?“
Stew
se zamračil. Ať už se mu ten číšník líbil nebo ne, co se má co montovat do
jejich rozhovoru?!
„Promiňte,
ale myslím, že vám do toho nic není!“ pronesl sice mile, ale chladně jako arktický
ledovec.
Pingl
se začal o překot omlouvat a radši se vytratil.
„Nemusel
jsi na něj tak vyjet, vždyť on po tobě pálí jako divej,“ upozornil ho Spike.
„Co
je mě do toho? A krom toho, kdy ty vyletíš z hnízda?“ optal se ho, aby
změnil téma. Ačkoliv bylo Spikovi už dvaadvacet, stále bydlel u rodičů, což
Stew, který už rok bydlel sám – bohužel úplně sám – naprosto nechápal.
„Až
mi narostou křídla,“ vyplázl na něj jazyk. Pak ale pokrčil rameny. „Nevím.
Nemám kam spěchat jako ty. Chci si užívat a to bych mohl těžko, pokud bych měl
platit nájem. Což by byla minimálně půlka mého platu.“
„Jak
jsem ti řekl, už když jsem odcházel, u mě jsou dveře stále otevřené.“
„Jo
a v nich bude číhat tvoje agresivní hlídací kočka, aby mi vyškrábala oči,“
dloubl si do něj a vzápětí se rozesmál, když viděl jeho ublížený pohled.
„Promiň,
brácho,“ omlouval se kajícně, ačkoliv mu v koutcích rtů cukalo. „Já jen,
že si tě neumím představit…,“ nedořekl, protože opět vybuchl v smích.
Stew
počkal, až se uklidní a pak klidně promluvil. „Pokud tě to zajímá, tak zrovna
dneska se jdu na jednu podívat. Nechceš jít se mnou?“
Spika
přešel všechen smích. „Budeme hrát páreček, co hledá kočičku,“ zavrkal na něj a
Stew po něm hodil vražedný pohled. On po něm bratříček „nezdědil“ pouze
ukecanost, nýbrž i sexuální orientaci. Proto spolu taky mohli takhle nepokrytě
žertovat.
„Budeme
dělat to, co jsme. Bratry. A přestaň s tím, nebo ty dvě dámy u vedlejšího
stolu, které nás tak nepokrytě poslouchají, trefí šlak.“
Spike
se otočil a na zmiňované dámy se zářivě usmál. Ty zavzdychaly a přestaly jim
věnovat pozornost.
„To
bychom přeci nechtěli,“ mrkl na bratra.
„Tak
co půjdeš se mnou, Spiku?“
„Od
kdy zrovna ty potřebuješ chůvu?“ nechápal, ale nakonec pokrčil rameny. Stejně
neměl co dělat a domů se mu nechtělo.
„Neodmlouvej
pořád. Prostě se mi nechce samotnýmu, no…“
„Už
tě to nebaví, viď?“
„A
co jako?“ ošil se.
„Bejt
v tom bytě pořád sám.“
Stew
mlčel, věděl, že ho jeho bratr zná až moc dobře.
Spike
se rozhodl nad ním smilovat a odvedl téma jinam. „Kde to vlastně je?“
Oddechl
si. „Kousek za městem v jedné vesnici. Třeba tam bude nějaký fešák,“
nadhodil lehce a musel se zasmát, když na něj Spike nevěřícně hleděl.
„Snad
si nemyslíš, že bych byl s nějakým vesnickým balíkem?“ kroutil hlavou.
„Nikdy
neříkej nikdy, brácho,“ cvrnkl ho do nosu a mával na číšníka, že zaplatí. Kluk
přiklusal ihned. Pořád byl nějaký nesvůj, když zjistil, že jsou bratři. Rychle
si od nich vzal peníze a rozloučil se.
Bratři
vstali a usadili se do auta. Stew nastartoval a rozjel se. Celou cestu si
povídali. Vesnice však nebyla moc daleko, takže byli za patnáct minut na místě.
Spike trošku vyjeveně hleděl na velký dům, který vypadal jako z pohádky.
„Copak?
Myslel sis, že to bude nějaká ruina před rozpadem?“ smál se Stew.
„Ty
už jsi tady byl, co?“ podíval se na něj podezíravě.
„Jo,“
usmál se a šel zazvonit. Jeho úsměv se rozšířil, když jim přišel otevřít
majitel kocourka, pro kterého si sem přijel. Cítil, jak Spike vedle něj totálně
ztuhnul. Nebylo divu, to, co kráčelo
po schodech, vypadalo přímo božsky. Ani se o tom nedalo pořádně přemýšlet jako o člověku.
Stew
byl proti jeho kouzlu odolný, ale věděl, že Spike je ztracen. Byl totiž na
tyhle typy. Hnědé vlasy mu neposedně povlávaly kolem tváře, zelené oči jiskřily
šibalstvím, na tváři zhruba dvoudenní strnisko. Pěkná vypracovaná postava.
Prostě kluk k nakousnutí.
Starší
z bratrů se naklonil k mladšímu a pobaveně zašeptal: „Já ti říkal:
nikdy neříkej nikdy.“ Spike po něm šlehl podrážděným pohledem.
„Ahoj,
Stewe, vidím, že sis dnes přivedl posilu,“ usmál se na ně vřele a podával
Spikovi ruku.
„Jmenuji
se Cameron James a jsem bývalý spolužák vašeho bratra.“
Spike
v duchu slíbil Stewovi pomalu a bolestnou smrt, ale na muže se usmál. „Já
jsem Spike.“ Už věděl, proč ho sem vytáhl. Chtěl ho seznámit se svým kamarádem
a zřejmě doufal, že se do něj zamiluje nehynoucí láskou. Ale to se chlapec
trošku přepočítal.
„Tak
jak je na tom Theodor, už si ho mohu vzít?“
„Theodor?“
podíval se na něj Spike. Vyměnil si pobavený pohled s Cameronem.
„Jasně,
že můžeš, Stewe,“ souhlasil a zmizel na okamžik v domě. Vrátil se
s malým kocourkem, kterého svíral v náruči.
„Ten
je ale roztomilej!“ rozplýval se Spike a úplně zapomněl na ten posměch, kterým
bratra zahrnul na začátku.
Avšak
Stew si neodpustil malé rýpnutí. „Neříkal jsi, že si kočky pořizují jen staré
panny?“ povytáhl obočí. Blonďák měl pocit, že zrudnul až po kořínky vlasů, a Cameron
se musel odvrátit, aby si nevšimli, jak mu cukají koutky rtů.
„Myslím,
že tohle je jen mylný předpoklad,“ pronesl hostitel klidně, aby tak trochu
uklidnil atmosféru. „Nechcete zajít třeba na čaj nebo na kávu?“
„Ano!“
„Ne,
bohužel nemáme čas,“ ozvalo se v jednu chvíli. Stew se překvapeně podíval
na Spika, který chtěl zůstat. Povytáhl obočí a v jeho očích se doslova
objevily otazníky. Mladší bratr pokrčil rameny a omluvně se usmál na Camerona.
„Tak
tedy prý ne,“ odvětil klidně. „Mějte se fajn,“ rozloučil se rychle a mazal do
auta. Stew za ním mírně zmateně hleděl.
„Děkuji
ti, Camerone, musíš někdy přijet do města,“ mrkl na něj.
Mladý
muž se zasmál. „Moc dobře víš, že tam bydlím. K babičce jezdím jen na
víkendy,“ pronesl pobaveně.
„Já
to vím, ale Spike ne,“ smál se nepokrytě. Pak se srdečně rozloučili a on
nastoupil do auta.
„Tak
jak se ti líbilo v Balíkově,
Spiku?“ oslovil bratra, když vyjížděli. Ten jen něco nesrozumitelně prskl, čímž
Stewa nehorázně pobavil. Avšak moudře se rozhodl mlčet. Ať už si to Spike chtěl
přiznat nebo ne, taky už mu samota pomalu lezla na mozek.
Stew
se cestou ohlížel na kotě, jestli je s ním všechno v pořádku. Konečně
dorazili do města. „Půjdeš ke mně, nebo chceš někam odvézt?“ ptal se lehce,
když stáli na červenou na křižovatce.
„Hodíš
mě domů?“
„Jasně,“
kývl Stew a na okamžik se na něj zadíval. Ovšem Spike se zazubil, takže na něm
neshledal nic zvláštního. Za pět minut ho vysazoval před domem jejich rodičů.
„Pozdravuj
je,“ kývl směrem k domu.
„Jasně.“
S
tímto se rozloučili a Stew vyrazil ke svému bytu. Zaparkoval v podzemní garáži,
vzal kotě, které kupodivu celkem spokojeně pochrupovalo v přepravce, a vyjel do
pátého patra, kde bydlel.
Odemkl
dveře a rozsvítil, protože venku se už setmělo. Přešel do obýváku a pustil kotě
ven. To okamžitě začalo zvědavě pobíhat po bytě. Pobaveně ho sledoval. Zvířátko
bylo jako u vytržení. Lítalo z pokoje do pokoje, očichávalo nábytek. Spokojeně
se opíral o dveře a usmíval se.
Na
chodbě, která spojovala ložnici a obývák, měl pro kocoura připravený záchod a
misky na jídlo a vodu. Vzal ho do náruče a přešel tam. Položil ho na zem, aby
si Theo, jak se rozhodl mu říkat, na vše zvykl a věděl, kam má chodit. Kocourek
jen mňaukl a on ho pohladil po sametové srsti.
Koupil
sice škrabadlo, ale tak nějak si byl jistý, že to nábytek stejně odnese. Nijak zvlášť mu to nevadilo. Rychle si
ukuchtil večeři a pustil si poslední pokračování Postradatelných, které nedávno
běželo v kinech. Neměl s kým na něj jít, tak si počkal, až si ho bude moci
stáhnout a pustit na své velké televizi.
Pohodlně
se rozvalil a žvýkal večeři. Překvapeně se pousmál, když mu Theodor vyskočil do
klína a spokojeně si lehl. „Jdeš se dívat se mnou?“ zeptal se škádlivě a
kocourek mňaukl v odpověď. Domyslel si, že souhlasil a v klidu pokračoval ve
sledování.
Film
se mu líbil, ale věděl, že je to převážně ovlivněné tím, že ve filmu hraje jeho
oblíbený herec. Spokojeně se protáhl a shodil zvíře z klína. Vyčítavě po něm
louplo očkem a odšouralo se k misce s jídlem.
„Je
čas jít spát,“ zamumlal si pro sebe a vydal se do koupelny. Rychle se
osprchoval a osušil. Vlezl si pod peřinu, jak ho pánbůh stvořil, protože byl
zvyklý spát nahý, a za chvíli už se toulal v říši snů.
Ani
nepostřehl, že se mu Theodor stulil v nohách postele a spokojeně pochrupoval.
---
Uběhlo
čtrnáct dní od chvíle, kdy si Thea přinesl domů. Zdálo se, že si kocourek
v bytě už zvykl. Byl tomu rád. Vypadalo to, že budou mít klidnou
domácnost. Zvíře si navyklo s ním spát v posteli, čemuž se zezačátku
snažil vyhnout, ale bez valného úspěchu. Nakonec ten boj vzdal.
„Zatraceně!“
vymrštil se na posteli, přičemž shodil kocourka na zem. Rychle se mu
omluvil a spěšně odbyl ranní hygienu. Nasypal mu granule a vodu. Sám vynechal
snídani a rychle vyběhl z bytu. Podařilo se mu totiž zaspat. Poprvé od té doby,
co na místo nastoupil.
Do
práce přišel o hodinu později, dostal seřváno od šéfa a celý den schlíple seděl
za stolem a snažil se soustředit. Myšlenkami, ale bloudil úplně někde jinde. V prvé
řadě si nedokázal vybavit, jestli zavřel dveře na balkon. Trnul hrůzou, že ne.
Když si představil, že Theo mohl vypadnout ven, srdce mu vynechalo několik
úderů.
Prožil
den jako v mlze a jakmile měl padla, okamžitě se vydal domů, ačkoliv měl
ještě v plánu nechat Theovi udělat obojek s přívěskem a jeho jménem a
adresou, kdyby se náhodou ztratil. V poslední době na to nějak neměl čas.
Netrpělivě
bušil do tlačítka výtahu, který jako by se zrovna dneska rozhodl jet tím nejpomalejším
tempem. Konečně se dveře otevřely, on vlítl dovnitř jako nezřízená střela a
zmáčkl páté patro. Až když se s cinknutím dveře zase zavřely, si uvědomil,
že není ve výtahu sám.
Otočil
hlavu a střetl se s pobaveným modrým pohledem svého souseda. Velice
hezkého souseda, který se mu už několik měsíců líbil. Prostě skvělé, pomyslel si v duchu. Musel vypadat jako blázen,
když sem tak vlítnul.
„Dobrý
den,“ pozdravil zdvořile, protože se takhle pár měsíců už zdravili. Nikam jinam
se zatím nedostali.
„Dobrý,“
odpověděl ten prohnaný ďábel pobaveně. Stew po něm loupl očima, což ho zřejmě
pobavilo ještě víc, protože se začal usmívat. Roztřásla se mu kolena, ale
podařilo se mu na tváři vyloudit – jak doufal – svůdný úsměv. Podle toho, jak
se jeho soused snažil nevyprsknout, se mu to asi nepovedlo.
„Jen
do toho!“ vyzval ho směle, poprvé s ním prohodil víc než jen pozdrav.
„Copak?“
zeptal se a koutky mu škubaly.
„Klidně
se zasmějte, já to unesu.“
„O
tom nepochybuji,“ prohodil náhle zcela vážně.
„Mimochodem
jsem Stew.“ Podal mu ruku.
„Dylan,“
představil se blonďák a stiskl mu dlaň. Stew se snažil nevšímat toho příjemného
pocitu, který se mu rozvlnil rukou. Tentokrát se mu podařilo usmát svým
typickým pokřiveným způsobem.
Jen
tak bezděky zabloudil očima k tomu, co Dylan nesl v ruce, a všiml si,
že jsou to granule pro kotě. „Máš kočku?“ zeptal se zvědavě.
„Já
ne,“ odvětil záhadně a zase začal tak provokativně usmívat. Stewovi ten úsměv
rozproudil krev.
„Pak
tedy…?“ Nechal větu nedokončenou a kývl ke granulím v jeho ruce.
„Ty
máš kočku, pokud vím.“
„No
a?“
„Tak
nějak se mi zatoulala na balkon.“
Stewovi
se zastavilo srdce. Takže přece jen nechal to okno otevřené. „Ježíši, a je v
pořádku?“
„Nic
se mu nestalo. Našel jsem ho stuleného u sebe na křesle, co mám na balkoně.
Zřejmě jsi zapomněl zavřít okno a on tě hledal.“
„Moc
se omlouvám. Ráno jsem zaspal a ve spěchu ho evidentně zapomněl zavřít. Celý
den jsem byl jako na trní, jestli nevypadl.“
Dylan
se na něj zamyšleně podíval. Vypadá to,
že má tu čičinu vážně rád, pomyslel si. Stewovi ani nedošlo, že už dávno
vystoupili z výtahu a nyní stojí před Dylanovými dveřmi do bytu.
Bez
ptaní ho následoval dovnitř a srdce mu poskočilo radostí, když se mu o nohu
otřelo jeho kotě. Vzal ho do náruče a přitiskl k němu obličej. „Tys mi ale
nahnal strach. Slibuji, že už to okno nikdy nenechám otevřené,“ mumlal mu do
kožíšku a snažil se uklidnit zrychlený tep. Zda to bylo díky úlevě, kterou
cítil, nebo tím, že Dylan stál v tu chvíli těsně vedle něho, nebylo lehké
odhadnout.
Otočil
se k němu. „Mockrát ti děkuji. Ty granule ti samozřejmě zaplatím,“ navrhl,
ale společník jen mávl rukou.
„Prosím
tě, těch pár korun mě opravdu nevytrhlo. A aspoň tady budu mít zásobu, kdyby se
sem náhodou…,“ odmlčel se, protože si uvědomil, že nezná jméno zvířete.
„Theo.
Jmenuje se Theo.“
„Kdyby
se sem Theo náhodou zase zatoulal,“ dokončil větu a pohladil kočku po srsti. Ta
zavrněla a Stewovo srdce zase spustilo svůj maraton. Zadíval se do těch
neuvěřitelně modrých očí a kocourek rázem přestal existovat.
Sakra, pomyslel si, kdybych
věděl, že se s ním seznámím přes kočku, už bych jich měl nejmíň deset. Nedokázal
od něj odtrhnout pohled. Dylan však takový problém zřejmě neměl, odvrátil se
jako by nic a přešel do obýváku.
Stew
by si nejraději nafackoval. Co si tak myslel? Jaká je šance, že se vedle něj
náhodou přistěhuje gay spolubydlící, který bude jeho osudová láska? Měl bych přestat koukat na slaďárny, blbnu
z toho!
„Tak
my už půjdeme,“ nakoukl do obýváku.
„Nedáš
si pivo?“
Váhal,
ale jen vteřinku. Nikde přece není psáno, že se nemůže aspoň kochat pohledem.
„Rád,“ usmál se. Položil Thea na zem, vyzul se a vstoupil dovnitř. Byt byl
zařízený jednoduše, účelně, ale přesto se mu tady líbilo. Černá pohovka
uprostřed pokoje, skleněný stolek a dva bílé taburety. Obrovská televize,
podobná té jeho. A knihovna. Obrovská knihovna přes celou stěnu. Nemohl si
pomoct, ale zíral na ni jako uhranutý. Miloval knihy. Sám si takovouhle knihovnu
nemohl dovolit. Jednak proto, že by do ní měl sotva co dát (jeho sbírka knih
čítala asi dvě stě kusů), jednak proto, že musela být pořádně drahá.
Před
očima se mu objevila plechovka piva. „Copak? Líbí se ti?“ zeptal se pobaveně
Dylan, když si všiml jeho zaujetí.
Přinutil
se o knihovny odtrhnout. „A jak! Mohu se podívat?“
„Samozřejmě.“
Téměř
posvátně předstoupil a prohlížel si knihy. Od klasiků až po nové autory.
Většinou z žánru fantasy či krimi, ale nechyběly ani různé encyklopedie
či… zarazil se a byl si téměř jistý, že zčervenal až po kořínky vlasů.
Kamasútra. Polilo ho horko a zároveň mu po zádech přeběhl mráz, protože myslí
mu během vteřiny projelo tolik smyslných představ, až se divil, že jeho
vzrušení není vidět.
Rychle
se odvrátil a střetl se s Dylanovým pohledem. Nepochyboval, že viděl, u
jaké knihy se to zarazil. Aby zamaskoval rozpaky, prudce si přihnul piva a
málem se zadusí. Čím dál lepší, Stewe! Vynadal
si v duchu.
Celou
trapnou situaci zachránil Theo, díky bohu za něj! Otřel se o Dylanovu nohu a on
svou pozornost automaticky stočil na něj. Stew tak měl šanci nabýt ztracenou
rovnováhu. Sledoval, jak jeho velké, silné ruce, jemně braly kocourka do náruče
a okamžitě chtěl být na místě své kočky!
Uklidni se!
„Neposadíme
se?“ vyzval ho Dylan a sám se i se zvířetem posadil na pohovku. Stew neměl
jinou možnost než si sednout taky. Byl na sebe naštvaný, protože se chová jako
nějaký praštěný puberťák, co má rande s vysněnou holkou. Nechápal, proč ho
ten chlap tak rajcuje. Měl to s ním takhle už od začátku. Od okamžiku, kdy
ho viděl, jak stěhuje věci do bytu vedle něj.
Tenkrát
bylo léto a on na sobě měl jenom tepláky. Jen z té vzpomínky mu povážlivě
vyschlo v ústech. Uvědomil si, že mu Dylan něco říká, ale nebyl schopný ho
vnímat. Jeho myšlenky utekly úplně jiným směrem.
„Promiň,
co jsi říkal?“
Poslouchal
jeho pobavený smích. „Že kdybys někdy potřeboval, tak ti Thea rád pohlídám,“
zopakoval svůj návrh ještě jednou. Očividně
svého souseda vyvádím z míry, pomyslel si Dylan. Shledal, že mu to
nijak zvlášť nevadí. Dal by celé jmění, aby věděl, co se mu honí hlavou. Jen by
ho zajímalo, proč je proboha tak nervózní?
„To
bys byl hodný,“ pokýval hlavou. Ještě jednou si lokl piva a shledal, že je
mnohem jednodušší si s Dylanem povídat. Překvapilo ho, když zjistil, že je
veterinář.
„Páni!
Přibíráš nové pacienty?“ Nevěděl, jak to u veterinářů chodí, ale předpokládal,
že to bude podobné jako u klasického doktora. Tudíž může mít plno.
Zavrtěl
hlavou. „Vlastně ani ne. Mám pacientů až nad hlavu, ale myslím, že pro jednoho
nezbedného kocoura si čas najdu.“ A pro jeho páníčka pravděpodobně taky. Trošku
ho překvapil tok vlastních myšlenek, ale co. Stew byl sympaťák a navíc fešák,
tak proč s ním nestrávit chvilku času. Koneckonců, dívání se mu může jen
těžko zakázat.
Stewovi
se rozzářila tvář. „To by bylo skvělé. Kde máš ordinaci?“
Nadiktoval
mu adresu. „Ale nemusíš chodit až tam. Kdykoliv budeš něco ohledně Thea potřebovat,
stačí zazvonit tady.“
„Jasně,
díky moc!“ Snažil se potlačit ten stupidní zklamaný pocit… Proboha, ještě dneska ráno jste ani nevěděli, jak se jmenujete, tak
tady nevyšiluj! Proklínal se v duchu. Rychle setřásl tyhle myšlenky a
zase zapředl s Dylanem vcelku pohodový rozhovor. Ani ho nepřekvapilo, že
nemají mnoho společného. Nicméně když už se něco objevilo, byli do toho
zapáleni stejnou měrou.
„Proboha!“
zhrozil se, když po několika se po nějaké (a nějakých pivech) podíval na
hodiny. Bylo jedenáct večer. Theo spokojeně pochrupával na klíně Dylana
(zatraceně, zase chtěl být na místě své kočky) a oni zrovna vedli zanícenou
debatu na téma Expendables, které nedávno oba viděli. Jak se ukázalo, mají dost
podobný vkus.
„Co
se o víkendu společně podívat na všechny tři díly a teprve potom rozhodnout, který je nejlepší?“ navrhl Dylan.
Už
se chystal vyhrknout, že jasně, ale nechtěl vypadat příliš dychtivě. Naoko se
zamyslel, jako by přemýšlel, zda nemá něco domluveného. Což samozřejmě neměl.
„Jasně, to by bylo super,“ souhlasil s lehkým úsměvem.
„Tak
domluveno.“
„Ale
teď už bychom měli s Theem jít. Je pozdě a oba ráno vstáváme do práce.
Nebo aspoň já rozhodně,“ zabručel.
Dylan
mu opatrně předal kocourka, který se samozřejmě probudil, a zjevně se mu
nelíbilo, že s ním manipulují. Prsknul na ně a seknul Stewa do ruky. Ten
ho bezmyšlenkovitě plácl, protože rozhodně nechtěl, aby byl nějak agresivní.
„Theo!“
zahučel výhružně a kocourek sklopil uši. Podíval se na šrám na své ruce a povzdechl
si. Doma si to bude muset umýt a vydesinfikovat, sekl ho docela hluboko.
„Ukaž,“
zamumlá Dylan a automaticky ho vezme za ruku, aby si prohlédl zranění. Stew se
ani nebrání, když ho vede zpátky na pohovku, kde ho usadí a zmizí
v koupelně. Ví, kde má koupelnu, protože má v podstatě stejný byt.
Za
chvíli se vrátí s desinfekcí a náplastí. Theo už dávno zvědavě šmejdí po
bytě, protože předtím celou dobu prospal. Stejně ho ani jeden z mužů
pořádně nevnímá.
„Tak!“
pronesl vítězoslavně Dylan, poté co mu ránu zalepil. Ani si neuvědomil, že
celou dobu klečel před ním. Zvedl hlavu a střetl se s jeho šedýma očima.
„Díky,“
zaskřehotal Stew, protože mu vyschlo v ústech. Kouzlo okamžiku přerušilo
zvonění mobilu. Stewova mobilu. S omluvným pohledem ho vylovil kapsy
džín, přičemž se mimoděk lehce otřel o Dylana, který byl stále před ním. Jako
by to byl nějaký impuls, ten se prudce postavil a odešel do bezpečné
vzdálenosti.
„Spiku?“
podiví se do telefonu Stew. Proč mu bratr volá v tuhle hodinu? „Stalo se
něco?“
„Asi už půl hodiny ti buším na dveře!“
„Cože?
Počkej, hned jsem tam.“ Típnul hovor a omluvně se podíval na Dylana.
„Stejně
jsi byl na odchodu, ne?“ Pokrčil rameny a usmál se.
„To
je pravda. Díky za příjemný večer. Takže v sobotu?“
„Jasně.
Ještě se domluvíme přes týden, vždyť bydlíme hned vedle sebe.“
Rychle
odchytli Thea, no rychle, kdo by řekl, že tak malé zvíře může být tak rychlé.
Trvalo jim to dobrých deset minut. Konečně otevřel dveře a vykoukl na chodbu.
Vůbec ho nepřekvapilo Spikovo zdvihnuté obočí. Ještě se rozloučil
s Dylanem, který si bratra se zájmem prohlížel (to píchnutí, které Stewem
projelo, rozhodně nebyla žárlivost, ale nemusel na něj tak zírat!), a už odemykal
dveře svého bytu.
V podstatě
vtáhl bratra dovnitř, pustil kočku a pak se na něj otočil s otázkou
v očích: Co tady děláš?
„Přišel
jsem na přátelskou návštěvu,“ zamumlal Spike a Stewovi bylo jasné, že si trošku
přihnul.
„V
jedenáct večer? Stalo se něco?“
„Vyhodili
mě z práce,“ vyklopil ze sebe v podstatě okamžitě. Nikdy nedokázal
bráchovi dlouho něco tajit.
Stewa
to překvapilo tolik, až si z toho sedne na gauč. „Jak to?“ Spike uhnul
pohledem. Očividně se mu do toho nechtělo. „Co se stalo, brácho?“ zeptal se
klidně, nebo spíš jak nejklidněji dokázal.
„Trvá
to už delší dobu,“ začal Spike, „ale myslel jsem, že to třeba přejde, nebo ji
to přestane bavit.“
Stewa
zamrazilo do morku kostí. Tohle se mu rozhodně nelíbí! Přinutil se mlčet,
protože pro Spika bylo očividně těžké o tom mluvit.
Zhluboka
se nadechl, aby mohl pokračovat. „Zamilovala se do mě jedna kolegyně. Pranic
nepomohlo, když jsem jí vysvětlil, že mezi námi nikdy nic být nemůže, protože
se mi ženy prostě nelíbí. Nechápala to. Pořád mi nechávala na stole různé
zamilované vzkazy, drobné dárky, psala mi zamilované smsky. Neustále jsem jí
opakoval, že o ni nemám zájem. Jenže její pozornost nepolevovala.“
Stew
poklepal vedle sebe a bratr se posadil. Dlouho to ale nevydržel a začal
přecházet sem a tam. „Všem připadala její pozornost milá, ale mně vadila.
Nedokázal jsem ji přinutit, aby přestala. Dneska to vyvrcholilo. Zřejmě jí
došlo, že u mě nemá šanci, tak se rozhodla pomstít. Šla za mnou na záchod a
opět začala dotírat. Lísala se ke mně jako kočka. Snažil jsem se ji odstrčit,
ale v tu chvíli přišel šéf. Všechno to obrátila proti mně, brácho,“
zašeptal zničeně.
„Co
proti tobě obrátila?“
„Obvinila
mě ze sexuálního obtěžování. Řekla, že mi ty dárky a pozornost věnovala na můj
rozkaz, ze strachu, že jí ublížím. Šéf mě okamžitě vyrazil a zvažuje žalobu.“
Stew
vyletěl jak čertík z krabičky. „Vždyť přece museli vidět, že ONA obtěžuje
tebe! Máš ještě uložené ty sms zprávy od ní?“
Spike
uhnul pohledem a Stew zasténal. „Takže nemáš! Proč proboha?“
„Říkal
jsem ti, že jsem doufal, že toho nechá. Nenapadlo mě, že vyrukuje
s tímhle. Ty smsky byly nechutné a oplzlé, nechtěl jsi něco takového nechávat
v mobilu. Co kdyby si to přečetli rodiče!“
Dobře,
to se dalo pochopit. Stew přikývl a sáhl po telefonu. „Co to děláš?“ vyděsil se
Spike. „Je půlnoc, komu proboha voláš?“
„Právníkovi,“
usekl kuse bratr a dál čekal.
„TEĎ?!“
vyjekl Spike, ale Stew ho zarazil mávnutím ruky.
„Camerone!
Ahoj, tady Stew. Nevzbudil jsem tě? Myslel jsem si…“ zmlkl uprostřed věty a
překvapeně se podíval na Spika, který mu telefon vytrhl a zavěsil.
„Co
to děláš?“
„Nechci,
abys ho tím obtěžoval,“ zamumlal a uhnul očima.
„Je
to můj dlouholetý přítel, určitě by pomohl rád,“ bránil se Stew.
„Nedělej
to,“ zaprosil Spike. Bratr chtěl ještě odporovat, ale cosi v jeho postoji
mu v tom zabránilo. Zkoumavě na něj hleděl.
„Jsi
nevinný, Spiku, on by to pochopil,“ zašeptal a přešel k němu blíž. Avšak
bratr vrtěl hlavou tak vehementně, že se mu ho zželelo. Chápal, co se mu honí
hlavou. Nechtěl se před Cameronem ukázat ve špatném světle. To, že se mu líbí,
viděl už ve chvíli, kdy je představil. Částečně proto vzal bratra sebou.
„Krom
toho,“ dodal Spike, narozený jako optimista, „třeba z toho bude jenom
vyhazov,“ zazubil se. Evidentně už zase ve své kůži. „Jen jsem to potřeboval
někomu říct, díky brácho,“ poplácal překvapeného Stewa po zádech.
„Nehraj
to na mě, Spiku,“ upozornil ho jemně.
„Ale
no ták, Stewe, vždyť víš, že před tebou se nedokážu přetvařovat.“
Stew
se zamyslel, to byla v podstatě pravda. Už od dětství Spike bratrovi
vyklopil všechno, co provedl. Nakonec přikývl. „Chceš tu dneska přespat?“
„Nepřekazil
jsem ti náhodou rande?“ zeptal se a šibalsky na něj mrkl.
Stew
si povzdechl. „To nebylo žádné rande.“
„Ale
chtěl bys, aby bylo!“ skočil mu vítězně do řeči.
„Kuš!“
okřikl ho, ale neznělo to nijak výhružně. „Ráno jsem zapomněl zavřít okno,
protože jsem zaspal do práce. Theo,“ kývl ke kotěti, které se stulilo na
sedačce, kde jinde, „se dostal na sousedův balkon a on ho tam našel. Potkal
jsem ho ve výtahu, dali jsme se do řeči a pozval mě k sobě na pivo. Toť
vše.“ Nedodal, že mají domluvené filmové odpoledne, taky nemusí vědět všechno.
„Líbíš
se mu,“ ujistil ho bratr, ale Stew na něj skepticky pohlédl. „Tys neviděl ten
jeho pohled, když mě uviděl stát u tvých dveří!“
„Prosím
tě, jsme si podobní, určitě poznal, že jsi můj bratr. Muselo se ti něco zdát.“
„Stewe.
Nejsme si v podstatě vůbec
podobní – jsem samozřejmě hezčí – těžko to mohl poznat!“
Neubránil
se úsměvu. Líbila se mu myšlenka, že by na něj mohl žárlit. Což byla samozřejmě
totální kravina. „Nechceš tu přespat, brácho? Stejně máš špičku, bůh ví, co bys
provedl.“
Pravděpodobně bych zajel za tvým kámošem
Cameronem a znásilnil ho! Doufal, že to nepronesl nahlas. Ale tyhle
myšlenky ho pronásledovaly od včerejška, co toho boha viděl. Zvažoval, jestli
je to až tak špatný nápad. Nakonec, ačkoliv byl v náladě, uznal, že ano.
To že se mu Cameron líbí, neznamená, že on se líbí jemu.
Stewův
výraz se nezměnil na zděšený, takže předpokládal, že si své myšlenky nechal pro
sebe. Pokrčil rameny. „Klidně. Třeba se mi tu tak zalíbí, že se rozhodnu
s tebou bydlet. Stejně se přestěhuješ do vedlejšího bytu a tenhle bys
pustil, tak si ho zaberu já.“
Nevěděl,
jestli se má smát nebo nadávat, že takové vtipy si může odpustit. Jak by se asi
mohl nastěhovat do vedlejšího bytu? „Páni, bráško, dal ses na věštění?“ zasmál
se nakonec a nasměroval bratra do pokoje pro hosty.
Spike
mu neodpověděl, myslel si své. Krom toho se nehodlal montovat do soukromého života
Stewa. On to taky nikdy nedělal. Ale ten týpek, od kterého šel, byl rozhodně
Stewův typ. A nezdálo se, že by mu brácha byl lhostejný, ať už si myslí, co
chce.
„Tak
dobrou, Spiku,“ zamumlal a zavřel dveře.
jsem nadšená úžasná povídka , takže se moc těším na další díl
OdpovědětVymazatvelmi hezké, zajímavé :) těšim se na další díl
OdpovědětVymazat:-))) jsem ráda že jsi se rozhodla pro menší změnu působiště :P navíc je to lákavý kousek čokoládky !
OdpovědětVymazatTo bola nádhera. Naozaj krásne napísané a veta "Sakra, pomyslel si, kdybych věděl, že se s ním seznámím přes kočku, už bych jich měl nejmíň deset." ma úplne dostala, nemohla som sa prestať smiať.:)
OdpovědětVymazatZáver bol parádne napínavý, takže sa už teším na pokračovanie.
angie