Český překlad: Nenech mě odejít
VII. část cyklu
Co když se do Vás někdo zamiluje, ale Vy musíte odejít? Jaký by to byl pocit?
Co když se do Vás někdo zamiluje, ale Vy musíte odejít? Jaký by to byl pocit?
Kůň
ještě ani nezastavil před domem a mladík, který na něm jel už
seskakoval na zem. Vtrhl dovnitř jako velká voda a padl na kolena
vedle postele, ve které ležel starý muž.
„Otče,“
zašeptal uctivě mladík a chytil ho za ruku. Do očí se mu
nahrnuly slzy.
„Brennane,
jsi to ty synu?“ zeptal se muž a otočil k němu hlavu.
Brennan ovládl své city, aby otec nepoznal, jak moc ho jeho vzhled
šokoval. Od doby co se neviděli uplynulo několik let. Otec mezitím
zestárl a přišel o zrak. Nikdo o tom však Brennana neinformoval.
„Jsem
to já, otče,“ odvětil, i když cítil narůstající vztek. Ne
na umírajícího muže, ale na svou matku, že mu nedala vědět tak
podstatnou věc.
„Musíš
mi něco slíbit, synu,“ šeptl muž a pokračoval již pevnějším
hlasem, „vydej se do údolí Faryë, sídlí tam kouzelník, který
tě bude učit. Nebude chtít, ale nesmíš se nechat odehnat, slib
mi, že ho přinutíš tě učit.“
„Už
jednoho mistra mám, otče,“ pronesl poněkud zmateně.
„Zapomeň
na něj, mág Léčitel tě nemůže naučit tvému umění. To
dokáže jedině mág Duchovní.“
„Proč
zrovna on?“
„Jednou
mi jeho otec zachránil život. Přísahal jsem, že se život mého
syna spojí se životem jeho syna.“
„Ale
proč?“ ptal se tiše, ale neodporoval, je to to nejmenší splnit
umírajícímu poslední přání.
„Nemohu
ti to prozradit. Bude-li chtít, prozradí ti to sám.“
Mladík
byl zmatený, ale dál se nevyptával. Jen dál seděl vedle otce a
držel ho za ruku, dokud nevydechl naposledy. Necítil bolest,
neronil slzy. Jen lítost ovládla jeho tělo. Lítost a odhodlání
splnit otcovo očekávání.
Proto
druhý den zrána nasedl na svého koně a vyrazil směr údolí
Faryë. Nikdy tam nebyl, ale věděl o něm dost. V tomhle údolí
přebýval totiž mocný čaroděj. Tak mocný, že dokázal
ochraňovat celý kraj před démony, kteří číhaly v okolních
lesích.
Sám
strážil tajemství, které nesměl nikdo vědět.
Brennana
zajímalo, proč otec trval zrovna na něm. Ani nevěděl jak se
jmenuje, ale tušil, že tak mocného mága budou znát všichni
v údolí, takže nebude těžké si jeho jméno zjistit. Byl na
něj zvědavý, ale také se trochu obával. Nevěděl, co by po něm
mohl chtít, jak by ho mohl přesvědčit, aby ho učil.
Otec
přeci říkal, že nebude chtít… Jak ho může přinutit? Čím?
Povzdechl si a dál klidně jel krajinou svého dětství. Po
několika hodinách nechal za sebou svou rodnou zemi a vyrazil do
neznámých končin.
Nevadilo
mu to. Naopak. Vítal to. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a
usmál se. Nebýt smrti, která se vkradla do jeho života, cítil by
se relativně šťastný. Relativně… Prohrábl si vlasy, avšak
úsměv na tváři mu zůstal.
Náhle
se jeho jinak klidný kůň vzepjal na zadních a málem ho shodil.
Brennan děkoval zkušenostem, které ho naučily koně dokonale
ovládat. „Šššš,“ snažil se ho utišit, ale marně. Kůň se
splašil a nehodlal se jen tak uklidnit.
Mladík
se podíval co to způsobilo. Byl to šíp, který trčel z jeho
nohy. Rychle se rozhlédl po nepřátelích, ale nikoho neviděl.
„Kde jsi?!“ vykřikl a zapátral myšlenkou okolím. Nikoho však
necítil.
Najednou
před ním stáli tři muži a mířili na něj kušemi.
„Dej
sem zlato!“ vybafl jeden.
„Žádné
nemám,“ bránil se mladík, ač ve váčku ukrytém na krku pár
peněz cinkalo. Byl trochu překvapený, nikdy neslyšel, že by se
tu potulovali lupiči.
„Jen
se nedělej. Nebyl bys tak fajnově voblečenej, kdybys nebyl
bohatej,“ ozval se druhý z nich a třetí jen přikyvoval.
Brennan
nevěděl, co má dělat. Mohl na ně použít svou moc, ale nechtěl
nikomu ublížit. I když oni by mu ublížili s radostí.
Povzdechl si a začal sahat za košili, kde měl ukrytý váček
s penězi a listinou od otce.
Mužům
se blýsklo chtivě v očích a začali se přibližovat k jeho
koni. To čaroděj využil a když byl první z nich nejblíže
pořádně kopl. Bandita to nečekal a upadl na svoje dva kumpány.
Brennan neváhal a kopl koně do slabin. Ten zmateně zařičel, ale
vyrazil tryskem pryč.
Provázela
je sprška šípů a jeden z nich se trefil přímo do Brennana.
Vykřikl, ale jel dál. Až po několika hodinové jízdě si dovolil
zastavit. Věděl, že by ho nemohli stíhat pěšky, ale nechtěl
nechat nic náhodě. Koneckonců mohli to být skrytí mágové, i
když o tom taky pochyboval.
Slezl
z koně a unaveně si sedl do trávy. Podíval se na šíp,
který mu trčel z ramene. Pevně ho chytil, zatnul zuby a trhl.
Z hrdla se mu vydral výkřik, který nedokázal zadržet. Jeho
kůň se po něm neklidně ohlédl. Poslal mu uklidňující myšlenku
a opřel se o strom. Potřeboval si odpočinout.
Nedovolil
si usnout tvrdě, aby ho ti bídáci nepřepadli ze zálohy. Dopřál
si hodinu odpočinku, pak se opět vyhoupl na svého koně. Vyrazili
klidným krokem, nebylo kam pospíchat, ačkoliv si uvědomoval své
zranění.
Začalo
se smrákat, když dojel do jakési vesnice. Zastavil u prvního
stavení a zabušil na dveře. Otevřel mu jakýsi muž. Mladík se
ctihodně uklonil, jak přikazoval kodex kouzelníků. Muž se nezdál
překvapený, že vidí čaroděje.
„Dobrý
den, omlouvám se, že vás obtěžuji v tuto nevhodnou dobu,
ale potřeboval bych vědět, kde najdu zdejšího mága.“
„Vy
máte zřejmě na mysli Taonnaie, že?“ usmál se vesničan
přívětivě. Popsal mu cestu k jeho stavení, které se
nacházelo uprostřed lesa na obrovském palouku. Uctivě poděkoval,
ale když se od muže odvracel ten si všiml jeho bolestí pokřivené
tváře.
„Jste
v pořádku?“ optal se ho.
Brennan
se otočil a usmál. „Ano, děkuji za optání.“ Sáhl do váčku
a podal mu jeden zlaťák, pak zmizel i se svým koněm.
Konečně
dojel k bíle omítnutému domku. Vypadal obyčejně, ale
strážil velice mocného čaroděje. Pobídl koně a tryskem
vyrazili k němu. Byl unavený, bolest z ramene se
rozšířila do celé paže, takže se držel jen jednou rukou a
nevěděl, jak ho Taonnai přijme. Přesto se rozhodl riskovat vše.
Slezl
z koně, protože na seskok neměl sílu. Přešel ke dveřím,
na něž zabušil.
„Běžte
pryč, nejsem doma!“ ozval se zevnitř křik.
„Vždyť
mluvíte.“
„No
a? Prostě tu nejsem, žádný lektvar nemám a léčit duše
neumím!“
Brennan
se usmál. „Nechci vyléčit duši. Chci se stát vaším žákem.“
Na
okamžik se uvnitř rozhostilo ticho. Brennan spíše cítil, než
slyšel, jak se mág přesouvá ke dveřím. Cítil na sobě jeho
pohled, který pronikl skrze dveře, tuto schopnost on zatím
neovládal.
„Proč
bys to dělal?“ V jeho hlase se ozvala stopa nedůvěry.
„Váš
otec, kdysi zachránil toho mého. Za odměnu slíbil, že se můj
život spojí s vaším, i když neznám důvod. Můj otec
zemřel. Rozhodl jsem se respektovat jeho poslední přání.“
Čaroděj
uvnitř domu se posměvačně uchechtl. „Ach tohle. Proč bych měl
podporovat nějaký šílený obchod svého senilního otce?“
„Nezapomínejte,
že se účastnil i můj otec. Nesnesu na jeho adresu žádné
urážky!“
Náhle
se mu zatmělo před očima a odpověď už neslyšel. Jen se sesunul
v bezvědomí k zemi, protože jeho zranění si vybralo
svou daň.
Náhle
se odkudsi zjevil onen vesničan, který mu pomohl. „Lorde
Taonnaii, ten mladík je zraněný.“
„No
a?“ ozvalo se už podruhé.
„Přeci
ho nenecháte tady venku.“
„Proč
ne? Já nemám zájem o společnost a o zraněného už vůbec ne.“
„Máte
tuto krajinu chránit!“ Nevěřil svým uším muž.
„Doriane!“
zahromoval, čímž si vysloužil vesničanův ustrašený pohled.
„Mám chránit tuto krajinu, ano! Ale tento mladík nebyl zraněn
na území našeho údolí. To co se stane mimo mé území je pro mě
bezpředmětné.“
„Copak
máte místo srdce kus ledu?“
„Doufám
v to. Pokud o něj máš takovou starost, tak si ho vezmi domů
sám. A až přijde k vědomí důrazně mu řekni, že si
nepřeji být znovu rušen.“ S těmito slovy zmizel v útrobí
svého domu, nechaje Brennana napospas jeho osudu.
Ponořil
se do rozečteného svitku, který vyprávěl baladu o jednom elfovi
a na rtech se mu objevil zasněný úsměv. Ten však opět zmizel,
když si uvědomil, že jeho sny už jsou dávno pasé. Vybral si
sám, tak si nemůže stěžovat.
Po
hodině vzhlédl od svitku, protože stále cítil přítomnost toho
mladého čaroděje. Vstal a přešel ke dveřím, jako předtím.
Ten mladík tam dále ležel v bezvědomí. Zatracený Dorian!,
zaklel v duchu. On ho tady prostě nechal, doufaje že ho vezme
k sobě. Jenže to se plete.
Zaslechl
žalostné zaržání koně toho kluka. Nebude ho učit. Ani léčit.
Neměl se plést do ničeho, do čeho mu nic nebylo. Opatrně mu sáhl
do mysli, aby viděl co se stalo. Uviděl tři bandity, kterým
s úspěchem unikl. Viděl, jak se napíná tětiva luku, muže
skrytého na stromě. To nebyl jeden z banditů. To byl… Ostře
se nadechl. Byl to elf! Proč ho zranil?
Otevřel
dveře a poklekl vedle bezvědomého mladíka. Změřil mu tep. Žil,
ale dýchal slabě. Prozkoumal ránu na jeho rameni jen svou
myšlenkou. Ten šíp byl otrávený. Jed se pomalu šířil celou
jeho paží, až se dostával i do zbytku těla.
Jadrně
zaklel, sklonil se k němu a odnesl ho dovnitř. Nenáviděl se
za to, že byl tak slabý, ale nemohl toho kluka nechat umřít,
dokud nezjistí, proč ho zranil elf. Co vlastně mohl vznešený
krásný hledat v zemi tak daleko od Lesní říše?
Položil
mladíka na postel a šel pro lektvary, které byly starší než on
sám. Věděl, ale že mu pomohou. I proti jedu tak silnému jako byl
elfí. Jen nevěděl, jestli mu dokáže ještě pomoci, když se jed
šířil tak rychle.
Poklekl
vedle něj, sundal mu jednoduchou tuniku a natřel ránu mastí. Pak
ho donutil vypít lektvar, který měl zastavit šíření. Mladík
sice nejprve odmítal a dokonce ho i vyplivl, ale nakonec se poddal.
Taonnai
ho nechal odpočívat a vyšel ven, kde byl stále ještě Asab,
Brennanův kůň. Odvedl ho do nedalekých stájí, kde ještě
nedávno byl i jeho vlastní kůň. Vlastně jednorožec, kteří
byly velkou vzácností. Nakonec se ale rozhodl dát mu svobodu.
Dal
koni vodu a nějakou oves, aby se mohl nažrat. Pak se vrátil do
domu. Ani nešel mladíka zkontrolovat, teď už mu to bylo jedno.
Měl totiž vzorek onoho jedu. Mohl zjistit, kdo to byl. Každý
z elfů měl nějakou poznávací značku. Věděl, že u
tohohle to budou jedy. Jen zjistit, o který se jedná.
Za
chvíli si téměř vítězoslavně výsknul. Poznal ho. A poznal i
onoho elfa. Byl to Feirin. Elfí čaroděj, kterého odmítl učit.
Ale proč by ranil tohohle výrostka? Copak opravdu věřil, že ho
bude učit?
Prohrábl
si svoje krátké černé vlasy. Neměl v nich ani stopu
proužků, které by určovaly, že je mistrem svého oboru. Také
nebyl. Svůj výcvik nedokončil. Nemohl tedy učit nikoho. Ani
Ferina, ani Brennana.
„Zdá
se, že jsme udělali pokrok,“ ozval se z postele, u které
stále ještě stál, tichý hlas. Zadíval se mu do očí a maličko
povytáhl obočí.
„Opravdu?
A jaký?“
„Vzal
jste mě dovnitř.“
„Ano,
ale to taky neznamená, že tě nemohu zase vyhodit ven.“
„Proč
mě odmítáte učit?“
„Protože
nejsem mistr,“ sykl a odešel z místnosti. Brennan za ním
mlčky hleděl. Nevzdá se tak snadno, jak si možná Taonnai myslí.
Cítil se unavený a malátný, takže opět zavřel oči a usnul.
Stejně
tak se Taonnai ponořil do svitku, který studoval. Avšak nebyl
schopen se soustředit. Proč by měl toho kluka učit? Jen proto, že
si to vzájemně slíbili jejich otcové? Věděl, proč to otec
udělal. Chtěl ho ochránit. Jenže sám ani nevěděl před čím.
Tím, že chtěl spojit jeho život s tím Brennanovým udělal
největší chybu.
Vstal
a šel zkontrolovat zraněného. Spal klidným spánkem, takže
lektvar zřejmě zabral. Je to silný mladík, stačí dva dny a bude
jako rybička. A pak ho vykopne. Povzdechne si, protože už teď
věděl, že to neudělá. Tenhle neodejde jako Feirin.
Postavil
se k oknu a hleděl na měsíc v úplňku. V dáli
zavyli vlci a on se musel usmát. Zdalipak hledají svého pastýře?
Určitě ne. Jak znal tyhle podivné muže, byli stále svým
svěřencům nablízku.
Z postele
se ozvalo slabé zakašlání a přivábilo jeho pozornost jako
světlo můru. Nepřešel blíž, jen ho z dálky pozoroval. Byl
hezký. Černé vlasy s trochu delšími konci, oči hnědé,
které viděl, když je otevřel, měl mírně zešikmené. Smyslná
ústa, nyní stisknuta v pevnou linku. Na krku měl řetízek,
na němž se houpal přívěsek ve tvaru háku.
Pocítil
vlastní únavu, ačkoliv od mladíka nemohl odtrhnout oči. Nakonec
se přinutil přejít do druhého pokoje a lehnout si do postele.
Druhý
den ráno se Brennan rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, kde to
je. Pak si uvědomil události včerejšího dne a usmál se. Přeci
jenom ho vzal k sobě. Teď ho jen přesvědčit.
„Ten
co tě zranil se jmenuje Feirin,“ zaslechl hlas ode dveří a
podíval se tím směrem. Včera měl svou mysl zastřenou lektvarem
a jedem, ale nyní byla průzračná jako sklo. Proto si taky
uvědomil smyslnou přitažlivost muže opírajícího se o veřeje.
Rychle uhnul očima, aby na něj necivěl.
Přesto
se mu jeho podoba vryla do paměti. Odkašlal si a snažil se z mysli
vypudit jeho modré oči. „Proč mi to říkáte?“
„Protože
jsem ho odmítl učit. Stejně jako nebudu učit tebe.“
„Proč
ne? Proč to odmítáte? Chci být vaším žákem. Jste nejlepší
z duchovních mágů.“
„Nejsem
mistr.“
„To
není pravda. Máte prameny ve vlasech.“
Taonnai
mimoděk sáhl rukou po jediném modrém pramenu, který se tkvěl
v jeho černé kštici. „To nic neznamená!“ odsekl.
„Nevzdám
se tak snadno. Nedostanete mě odtud.“
„Moc
dobře víš, že pokud bych chtěl stačil by mi zlomek síly, a ty
už bys seděl na mém zápraží.“
„Vím,“
kývl stroze. „Ale stejně tak vím, že pokud to uděláte vrátím
se třeba oknem. Pokud mě přenesete třeba na druhý konec světa,
stejně se vrátím a znovu zabuším na vaše dveře.“
Taonnai
mlčel. Jeho zápal se mu líbil. Avšak stále v koutku duše
pochyboval. „Pokud tě začnu učit, budeš mě výhradně
poslouchat. A až řeknu, že je konec tak se prostě sebereš a beze
slova odejdeš, jasný?“
Mladíkovi
se rozzářily oči, ale přesto na něj hleděl ostražitě. „Co
mi zaručí, že mi hned zítra neřeknete, že výuka je u konce?“
Byl
mazaný. Taonnai ho za to musel obdivovat. Přečetl ho celkem
snadno. „Dohodneme se předem na určitém termínu, co ty na to?“
„Platí,“
souhlasil a na potvrzení této úmluvy mu podal ruku. Starší
čaroděj mu ji stiskl a opustil místnost. Beze slova, bez
ohlédnutí. Zmizel venku v lese.
„Co
tu děláš?“ optal se směrem nahoru, kde v koruně seděl
elfí čaroděj.
„Jen
jsem se přišel přesvědčit.“
„O
čem?“ zavrčel.
„Zda
jsi tak slabý a necháš se tím klukem ukecat. Mě jsi učit
odmítl, ačkoliv mě za tebou poslala sama královna. A jeho jsi do
učení přijal. Proč?“ odvětil tvrdě.
„Nenechal
se odbít:“
„Tak
tohle byl ten klíč?“ zeptal se mladý elf a zmizel v korunách
stromů.
Taonnai
měl sám o čem přemýšlet. Nevěděl, jak toho kluka má učit.
Co ho učit. On sám si své síly musel vydobýt, uvědomit si je
sám. Nikdo mu nepomohl, i když o to otce tolikrát prosil.
Vrátil
se do domu a přešel do pokoje, kde ležel mladík. Nezeptal se ho
jak se cítí. „Zítra začneme s tréninkem. Ten bude trvat
měsíc. Pokud se do té doby nenaučíš své schopnosti ovládat…,“
nechal větu významně viset ve vzduchu a opět odešel.
Brennan
ani neměl šanci na to zareagovat. Avšak nic nenamítal, doufal, že
do té doby se vše potřebné naučí. Pokud ne… Pokrčil rameny a
dál na to nemyslel. Měsíc byl ještě daleko. pohodlně se opřel
do polštářů a zavřel oči. Byl ještě trochu slabý, takže
hned usnul, aby nabral síly.
Další
den, v pořadí třetí, byl opět vzhůru jako první.
Tentokrát se už odvážil vstát z postele. Čekal na Taonnaie
v kuchyni. Seděl za stolem a rozhlížel se kolem. Nedovolil si
na cokoliv sáhnout a tak jen pozoroval.
Za
chvíli se Taonnai objevil. „Vstaň!“ vyzval ho a on uposlechl.
„Natáhni ruce!“ přikazoval dál jeho nový mistr. I to udělal
bez otázek.
Mág
k němu přešel a uchopil jeho zápěstí do svých dlaní.
Brennan užasle hleděl, jak se kolem jeho zápěstí zaklapla pouta
a spojila se řetězem. Překvapeně vzhlédl k Taonnaovi.
„Díky
těmhle poutům jsme spojeni a já tě mohu učit,“ odpověděl na
jeho nevyřčenou otázku a pokračoval. „Pokud během výuky
zmizí, znamená to, že už umíš vše co jsem tě mohl naučit.“
Brennan
uctivě přikývl. „Děkuji,“ zašeptal.
„Ještě
mi neděkuj,“ upozornil ho tiše a opustil místnost.
Mladík
se začal usmívat. Byl tady a to bylo nejdůležitější. Teď jen
zjistit proč chtěl jeho otec, aby se spojil s Taonnaiem. Jeho
úsměv se prohloubil.
„Nevím,“
ozvalo se opět ode dveří, „čemu se směješ. Rozhodně to
nebude procházka růžovým sadem.“
Brennan,
který stále seděl na židli jako předtím, přemýšlel, co je to
za hloupý zvyk, zjevovat se takhle nečekaně.
„Mám
pro tebe první úkol,“ pronesl Taonnai a Brennan zbystřil
pozornost. „Chci abys pouze pomocí své duchovní síly přemístil
vodu z tohohle hrnku do hrnku támhle,“ ukázal na hrnek na
parapetu okna.
Mladík
odhodlaně kývnul a soustředil se na tento prostý úkol. Přeci
jenom u svého předchozího mistra se trochu učil, i když jako
samouk, takže by to neměl být problém. Avšak po nějaké chvíli
začal cítit, jak jeho mysl je roztěkaná a velice brzy unavená.
Taonnai
ho chvíli pozoroval a pak přešel blíž. Stál těsně u něj,
takže mohl cítit teplo, které vyzařovalo z jeho těla.
„Zvedni ruce,“ zašeptal mu a mladík ho uposlechl.
Připadal
si jako by byl očarovaný, tak moc na něj Taonnai působil. Náhle
si připadal, že hoří v plamenech, které nechce uhasit.
Zhluboka se nadechl a do chřípí mu pronikla vůně Taonnaie.
„Zhluboka
dýchej a soustřeď se jen na tu jedinou činnost,“ zašeptal mu
do ucha.
To
půjde dost těžko, pomyslel si v duchu, ale přikývl. Začal
dýchat pravidelně a soustředil se. Cítil, jak jím prochází
neznámá síla a věděl, že je to ta Taonnaiova. Nechal jí sebou
prostupovat.
Pak
přesunul pozornost na svou sílu a znovu začal vodu přesouvat. Šlo
mu to mnohem lépe, ale koutkem své mysli stále vnímal blízkost
Taonnaie. Ten po chvíli odstoupil, protože i jeho mysl ovládl
prazvláštní pocit.
Zavrtěl
hlavou a nechal Brennana napospas jeho úkolu. Ten měl za chvíli
hotovo a tak se opět posadil na židli a čekal. Za chvíli se jeho
mistr opět objevil.
„Zvládl
jsi to rychle,“ pochválil ho mimoděk.
Brennan
jen uctivě kývl.
„Mám
pro tebe dnešní úkol, ale ten ti předložím až zítra.“
„Ale
proč?“ optal se, dychtivý do dalšího cvičení.
„Protože
ti tělem koluje zbytek elfího jedu. Divím se, že jsi ho přežil.
Ačkoliv to vypadá, že nebyl namíchán tak aby ti ublížil.“
Mladý
mág se zatvářil zmateně. „Ten šíp, který mě zasáhl nebyl
těch banditů?“
„Ne.
Zasáhl tě elf.“
Brennan
povytáhl obočí, protože na jinak chladné tváři Taonnaie
proběhl jakýsi záchvěv citu. Nedokázal určit, co to bylo, ale
zaujalo ho to. „Znáte ho?“
Stroze
kývl. „Ano.“ Tím však debatu na toto téma uzavřel. „Jdi si
odpočinout,“ doporučil mu a odešel.
Brennan
ho poslechl, protože přeci jenom pociťoval únavu. Lehl si do
postele, ze které předtím vstal a díval se na strop. Přál si
ovládat moc, kterou měl Taonnai. Aby se mohl skrze strop dívat
třeba na hvězdy. Avšak tak daleko se jako samouk nemohl nikdy
dostat.
Nemohl
spát a tak se zvedl a šel najít Taonnaie, i když tušil, že mu
za to vynadá. Našel ho jak sedí v jednom z pokojů,
skloněný nad pergamenem, na tváři prazvláštní výraz. Kdyby si
nebyl jistý, že je to možné, myslel by si, že sní.
Vypadal
krásně, jak tak hleděl zasněnýma očima do prázdna, ač to
vypadalo, že si čte svitek. Náhle však vzhlédl a jejich oči se
střetly. „Budeš tam jen tak stát, nebo se ke mně připojíš?“
optal se ho a Brennan přemýšlel jestli to myslí vážně.
Když
na něj tázavě pohlédl, raději se přesunul k němu a
posadil se.
„Co
to čtete?“ optal se.
Přisunul
svitek blíž. „Jednu pověst o elfovi. Je moc hezká, ale
z většiny ve starověkém jazyce, který už moc lidí nezná.
I pro mě je těžké to přečíst.“
„Jak
dlouho už to čtete?“
„Tři
roky.“
Brennana
to na okamžik zarazilo, ale nedal to najevo.
„Ano,
je to dlouhá doba,“ přitakal souhlasně Taonnai, jako by mu četl
myšlenky.
„Proč?“
„Možná
něco hledám. Odpověď na otázky.“
„Na
jaké?“ vyzvídal Brennan.
„To
tě nemusí zajímat,“ usekl rozhovor. Brennan se dál nevyptával,
i když by rád věděl, co se tady děje.
Náhle
ucítil únavu a zívl si do dlaně.
„Měl
by sis jít odpočinout. Už jednou jsem ti to říkal,“ pronesl a
Brennan by mohl přísahat, že se usmál. Avšak jistý si tím být
nemohl.
„Dobrá.
Půjdu. Ale co vy?“ optal se.
„Ještě
chvíli tady pobudu,“ pronesl a odeslal ho pohledem spát. Brennan
už nečekal a opravdu se odebral do postele. Usnul sotva se hlavou
dotkl polštáře.
Taonnai
ještě dlouho seděl nad svitkem, který tak dlouho studoval. Chtěl
znát odpovědi, ale žádné nepřicházely. Pořád ty samé otázky
bez vysvětlení. Prohrábl si svoje krátké vlasy a zhluboka si
povzdychl. Kdysi mu otec řekl, že je něčím zvláštní. Nevěděl,
co tím myslel, ale jednou mu to vysvětlil život.
Kdysi
se zamiloval do jedné dívky. I ona city opětovala. Avšak jednou
musel odejít a když se vrátil, našel ji vdanou za někoho jiného.
Prostě na něj zapomněla. A tehdy mu to otec vysvětlil.
Zastavil
své myšlenky, které se zatoulaly do minulosti a opět se sehnul
nad svitkem. Avšak náhle jeho pozornost upoutal pohyb venku. Vyšel
ze dveří a rozhlédl se tmou. Cítil, že je někde poblíž
Feirin. „Co tu hledáš, Feirine?“ optal se do tmy.
„Nic.
Jen hlídám tvůj spánek,“ ozvalo se odkudsi z temnoty.
Taonnai
si povzdechl a prohrábl si opět vlasy. Pak se beze slova vrátil do
domu a rozhodl se, že si půjde také lehnout. Sfoukl svíčku,
která mu zajišťovala světlo nad svitkem a odebral se do svého
pokoje.
Ráno
byl první vzhůru a přitom připravil další úkol pro Brennana.
Měl to za chvíli a byl zvědavý, jak si s tím mladý mág
poradí. Ač si to nechtěl přiznat, tenhle mladík se mu jakýmsi
podivným způsobem dostal pod kůži.
Zavrtěl
nad sebou hlavou a vydal se mladíka probudit. Ten ležel v posteli,
napůl odkopaný a vypadal neskutečně roztomile. Usmál se a přešel
k němu blíž. Do mysli mu promítl myšlenku, že by měl
vstát.
Ještě
chvilku mu odolával, ale nakonec otevřel oči. Překvapeně mrkl,
když nad sebou uviděl svého mistra.
„Je
čas vstát a dát se do dalšího úkolu.“
Přikývl
a vyskočil z postele. Náhle plný života. Vůbec nevypadal
rozespale, ale s rozčepýřenými vlasy vypadal rozkošně. Pocítil
nutkání mu je rozčísnout rukou, ale odolal a nakonec raději
odešel do kuchyně.
Brennan
ho následoval a ukousl si kousku topinky, která tam ležela.
Chroupal ji a spokojeně se rozhlížel po útulné místnosti.
Taonnai ho ode dveří sledoval.
„Dnes
se spolu vydáme do lesa. Je tam pro tebe nachystaná malá zkouška.“
Mladík
se otočil. „Opravdu? A jaká?“ optal se zvědavě a upíral na
něj svůj tmavý pohled.
„Nasnídaný?“
Brennan
odložil nedojedenou topinku na linku a přistoupil k němu
blíž. „Už ano,“ pronesl a vyšel ven. Taonnai ho následoval.
Zastavili se na okraji města.
„V
tom lese je pět zvířat, která jsou uvězněna na různých
místech. Tvým úkolem je, abys je našel a přivedl mi je.“
Kývl
a vyrazil do lesa. Začal soustředit svou mysl na pět zvířat,
které měl za úkol najít. Zajímalo ho, co je to za zvířata.
Začal se soustředit a pátrat. Po chvilce se dotkl vyděšené
mysli ještěrky. Přemýšlel, zda ona může být tím zvířetem.
Našel ji pod kamenem, kde byla připoutána slabým lankem. Odvázal
ji a schoval do krabičky, kterou měl sebou.
Uklidil
vyděšené zvířátko svou myšlenkou a šel hledat další. Našel
mládě jezevce, který byl v jedné jeskyni. I jeho uklidnil a
schoval. Avšak další zvířata mu dala zabrat. Hledal je přes pět
hodin, než nakonec našel rybku, která byla ukrytá v malé
studánce, sýkorku, kterou schoval na vrcholek stromu a nakonec
krtka, který byl zahrabaný hluboko pod zemí. Ten mu dal největší
práci.
Nakonec
se vracel s triumfálním úsměvem na tváři. Taonnai se
opíral o strom a pozoroval ho. „Bravo,“ pochválil ho, když
uviděl, že našel všechna zvířata. Brennan se usmál, ale cítil,
že je unavený.
Avšak
usmívat se nepřestal. Stál nyní před Taonnaiem a náhle ucítil,
jak se mu podlomila kolena. Taonnai zareagoval instinktivně a
podepřel ho. Mladík k němu vzhlédl a maličko pootevřel
rty. Byl lapen v jeho pohledu a nedokázal se z té
nádherné pasti dostat.
Taonnai
se k němu mimoděk začal sklánět blíž a blíž. Téměř
se nyní dotýkali rty. Avšak na poslední chvíli si to starší
z nich rozmyslel a odtáhl se. Avšak z náruče ho ještě
hodnou chvíli nepustil.
„Proč
jste mě odmítal učit?“ vyslovil otázku, která ho pálila.
„Víš…,“
začal, ale na okamžik se odmlčel, „sužuje mě jedna kletba. Ne
kletba, to není to správné přirovnání. Spíš prokletí.“
Mladík
povytáhl obočí. „Není to snad to samé jako kletba?“ optal
se.
Taonnai
se proti své vůli pousmál. „Dobře, jak chceš. Kdykoliv se
stalo, že by mi někdo přirostl k srdci musel jsem odejít. A
dotyčný na mě zapomněl.“
„Já
nezapomenu,“ ujistil ho Brennan a vzápětí svých zbrklých slov
litoval, protože se na Taonnaiově tváři objevila chladná maska.
Pustil ho ze svého objetí.
„Nikdy
neslibuj, něco co nemůžeš splnit,“ pronesl a vrátil se do
domu. Ani jeden z nich si nevšiml elfa, který je sledoval
svýma podmanivýma očima a lehkým úsměvem na rtech. Ještě
chvíli je pozoroval a pak splynul se stíny lesa, tak jak to
dokázali jen elfové.
Brennan
celou dobu přemýšlel, co udělal, že tak najednou odešel.
Nakonec pokrčil rameny a následoval ho do domu. Opět ho našel jak
se sklání nad svitkem. Přešel k němu a opatrně mu položil
ruku na rameno. Neodstrčil ho, jak předpokládal. Jako by ho ani
nevnímal.
„Co
bude součástí výcviku zítra?“ optal se ho, aby řeč nestála.
„Pokusíš
se mi proniknout do myšlenek. Pokud to dokážeš, výcvik bude u
konce.“
Mladík
překvapeně mrkl. „Tak rychle?“
Taonnai
se pousmál. „Tak snadné to nebude, neměj obavy,“ ujistil ho a
opět se zadíval do svitku.
„Hledáš
tam odpověď na své prokletí?“
Otočil
k němu hlavu. „Řekl kdo?“
Na
obranu zvedl ruce a poodstoupil od něj. Pak se na něj usmál a
zmizel venku. Šel se projít do lesa, protože se mu tam líbilo a
mohl se procvičovat v dotýkání se myslí zvířat a rostlin.
Byl to opojný pocit a měl pocit, že ho přenáší do jiné
dimenze.
Taonnai
se dotýkal jeho mysli a musel se usmát, když ucítil, že se snaží
spojit s okolní přírodou. Byl rád, že se snaží i když
nemusí. Vyslal k němu myšlenku. Nepřežeň to!
Mladík mu odpověděl a dál se pokoušel spojit se zvířaty.
Za
hodinu ho Taonnai zavolal, aby se moc neunavil. Brennan už únavu
trochu pociťoval, takže se moc nebránil. Sedl si na židli
v kuchyni, kde předtím seděl, a pozoroval stěnu naproti
sobě. Stále ještě cítil přítomnost myslí okolí a nedokázal
se z toho vymotat.
Náhle
mu do mysli pronikl Taonnai a rozmetal stopy ostatních. „Musíš
si odpočinout, byl to náročný den a zítra bude ještě horší,“
pronesl a mladík kývnul. Ačkoliv se mu nechtělo, odebral se do
pokoje a sotva se dotkl polštáře usnul.
Taonnai
ho nějakou dobu sledoval ode dveří. Zase usnul napůl odkopaný,
s roztomilým výrazem na tváři. Starší mág sebou trhl. Asi
už mi měkne mozek, pomyslel si mimoděk se sarkastickým humorem.
Nakonec se odlepil od veřejí a šel do svého pokoje. Poprvé po
třech letech nešel před spaním studovat svitek, ale rovnou spát.
Kolem
půlnoci se za oknem mihnul stín. Světlovlasý elf nahlédl oknem
do pokoje, kde spal Brennan. Pozoroval ho a náhle pochopil, proč se
ho Taonnai rozhodl učit. Z toho mladíka vyzařovala jakási
pozitivní energie, která by možná mohla pomoci překonat
čarodějovi, ten strach z neznáma a závazku.
Usmál
se svým podmanivým úsměvem, ale pak posmutněl. Chtěl na
Taonnaiovi vyzkoušet, jestli alespoň by byl odolný jeho vzhledu a
oblíbil si ho takového jaký je. Nedostal šanci to zjistit. Ale už
mu to nevadilo. Naučil se s tím žít a vlastně si uvědomil,
že Taonnai, ač nepřímo, mu tím odmítnutím něco dal.
Svobodu…
Mladík
se v posteli zavrtěl a náhle otevřel oči s nepříjemným
pocitem, že ho někdo pozoruje. Opravdu mohl za okny zahlédnout
mihnutí se světlých, téměř stříbrných vlasů. Elf? Tady?
Opatrně
vyklouzl z postele a přešel k oknu. Jediné co zahlédl
byla štíhlá vysoká postava mizející mezi stromy v lese.
Zamyšleně se podrbal na hlavě, ale u okna zůstal stát. Líbil se
mu výhled na tmavý hvozd.
„Je
to ten elf, co tě zranil,“ ozvalo se náhle ode dveří a Brennan
se překvapeně otočil. Na okamžik zadržel dech, protože Taonnai
vypadal s rozcuchanými vlasy prostě… Nedalo se to vyjádřit
slovy.
„Nějak
jsem to vytušil. Jaký jiný elf by se mohl vyskytovat tady, tak
daleko od Lesní říše?“ pronesl klidně a uvědomil si, že je
mu vděčný, protože jinak by se asi nedostal do Taonnaiova
příbytku a učení.
Mág
si ho dlouho jen beze slova prohlížel. Za okny začalo svítat a
tak ho mohl vidět ve světle vycházejícího slunce. „Vypadá to,
že jsme oba připraveni na dnešní lekci,“ pronesl, když se
dostatečně vynadíval.
Brennan
odhodlaně přikývl.
„Tak
do toho!“ vyzval ho. „Řekni mi co si myslím.“
Pokusil
se mu proniknout do mysli, ale narazil na bariéru. Překvapeně
zamrkal. Zkusil to znovu a znovu, ale bez výsledku. Vyčerpaně se
opřel o parapet okna a zadíval se na Taonnaie.
„Neříkal
jsem, že to nebude jednoduché? My duchovní mágové umíme
nahlížet do myšlenek jiných, ale nesmíme zapomínat, že nejsme
jediní a jsou i tací, kteří dokáží to samé. Proto se musíme
naučit své myšlenky skrýt a nedovolit nepříteli do nich
proniknout,“ vysvětlil mu to Taonnai, i když to mladík dávno
tušil.
Brennan
přikývl a chtěl ho překvapit náhlým vpádem, ale opět narazil
na bariéru. Pronikavě se na něj zadíval a Taonnai se jemně
usmál. „I na tohle musíš být připravený,“ upozornil ho.
Zkoušel to až do večera s výjimkou přestávek na jídlo či
odpočinek.
Padl
do postele jako podťatý strom, protože jeho unavená mysl odmítala
dělat jakoukoliv jinou činnost než spát.
I
Taonnai z toho byl unavený. Není jednoduché si celý den
střežit vzpomínky, před jinou dotěrnou myslí. I když navenek
vypadal jako že je to ta nejjednodušší věc na světě. Unaveně
si promnul kořen nosu a zadíval se na les před svým domem.
Doufal,
že zahlédne štíhlou postavu elfa, ale nikde ho neviděl. Přesto
cítil, že ho pozoruje. Nakonec si s povzdechem lehl do postele
a usnul tvrdým, bezesným spánkem.
Trénovali
ještě mnoho dní, než se Brennanovi podařilo proniknout do mysli
Taonnaie. Ale když se to poprvé podařilo, byl z toho jako u
vytržení.
Po
večerech se mu snažil pomoci s překládáním svitku, ale
neovládal tak dokonale starodávný jazyk. „Proč vlastně
nepožádáš toho elfa, aby ti to přeložil?“ optal se, když tak
jednou seděli nad plamenem svíčky a skláněli se k pergamenu.
„Odmítl
by. A navíc si to chci přečíst sám.“ Něco v jeho
pohledu, Brennana přesvědčilo, aby se dál nevyptával.
Místo
toho se zvedl a přešel k oknu. Otočil se na Taonnaie
sehnutého nad svitkem a pronikl mu do mysli. Muž k němu
vzhlédl, protože mu do mysli pronikl až moc hladce. Jejich oči se
střetly a ani jeden se nechtěl odpoutat od toho druhého.
Náhle
mladší z nich ucítil, jak mágovou myslí proběhlo
prazvláštní zachvění. Nedokázal určit co to bylo, ale
v Taonnaiových očích to vyvolalo smutek.
„Nenech
mě odejít,“ ozval se mu v hlavě mistrův hlas a on
překvapeně mrkl. Nevěděl, co to znamená, ale bylo to proneseno
s takovou bolestí, že sebou téměř trhl. Avšak pak ten
pocit zmizel, jako by nikdy předtím ani nebyl. Taonnai se tvářil
stále stejně a tak se bál, jestli se mu to celé jen nezdálo.
Toho
večera se mu usínalo velice špatně. Neustále musel myslet na ta
tři slova, které mu mistr poslal. Nenech mě odejít.
Souviselo to snad s tím, co mu vyprávěl na začátku? Že
pokaždé když mu na někom záleželo musel náhle odejít?
Znamenalo to snad, že mu na něm záleží?
Srdce
mu poskočilo radostí. Už dávno si přestal nalhávat, že by
k němu cítil jen úctu jako k mistrovi. Bylo to něco
víc, něco nedokázal, nebo nechtěl, pojmenovat. Nakonec to
nevydržel a vstal.
Tiše
proklouzl do Taonnaiova pokoje. Dnes to byl jeho mistr, kdo usnul
jako první a on si ho tak mohl bezostyšně prohlížet, jako to
dělal on bez jeho vědomí bezpočet nocí. Vtiskával si do paměti
každý kousek jeho obličeje, každičký rys.
Náhle
mág otevřel oči a neomylně našel ve tmě ty jeho. Brennana to
zarazilo, ale nedal to na sobě znát. Srdce se rozběhlo jako
splašené v očekávání věcí příštích. Avšak nic se
nedělo. Taonnai dále ležel v posteli a pozoroval ho.
Mladík
se zhluboka nadechl a udělal nesmělý krok kupředu. Pak další a
další, až stál u jeho postele. Stále si hleděli do očí, ani
jeden neschopen vymanit se z kouzla. Brennan se začal sklánět
a jemně ho políbil.
Ani
si pořádně neuvědomoval co dělá, ale nedokázal tomu odolat.
Taonnai ho uchopil za zátylek a maličko přitáhl blíž. Jejich
rty se střetly a odmítaly se od sebe oddělit. Byl to jediný
dotek, kromě mistrovy ruky na jeho zátylku, který je spojoval, a
přesto ani jeden z nich to nechtěl změnit.
Nakonec
se Brennan odtrhl a zmizel z pokoje.
Muž
v posteli ho dlouho dobu pozoroval s úsměvem na rtech a
smutkem v očích.
Ráno
stál na cestě od domu a díval se zpět. Brennan vyběhl ven,
naprosto nechápajíc co se to náhle stalo.
„Co
se děje?“ optal se, upíraje zmatený pohled na Taonnaie.
„Výuka
je u konce, žáku,“ pronesl ten a otočil se k odchodu.
Brennan cítil, jak pouta na jeho zápěstí pomalu povolují a mizí.
Stejně jako mizel muž, kterého toužil milovat.
Rozběhl
se za ním, ale vždy byl o kousek před ním. „Neodcházej. Nechci
na tebe zapomenout!“ vykřikl, ale nepomohlo to.
Jen
na okamžik se k němu otočil a smutně se usmál. „Sbohem,
Brennane. Můj jediný a nejlepší žáku,“ pronesl a jako by
náhle zmizel v mlze.
Brennan
běžel ještě dlouho, dokud ho nedostihlo vyčerpání a on nepadl
na kolena. Po několika minutách se zmateně rozhlédl kolem. Co
tady dělá? Jak se sem dostal? V hlavě měl náhle prázdno a
nevěděl, co se děje. A co to bylo za pocit, jako by mu vytrhli kus
jeho srdce a nechali po něm jen temnou díru?
Mladý
elf ho smutně pozoroval z koruny stromů. A to doufal, že on
dokáže tohle všechno zastavit. Věděl, kde Taonnaie najít, ale
nevěděl, jak přinutit toho chlapce, aby si vzpomněl. Seskočil
neslyšně dolů a náhle stál nad ním.
Mladík
překvapeně zamrkal, když uviděl to nádherné stvoření před
sebou. Téměř stříbrné vlasy mu spadaly v hustých rovných
pramenech na záda, zelené oči mírně zešikmené. Zavřel pusu a
vstal.
„Nezdá
se ti, že ti chybí kus duše?“ zeptal se ho elf přímo.
„Copak
vy mě znáte, pane?“
„Ne
přímo. Ale už jsme se setkali, i když ty jsi na tuhle část
svého života zapomněl.“
„Pomůžete
mi vzpomenout si?“
„Nemohu.
Musíš věřit svému srdci. Poslouchat ho. Dovede tě tam, kde
toužíš být,“ odvětil tajemně a otočil se.
„Počkejte.
Jste krásný, proč tu se mnou nezůstanete?“
Feirin
se smutně usmál. „Protože mě volá příroda,“ pronesl.
Brennan
chvíli vrtěl hlavou a snažil si přebrat, co mu vlastně řekl. Má
poslouchat své srdce. Ale ono mlčí. Jak může poslouchat něco,
co mlčí? Pokrčil rameny a vyrazil po cestě. Jednou se ohlédl a
spatřil jakýsi dům. Věděl, že v něm strávil hodně svého
času. Jen nevěděl s kým a proč.
Pak
už se neohlédl, neotočil, nepokoušel si vzpomenout. Jen šel tam
kam ho vedly jeho kroky. Podvědomě si uvědomoval, že s ním
elf stále je. Nevěděl proč a neodvažoval si ho oslovit. Po
několika dnech zmatené chůze a nesmyslného bloudění okolím,
padl unaveně do trávy. Usnul.
Elf
nad ním tiše stál. Stále cítil přítomnost Taonnaie někde
poblíž, ale pokud si ten mladík nepospíší ztratí ho navždy.
Nevěřil, že by ho nechal odejít. Myslel si, že to dokáže…
Sklonil se k němu.
„Jdi,
Brennane,“ zašeptal mu do ucha a mladík sebou trhl. „Jdi
nebo ho ztratíš navždy.“ Stihl zmizet právě včas. Čaroděj
prudce otevřel oči a zadíval se do tmy. Co to bylo za hlas? Říkal,
že něco hledám a pokud to nenajdu ztratím to navždy, pomyslel
si. Ale co je to?
Ví
že něco hledá. Jenže co? Přesto vstal a vyrazil na cestu. Cosi
ho hnalo vpřed. Cosi podněcovalo jeho touhu najít. Na obzoru
zahlédl město. Nakonec už běžel, ačkoliv nevěděl proč.
Zastavil se udýchaně před branou do města.
Stráže
na něj hleděli trochu prazvláštně, ale bylo mu to jedno.
„Jmenuji se Brennan a jsem duchovní mág. Dovolte mi vstup do
města.“
„Prokaž
nějak, že jsi to co říkáš,“ ozval se jeden z mužů,
držících stráž.
Brennan
se soustředil a pronikl mu do mysli. „Mluvím pravdu, vpusťte
mě dovnitř.“
Muž
přikývl a nechal ho projít. Mladík přemýšlel, kde se to
naučil. Věděl jistě, že v Ilfirinu, kde žil několik let
po boku mága tamějšího pána. Kde tedy? Nelíbilo se mu to
prázdno v hlavě.
Procházel
městem a rozhlížel se kolem. Náhle spatřil opět toho elfa. Co
od něj chtěl, proč ho stále doprovázel? Chtěl k němu
vykročit, ale vznešený krásný ho zastavil zvednutou rukou. Chtěl
pokračovat v cestě, ale najednou jeho pozornost upoutal vysoký
černovlasý muž. Viděl, že i elf k němu míří. Neváhal a
vyrazil kupředu.
Náhle
věděl, že On je to co hledá, ačkoliv netušil, o koho se jedná.
Feirin
dostihl Taonnaie až na okraji města. „Počkej!“ zvolal a mág
se překvapeně otočil.
„Co
tu děláš?“ optal se.
„Hledám
tě, není to zřejmé?“ pozvedl obočí elf.
„Jistě.
Ale proč?“
„Někoho
ti vedu,“ usmál se tajemně a ustoupil o krok. Taonnai tak mohl
vidět, jak se k nim blíží Brennan.
„Nevěřím,
že si na mě pamatuje. Nikdo to nedokázal,“ vydechl.
„Nepamatuje.
Ale stále ho sem něco táhlo. Jeho srdce ho vedlo neomylně za
tebou. Proč to nechceš přijmout?“
„Proč
mu pomáháš? Myslel jsem, že ho nenávidíš, za to že jsem ho
vzal do učení a tebe ne,“ nechápal.
„Jistě,
ze začátku jsem opravdu toužil po jeho smrti, proto jsem ho
postřelil. Tušil jsem, že ho vezmeš do učení, ještě dřív
než ty sám. Avšak pak jsem si uvědomil, že to, že jsi mě
odmítl učit bylo pro něco dobré.“
„Pro
co?“
„Získal
jsem svobodu. V mém kraji jsem byl považován za Očarovaného.
Což vlastně znamená…“
„Já
vím, co to znamená,“ odsekl Taonnai, protože Brennan se k nim
blížil.
„Každý
mě chtěl. Ale ne pro mě samého. Dal jsi mi možnost, aby se to
změnilo. Za to ti děkuji,“ pronesl elf, sklonil hlavu a položil
si pravou ruku na srdce. Znamení, že se nyní stal jeho dlužníkem
navždy.
Taonnai
na něj zmateně hleděl. V Lesní říši považovali Feiriena
za Očarovaného. Za někoho, kdo získal každého pouze svým
zjevem, jediným úsměvem, nikoho nezajímaly jeho pocity, každý
ho chtěl a bylo mu jedno, koho chce on. Pro elfy byl téměř to
samé, co božstvo pro lidi, ale on sám tím trpěl. Zřejmě chtěl
vyzkoušet, jestli bude tak působit i na ostatní.
Položil
mu ruku na rameno. „Děkuji ti, příteli,“ pronesl téměř
dojatě a Feirin se na něj usmál. Pak ukročil stranou a místo něj
před ním náhle stál Brennan. Elf s lehkým úsměvem zmizel.
Taonnai
na něj chvíli hleděl. „Není možné, že bys dokázal
nezapomenout,“ zašeptal.
Brennan
si ho prohlížel. „Kdo jsi?“ optal se.
Mág
se zasmál. „Někdo naprosto bezvýznamný,“ odvětil. „Někdo
na koho je snadné zapomenout,“ usmál se smutně a otočil se
k odchodu. Věděl, že není možné, aby si ho pamatoval.
Avšak
jeho odchod zastavila ruka na jeho předloktí. Otočil se a opět
hleděl do tváře Brennana. Ovšem tentokrát v ní bylo
poznání. „Nemyslel sis, že tě nechám odejít podruhé, že
ne?“ optal se s nevinným úsměvem.
Ve
chvíli, kdy se od něj Taonnai otočil, uvědomil si, že už tuhle
scénu jednou viděl.
„Ty
si pamatuješ?“ vydechl starší mág naprosto ochromeně.
Kývl.
„Už není důvod, abys utíkal. Proč se nevrátíš domů? Lidé
v údolí tě potřebují. Stejně jako já,“ sklopil oči.
Muž
se rozesmál. „Ne tak jako já. Já potřebuji pro někoho žít.
Pro lidi v údolí, pro tebe. Vrátíme se domů,“ pronesl
tiše a uchopil ho za ruku. Brennan opětoval jeho stisk a usmál se.
Na okamžik se ho pustil.
Otočil
se a zvolal: „Děkujeme ti, Feirine! Budeš navždy vítán v našem
domě.“
Taonnai
na něj mlčky hleděl. Líbilo se mu, že řekl v našem domě.
Mohl by přísahat, že zaslechl zvonivý smích elfa.
Ten
je mlčky pozoroval z nedaleké koruny stromu. Mlčky jim
pokynul pro šťastnou cestu a sám zmizel ve stínech lesa poblíž
města…
Chtělo by to i Feirinův příběh. :)
OdpovědětVymazatPracuje se na něm. :)
OdpovědětVymazattak to se moc těším
OdpovědětVymazat