Webová literární stránka, jejíž příběhy pojednávají o homosexuálních vztazích mezi muži.

Pokud Vás toto téma pohoršuje prosím odejděte!

Obsah stránek není vhodný pro mladší 18 let!


Starší povídky najdete: ZDE

čtvrtek 28. srpna 2014

Don't let me go

Český překlad: Nenech mě odejít

VII. část cyklu

Co když se do Vás někdo zamiluje, ale Vy musíte odejít? Jaký by to byl pocit?





Kůň ještě ani nezastavil před domem a mladík, který na něm jel už seskakoval na zem. Vtrhl dovnitř jako velká voda a padl na kolena vedle postele, ve které ležel starý muž.
„Otče,“ zašeptal uctivě mladík a chytil ho za ruku. Do očí se mu nahrnuly slzy.
„Brennane, jsi to ty synu?“ zeptal se muž a otočil k němu hlavu. Brennan ovládl své city, aby otec nepoznal, jak moc ho jeho vzhled šokoval. Od doby co se neviděli uplynulo několik let. Otec mezitím zestárl a přišel o zrak. Nikdo o tom však Brennana neinformoval.
„Jsem to já, otče,“ odvětil, i když cítil narůstající vztek. Ne na umírajícího muže, ale na svou matku, že mu nedala vědět tak podstatnou věc.
„Musíš mi něco slíbit, synu,“ šeptl muž a pokračoval již pevnějším hlasem, „vydej se do údolí Faryë, sídlí tam kouzelník, který tě bude učit. Nebude chtít, ale nesmíš se nechat odehnat, slib mi, že ho přinutíš tě učit.“
„Už jednoho mistra mám, otče,“ pronesl poněkud zmateně.
„Zapomeň na něj, mág Léčitel tě nemůže naučit tvému umění. To dokáže jedině mág Duchovní.“
„Proč zrovna on?“
„Jednou mi jeho otec zachránil život. Přísahal jsem, že se život mého syna spojí se životem jeho syna.“
„Ale proč?“ ptal se tiše, ale neodporoval, je to to nejmenší splnit umírajícímu poslední přání.
„Nemohu ti to prozradit. Bude-li chtít, prozradí ti to sám.“
Mladík byl zmatený, ale dál se nevyptával. Jen dál seděl vedle otce a držel ho za ruku, dokud nevydechl naposledy. Necítil bolest, neronil slzy. Jen lítost ovládla jeho tělo. Lítost a odhodlání splnit otcovo očekávání.
Proto druhý den zrána nasedl na svého koně a vyrazil směr údolí Faryë. Nikdy tam nebyl, ale věděl o něm dost. V tomhle údolí přebýval totiž mocný čaroděj. Tak mocný, že dokázal ochraňovat celý kraj před démony, kteří číhaly v okolních lesích.
Sám strážil tajemství, které nesměl nikdo vědět.
Brennana zajímalo, proč otec trval zrovna na něm. Ani nevěděl jak se jmenuje, ale tušil, že tak mocného mága budou znát všichni v údolí, takže nebude těžké si jeho jméno zjistit. Byl na něj zvědavý, ale také se trochu obával. Nevěděl, co by po něm mohl chtít, jak by ho mohl přesvědčit, aby ho učil.
Otec přeci říkal, že nebude chtít… Jak ho může přinutit? Čím? Povzdechl si a dál klidně jel krajinou svého dětství. Po několika hodinách nechal za sebou svou rodnou zemi a vyrazil do neznámých končin.
Nevadilo mu to. Naopak. Vítal to. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a usmál se. Nebýt smrti, která se vkradla do jeho života, cítil by se relativně šťastný. Relativně… Prohrábl si vlasy, avšak úsměv na tváři mu zůstal.
Náhle se jeho jinak klidný kůň vzepjal na zadních a málem ho shodil. Brennan děkoval zkušenostem, které ho naučily koně dokonale ovládat. „Šššš,“ snažil se ho utišit, ale marně. Kůň se splašil a nehodlal se jen tak uklidnit.
Mladík se podíval co to způsobilo. Byl to šíp, který trčel z jeho nohy. Rychle se rozhlédl po nepřátelích, ale nikoho neviděl. „Kde jsi?!“ vykřikl a zapátral myšlenkou okolím. Nikoho však necítil.
Najednou před ním stáli tři muži a mířili na něj kušemi.
„Dej sem zlato!“ vybafl jeden.
„Žádné nemám,“ bránil se mladík, ač ve váčku ukrytém na krku pár peněz cinkalo. Byl trochu překvapený, nikdy neslyšel, že by se tu potulovali lupiči.
„Jen se nedělej. Nebyl bys tak fajnově voblečenej, kdybys nebyl bohatej,“ ozval se druhý z nich a třetí jen přikyvoval.
Brennan nevěděl, co má dělat. Mohl na ně použít svou moc, ale nechtěl nikomu ublížit. I když oni by mu ublížili s radostí. Povzdechl si a začal sahat za košili, kde měl ukrytý váček s penězi a listinou od otce.
Mužům se blýsklo chtivě v očích a začali se přibližovat k jeho koni. To čaroděj využil a když byl první z nich nejblíže pořádně kopl. Bandita to nečekal a upadl na svoje dva kumpány. Brennan neváhal a kopl koně do slabin. Ten zmateně zařičel, ale vyrazil tryskem pryč.
Provázela je sprška šípů a jeden z nich se trefil přímo do Brennana. Vykřikl, ale jel dál. Až po několika hodinové jízdě si dovolil zastavit. Věděl, že by ho nemohli stíhat pěšky, ale nechtěl nechat nic náhodě. Koneckonců mohli to být skrytí mágové, i když o tom taky pochyboval.
Slezl z koně a unaveně si sedl do trávy. Podíval se na šíp, který mu trčel z ramene. Pevně ho chytil, zatnul zuby a trhl. Z hrdla se mu vydral výkřik, který nedokázal zadržet. Jeho kůň se po něm neklidně ohlédl. Poslal mu uklidňující myšlenku a opřel se o strom. Potřeboval si odpočinout.
Nedovolil si usnout tvrdě, aby ho ti bídáci nepřepadli ze zálohy. Dopřál si hodinu odpočinku, pak se opět vyhoupl na svého koně. Vyrazili klidným krokem, nebylo kam pospíchat, ačkoliv si uvědomoval své zranění.
Začalo se smrákat, když dojel do jakési vesnice. Zastavil u prvního stavení a zabušil na dveře. Otevřel mu jakýsi muž. Mladík se ctihodně uklonil, jak přikazoval kodex kouzelníků. Muž se nezdál překvapený, že vidí čaroděje.
„Dobrý den, omlouvám se, že vás obtěžuji v tuto nevhodnou dobu, ale potřeboval bych vědět, kde najdu zdejšího mága.“
„Vy máte zřejmě na mysli Taonnaie, že?“ usmál se vesničan přívětivě. Popsal mu cestu k jeho stavení, které se nacházelo uprostřed lesa na obrovském palouku. Uctivě poděkoval, ale když se od muže odvracel ten si všiml jeho bolestí pokřivené tváře.
„Jste v pořádku?“ optal se ho.
Brennan se otočil a usmál. „Ano, děkuji za optání.“ Sáhl do váčku a podal mu jeden zlaťák, pak zmizel i se svým koněm.
Konečně dojel k bíle omítnutému domku. Vypadal obyčejně, ale strážil velice mocného čaroděje. Pobídl koně a tryskem vyrazili k němu. Byl unavený, bolest z ramene se rozšířila do celé paže, takže se držel jen jednou rukou a nevěděl, jak ho Taonnai přijme. Přesto se rozhodl riskovat vše.
Slezl z koně, protože na seskok neměl sílu. Přešel ke dveřím, na něž zabušil.
„Běžte pryč, nejsem doma!“ ozval se zevnitř křik.
„Vždyť mluvíte.“
„No a? Prostě tu nejsem, žádný lektvar nemám a léčit duše neumím!“
Brennan se usmál. „Nechci vyléčit duši. Chci se stát vaším žákem.“
Na okamžik se uvnitř rozhostilo ticho. Brennan spíše cítil, než slyšel, jak se mág přesouvá ke dveřím. Cítil na sobě jeho pohled, který pronikl skrze dveře, tuto schopnost on zatím neovládal.
„Proč bys to dělal?“ V jeho hlase se ozvala stopa nedůvěry.
„Váš otec, kdysi zachránil toho mého. Za odměnu slíbil, že se můj život spojí s vaším, i když neznám důvod. Můj otec zemřel. Rozhodl jsem se respektovat jeho poslední přání.“
Čaroděj uvnitř domu se posměvačně uchechtl. „Ach tohle. Proč bych měl podporovat nějaký šílený obchod svého senilního otce?“
„Nezapomínejte, že se účastnil i můj otec. Nesnesu na jeho adresu žádné urážky!“
Náhle se mu zatmělo před očima a odpověď už neslyšel. Jen se sesunul v bezvědomí k zemi, protože jeho zranění si vybralo svou daň.
Náhle se odkudsi zjevil onen vesničan, který mu pomohl. „Lorde Taonnaii, ten mladík je zraněný.“
„No a?“ ozvalo se už podruhé.
„Přeci ho nenecháte tady venku.“
„Proč ne? Já nemám zájem o společnost a o zraněného už vůbec ne.“
„Máte tuto krajinu chránit!“ Nevěřil svým uším muž.
„Doriane!“ zahromoval, čímž si vysloužil vesničanův ustrašený pohled. „Mám chránit tuto krajinu, ano! Ale tento mladík nebyl zraněn na území našeho údolí. To co se stane mimo mé území je pro mě bezpředmětné.“
„Copak máte místo srdce kus ledu?“
„Doufám v to. Pokud o něj máš takovou starost, tak si ho vezmi domů sám. A až přijde k vědomí důrazně mu řekni, že si nepřeji být znovu rušen.“ S těmito slovy zmizel v útrobí svého domu, nechaje Brennana napospas jeho osudu.
Ponořil se do rozečteného svitku, který vyprávěl baladu o jednom elfovi a na rtech se mu objevil zasněný úsměv. Ten však opět zmizel, když si uvědomil, že jeho sny už jsou dávno pasé. Vybral si sám, tak si nemůže stěžovat.
Po hodině vzhlédl od svitku, protože stále cítil přítomnost toho mladého čaroděje. Vstal a přešel ke dveřím, jako předtím. Ten mladík tam dále ležel v bezvědomí. Zatracený Dorian!, zaklel v duchu. On ho tady prostě nechal, doufaje že ho vezme k sobě. Jenže to se plete.
Zaslechl žalostné zaržání koně toho kluka. Nebude ho učit. Ani léčit. Neměl se plést do ničeho, do čeho mu nic nebylo. Opatrně mu sáhl do mysli, aby viděl co se stalo. Uviděl tři bandity, kterým s úspěchem unikl. Viděl, jak se napíná tětiva luku, muže skrytého na stromě. To nebyl jeden z banditů. To byl… Ostře se nadechl. Byl to elf! Proč ho zranil?
Otevřel dveře a poklekl vedle bezvědomého mladíka. Změřil mu tep. Žil, ale dýchal slabě. Prozkoumal ránu na jeho rameni jen svou myšlenkou. Ten šíp byl otrávený. Jed se pomalu šířil celou jeho paží, až se dostával i do zbytku těla.
Jadrně zaklel, sklonil se k němu a odnesl ho dovnitř. Nenáviděl se za to, že byl tak slabý, ale nemohl toho kluka nechat umřít, dokud nezjistí, proč ho zranil elf. Co vlastně mohl vznešený krásný hledat v zemi tak daleko od Lesní říše?
Položil mladíka na postel a šel pro lektvary, které byly starší než on sám. Věděl, ale že mu pomohou. I proti jedu tak silnému jako byl elfí. Jen nevěděl, jestli mu dokáže ještě pomoci, když se jed šířil tak rychle.
Poklekl vedle něj, sundal mu jednoduchou tuniku a natřel ránu mastí. Pak ho donutil vypít lektvar, který měl zastavit šíření. Mladík sice nejprve odmítal a dokonce ho i vyplivl, ale nakonec se poddal.
Taonnai ho nechal odpočívat a vyšel ven, kde byl stále ještě Asab, Brennanův kůň. Odvedl ho do nedalekých stájí, kde ještě nedávno byl i jeho vlastní kůň. Vlastně jednorožec, kteří byly velkou vzácností. Nakonec se ale rozhodl dát mu svobodu.
Dal koni vodu a nějakou oves, aby se mohl nažrat. Pak se vrátil do domu. Ani nešel mladíka zkontrolovat, teď už mu to bylo jedno. Měl totiž vzorek onoho jedu. Mohl zjistit, kdo to byl. Každý z elfů měl nějakou poznávací značku. Věděl, že u tohohle to budou jedy. Jen zjistit, o který se jedná.
Za chvíli si téměř vítězoslavně výsknul. Poznal ho. A poznal i onoho elfa. Byl to Feirin. Elfí čaroděj, kterého odmítl učit. Ale proč by ranil tohohle výrostka? Copak opravdu věřil, že ho bude učit?
Prohrábl si svoje krátké černé vlasy. Neměl v nich ani stopu proužků, které by určovaly, že je mistrem svého oboru. Také nebyl. Svůj výcvik nedokončil. Nemohl tedy učit nikoho. Ani Ferina, ani Brennana.
„Zdá se, že jsme udělali pokrok,“ ozval se z postele, u které stále ještě stál, tichý hlas. Zadíval se mu do očí a maličko povytáhl obočí.
„Opravdu? A jaký?“
„Vzal jste mě dovnitř.“
„Ano, ale to taky neznamená, že tě nemohu zase vyhodit ven.“
„Proč mě odmítáte učit?“
„Protože nejsem mistr,“ sykl a odešel z místnosti. Brennan za ním mlčky hleděl. Nevzdá se tak snadno, jak si možná Taonnai myslí. Cítil se unavený a malátný, takže opět zavřel oči a usnul.
Stejně tak se Taonnai ponořil do svitku, který studoval. Avšak nebyl schopen se soustředit. Proč by měl toho kluka učit? Jen proto, že si to vzájemně slíbili jejich otcové? Věděl, proč to otec udělal. Chtěl ho ochránit. Jenže sám ani nevěděl před čím. Tím, že chtěl spojit jeho život s tím Brennanovým udělal největší chybu.
Vstal a šel zkontrolovat zraněného. Spal klidným spánkem, takže lektvar zřejmě zabral. Je to silný mladík, stačí dva dny a bude jako rybička. A pak ho vykopne. Povzdechne si, protože už teď věděl, že to neudělá. Tenhle neodejde jako Feirin.
Postavil se k oknu a hleděl na měsíc v úplňku. V dáli zavyli vlci a on se musel usmát. Zdalipak hledají svého pastýře? Určitě ne. Jak znal tyhle podivné muže, byli stále svým svěřencům nablízku.
Z postele se ozvalo slabé zakašlání a přivábilo jeho pozornost jako světlo můru. Nepřešel blíž, jen ho z dálky pozoroval. Byl hezký. Černé vlasy s trochu delšími konci, oči hnědé, které viděl, když je otevřel, měl mírně zešikmené. Smyslná ústa, nyní stisknuta v pevnou linku. Na krku měl řetízek, na němž se houpal přívěsek ve tvaru háku.
Pocítil vlastní únavu, ačkoliv od mladíka nemohl odtrhnout oči. Nakonec se přinutil přejít do druhého pokoje a lehnout si do postele.

Druhý den ráno se Brennan rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, kde to je. Pak si uvědomil události včerejšího dne a usmál se. Přeci jenom ho vzal k sobě. Teď ho jen přesvědčit.
„Ten co tě zranil se jmenuje Feirin,“ zaslechl hlas ode dveří a podíval se tím směrem. Včera měl svou mysl zastřenou lektvarem a jedem, ale nyní byla průzračná jako sklo. Proto si taky uvědomil smyslnou přitažlivost muže opírajícího se o veřeje. Rychle uhnul očima, aby na něj necivěl.
Přesto se mu jeho podoba vryla do paměti. Odkašlal si a snažil se z mysli vypudit jeho modré oči. „Proč mi to říkáte?“
„Protože jsem ho odmítl učit. Stejně jako nebudu učit tebe.“
„Proč ne? Proč to odmítáte? Chci být vaším žákem. Jste nejlepší z duchovních mágů.“
„Nejsem mistr.“
„To není pravda. Máte prameny ve vlasech.“
Taonnai mimoděk sáhl rukou po jediném modrém pramenu, který se tkvěl v jeho černé kštici. „To nic neznamená!“ odsekl.
„Nevzdám se tak snadno. Nedostanete mě odtud.“
„Moc dobře víš, že pokud bych chtěl stačil by mi zlomek síly, a ty už bys seděl na mém zápraží.“
„Vím,“ kývl stroze. „Ale stejně tak vím, že pokud to uděláte vrátím se třeba oknem. Pokud mě přenesete třeba na druhý konec světa, stejně se vrátím a znovu zabuším na vaše dveře.“
Taonnai mlčel. Jeho zápal se mu líbil. Avšak stále v koutku duše pochyboval. „Pokud tě začnu učit, budeš mě výhradně poslouchat. A až řeknu, že je konec tak se prostě sebereš a beze slova odejdeš, jasný?“
Mladíkovi se rozzářily oči, ale přesto na něj hleděl ostražitě. „Co mi zaručí, že mi hned zítra neřeknete, že výuka je u konce?“
Byl mazaný. Taonnai ho za to musel obdivovat. Přečetl ho celkem snadno. „Dohodneme se předem na určitém termínu, co ty na to?“
„Platí,“ souhlasil a na potvrzení této úmluvy mu podal ruku. Starší čaroděj mu ji stiskl a opustil místnost. Beze slova, bez ohlédnutí. Zmizel venku v lese.

„Co tu děláš?“ optal se směrem nahoru, kde v koruně seděl elfí čaroděj.
„Jen jsem se přišel přesvědčit.“
„O čem?“ zavrčel.
„Zda jsi tak slabý a necháš se tím klukem ukecat. Mě jsi učit odmítl, ačkoliv mě za tebou poslala sama královna. A jeho jsi do učení přijal. Proč?“ odvětil tvrdě.
„Nenechal se odbít:“
„Tak tohle byl ten klíč?“ zeptal se mladý elf a zmizel v korunách stromů.
Taonnai měl sám o čem přemýšlet. Nevěděl, jak toho kluka má učit. Co ho učit. On sám si své síly musel vydobýt, uvědomit si je sám. Nikdo mu nepomohl, i když o to otce tolikrát prosil.
Vrátil se do domu a přešel do pokoje, kde ležel mladík. Nezeptal se ho jak se cítí. „Zítra začneme s tréninkem. Ten bude trvat měsíc. Pokud se do té doby nenaučíš své schopnosti ovládat…,“ nechal větu významně viset ve vzduchu a opět odešel.
Brennan ani neměl šanci na to zareagovat. Avšak nic nenamítal, doufal, že do té doby se vše potřebné naučí. Pokud ne… Pokrčil rameny a dál na to nemyslel. Měsíc byl ještě daleko. pohodlně se opřel do polštářů a zavřel oči. Byl ještě trochu slabý, takže hned usnul, aby nabral síly.

Další den, v pořadí třetí, byl opět vzhůru jako první. Tentokrát se už odvážil vstát z postele. Čekal na Taonnaie v kuchyni. Seděl za stolem a rozhlížel se kolem. Nedovolil si na cokoliv sáhnout a tak jen pozoroval.
Za chvíli se Taonnai objevil. „Vstaň!“ vyzval ho a on uposlechl. „Natáhni ruce!“ přikazoval dál jeho nový mistr. I to udělal bez otázek.
Mág k němu přešel a uchopil jeho zápěstí do svých dlaní. Brennan užasle hleděl, jak se kolem jeho zápěstí zaklapla pouta a spojila se řetězem. Překvapeně vzhlédl k Taonnaovi.
„Díky těmhle poutům jsme spojeni a já tě mohu učit,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku a pokračoval. „Pokud během výuky zmizí, znamená to, že už umíš vše co jsem tě mohl naučit.“
Brennan uctivě přikývl. „Děkuji,“ zašeptal.
„Ještě mi neděkuj,“ upozornil ho tiše a opustil místnost.
Mladík se začal usmívat. Byl tady a to bylo nejdůležitější. Teď jen zjistit proč chtěl jeho otec, aby se spojil s Taonnaiem. Jeho úsměv se prohloubil.
„Nevím,“ ozvalo se opět ode dveří, „čemu se směješ. Rozhodně to nebude procházka růžovým sadem.“
Brennan, který stále seděl na židli jako předtím, přemýšlel, co je to za hloupý zvyk, zjevovat se takhle nečekaně.
„Mám pro tebe první úkol,“ pronesl Taonnai a Brennan zbystřil pozornost. „Chci abys pouze pomocí své duchovní síly přemístil vodu z tohohle hrnku do hrnku támhle,“ ukázal na hrnek na parapetu okna.
Mladík odhodlaně kývnul a soustředil se na tento prostý úkol. Přeci jenom u svého předchozího mistra se trochu učil, i když jako samouk, takže by to neměl být problém. Avšak po nějaké chvíli začal cítit, jak jeho mysl je roztěkaná a velice brzy unavená.
Taonnai ho chvíli pozoroval a pak přešel blíž. Stál těsně u něj, takže mohl cítit teplo, které vyzařovalo z jeho těla. „Zvedni ruce,“ zašeptal mu a mladík ho uposlechl.
Připadal si jako by byl očarovaný, tak moc na něj Taonnai působil. Náhle si připadal, že hoří v plamenech, které nechce uhasit. Zhluboka se nadechl a do chřípí mu pronikla vůně Taonnaie.
„Zhluboka dýchej a soustřeď se jen na tu jedinou činnost,“ zašeptal mu do ucha.
To půjde dost těžko, pomyslel si v duchu, ale přikývl. Začal dýchat pravidelně a soustředil se. Cítil, jak jím prochází neznámá síla a věděl, že je to ta Taonnaiova. Nechal jí sebou prostupovat.
Pak přesunul pozornost na svou sílu a znovu začal vodu přesouvat. Šlo mu to mnohem lépe, ale koutkem své mysli stále vnímal blízkost Taonnaie. Ten po chvíli odstoupil, protože i jeho mysl ovládl prazvláštní pocit.
Zavrtěl hlavou a nechal Brennana napospas jeho úkolu. Ten měl za chvíli hotovo a tak se opět posadil na židli a čekal. Za chvíli se jeho mistr opět objevil.
„Zvládl jsi to rychle,“ pochválil ho mimoděk.
Brennan jen uctivě kývl.
„Mám pro tebe dnešní úkol, ale ten ti předložím až zítra.“
„Ale proč?“ optal se, dychtivý do dalšího cvičení.
„Protože ti tělem koluje zbytek elfího jedu. Divím se, že jsi ho přežil. Ačkoliv to vypadá, že nebyl namíchán tak aby ti ublížil.“
Mladý mág se zatvářil zmateně. „Ten šíp, který mě zasáhl nebyl těch banditů?“
„Ne. Zasáhl tě elf.“
Brennan povytáhl obočí, protože na jinak chladné tváři Taonnaie proběhl jakýsi záchvěv citu. Nedokázal určit, co to bylo, ale zaujalo ho to. „Znáte ho?“
Stroze kývl. „Ano.“ Tím však debatu na toto téma uzavřel. „Jdi si odpočinout,“ doporučil mu a odešel.
Brennan ho poslechl, protože přeci jenom pociťoval únavu. Lehl si do postele, ze které předtím vstal a díval se na strop. Přál si ovládat moc, kterou měl Taonnai. Aby se mohl skrze strop dívat třeba na hvězdy. Avšak tak daleko se jako samouk nemohl nikdy dostat.
Nemohl spát a tak se zvedl a šel najít Taonnaie, i když tušil, že mu za to vynadá. Našel ho jak sedí v jednom z pokojů, skloněný nad pergamenem, na tváři prazvláštní výraz. Kdyby si nebyl jistý, že je to možné, myslel by si, že sní.
Vypadal krásně, jak tak hleděl zasněnýma očima do prázdna, ač to vypadalo, že si čte svitek. Náhle však vzhlédl a jejich oči se střetly. „Budeš tam jen tak stát, nebo se ke mně připojíš?“ optal se ho a Brennan přemýšlel jestli to myslí vážně.
Když na něj tázavě pohlédl, raději se přesunul k němu a posadil se.
„Co to čtete?“ optal se.
Přisunul svitek blíž. „Jednu pověst o elfovi. Je moc hezká, ale z většiny ve starověkém jazyce, který už moc lidí nezná. I pro mě je těžké to přečíst.“
„Jak dlouho už to čtete?“
„Tři roky.“
Brennana to na okamžik zarazilo, ale nedal to najevo.
„Ano, je to dlouhá doba,“ přitakal souhlasně Taonnai, jako by mu četl myšlenky.
„Proč?“
„Možná něco hledám. Odpověď na otázky.“
„Na jaké?“ vyzvídal Brennan.
„To tě nemusí zajímat,“ usekl rozhovor. Brennan se dál nevyptával, i když by rád věděl, co se tady děje.
Náhle ucítil únavu a zívl si do dlaně.
„Měl by sis jít odpočinout. Už jednou jsem ti to říkal,“ pronesl a Brennan by mohl přísahat, že se usmál. Avšak jistý si tím být nemohl.
„Dobrá. Půjdu. Ale co vy?“ optal se.
„Ještě chvíli tady pobudu,“ pronesl a odeslal ho pohledem spát. Brennan už nečekal a opravdu se odebral do postele. Usnul sotva se hlavou dotkl polštáře.

Taonnai ještě dlouho seděl nad svitkem, který tak dlouho studoval. Chtěl znát odpovědi, ale žádné nepřicházely. Pořád ty samé otázky bez vysvětlení. Prohrábl si svoje krátké vlasy a zhluboka si povzdychl. Kdysi mu otec řekl, že je něčím zvláštní. Nevěděl, co tím myslel, ale jednou mu to vysvětlil život.
Kdysi se zamiloval do jedné dívky. I ona city opětovala. Avšak jednou musel odejít a když se vrátil, našel ji vdanou za někoho jiného. Prostě na něj zapomněla. A tehdy mu to otec vysvětlil.
Zastavil své myšlenky, které se zatoulaly do minulosti a opět se sehnul nad svitkem. Avšak náhle jeho pozornost upoutal pohyb venku. Vyšel ze dveří a rozhlédl se tmou. Cítil, že je někde poblíž Feirin. „Co tu hledáš, Feirine?“ optal se do tmy.
„Nic. Jen hlídám tvůj spánek,“ ozvalo se odkudsi z temnoty.
Taonnai si povzdechl a prohrábl si opět vlasy. Pak se beze slova vrátil do domu a rozhodl se, že si půjde také lehnout. Sfoukl svíčku, která mu zajišťovala světlo nad svitkem a odebral se do svého pokoje.

Ráno byl první vzhůru a přitom připravil další úkol pro Brennana. Měl to za chvíli a byl zvědavý, jak si s tím mladý mág poradí. Ač si to nechtěl přiznat, tenhle mladík se mu jakýmsi podivným způsobem dostal pod kůži.
Zavrtěl nad sebou hlavou a vydal se mladíka probudit. Ten ležel v posteli, napůl odkopaný a vypadal neskutečně roztomile. Usmál se a přešel k němu blíž. Do mysli mu promítl myšlenku, že by měl vstát.
Ještě chvilku mu odolával, ale nakonec otevřel oči. Překvapeně mrkl, když nad sebou uviděl svého mistra.
„Je čas vstát a dát se do dalšího úkolu.“
Přikývl a vyskočil z postele. Náhle plný života. Vůbec nevypadal rozespale, ale s rozčepýřenými vlasy vypadal rozkošně. Pocítil nutkání mu je rozčísnout rukou, ale odolal a nakonec raději odešel do kuchyně.
Brennan ho následoval a ukousl si kousku topinky, která tam ležela. Chroupal ji a spokojeně se rozhlížel po útulné místnosti. Taonnai ho ode dveří sledoval.
„Dnes se spolu vydáme do lesa. Je tam pro tebe nachystaná malá zkouška.“
Mladík se otočil. „Opravdu? A jaká?“ optal se zvědavě a upíral na něj svůj tmavý pohled.
„Nasnídaný?“
Brennan odložil nedojedenou topinku na linku a přistoupil k němu blíž. „Už ano,“ pronesl a vyšel ven. Taonnai ho následoval. Zastavili se na okraji města.
„V tom lese je pět zvířat, která jsou uvězněna na různých místech. Tvým úkolem je, abys je našel a přivedl mi je.“
Kývl a vyrazil do lesa. Začal soustředit svou mysl na pět zvířat, které měl za úkol najít. Zajímalo ho, co je to za zvířata. Začal se soustředit a pátrat. Po chvilce se dotkl vyděšené mysli ještěrky. Přemýšlel, zda ona může být tím zvířetem. Našel ji pod kamenem, kde byla připoutána slabým lankem. Odvázal ji a schoval do krabičky, kterou měl sebou.
Uklidil vyděšené zvířátko svou myšlenkou a šel hledat další. Našel mládě jezevce, který byl v jedné jeskyni. I jeho uklidnil a schoval. Avšak další zvířata mu dala zabrat. Hledal je přes pět hodin, než nakonec našel rybku, která byla ukrytá v malé studánce, sýkorku, kterou schoval na vrcholek stromu a nakonec krtka, který byl zahrabaný hluboko pod zemí. Ten mu dal největší práci.
Nakonec se vracel s triumfálním úsměvem na tváři. Taonnai se opíral o strom a pozoroval ho. „Bravo,“ pochválil ho, když uviděl, že našel všechna zvířata. Brennan se usmál, ale cítil, že je unavený.
Avšak usmívat se nepřestal. Stál nyní před Taonnaiem a náhle ucítil, jak se mu podlomila kolena. Taonnai zareagoval instinktivně a podepřel ho. Mladík k němu vzhlédl a maličko pootevřel rty. Byl lapen v jeho pohledu a nedokázal se z té nádherné pasti dostat.
Taonnai se k němu mimoděk začal sklánět blíž a blíž. Téměř se nyní dotýkali rty. Avšak na poslední chvíli si to starší z nich rozmyslel a odtáhl se. Avšak z náruče ho ještě hodnou chvíli nepustil.
„Proč jste mě odmítal učit?“ vyslovil otázku, která ho pálila.
„Víš…,“ začal, ale na okamžik se odmlčel, „sužuje mě jedna kletba. Ne kletba, to není to správné přirovnání. Spíš prokletí.“
Mladík povytáhl obočí. „Není to snad to samé jako kletba?“ optal se.
Taonnai se proti své vůli pousmál. „Dobře, jak chceš. Kdykoliv se stalo, že by mi někdo přirostl k srdci musel jsem odejít. A dotyčný na mě zapomněl.“
„Já nezapomenu,“ ujistil ho Brennan a vzápětí svých zbrklých slov litoval, protože se na Taonnaiově tváři objevila chladná maska. Pustil ho ze svého objetí.
„Nikdy neslibuj, něco co nemůžeš splnit,“ pronesl a vrátil se do domu. Ani jeden z nich si nevšiml elfa, který je sledoval svýma podmanivýma očima a lehkým úsměvem na rtech. Ještě chvíli je pozoroval a pak splynul se stíny lesa, tak jak to dokázali jen elfové.
Brennan celou dobu přemýšlel, co udělal, že tak najednou odešel. Nakonec pokrčil rameny a následoval ho do domu. Opět ho našel jak se sklání nad svitkem. Přešel k němu a opatrně mu položil ruku na rameno. Neodstrčil ho, jak předpokládal. Jako by ho ani nevnímal.
„Co bude součástí výcviku zítra?“ optal se ho, aby řeč nestála.
„Pokusíš se mi proniknout do myšlenek. Pokud to dokážeš, výcvik bude u konce.“
Mladík překvapeně mrkl. „Tak rychle?“
Taonnai se pousmál. „Tak snadné to nebude, neměj obavy,“ ujistil ho a opět se zadíval do svitku.
„Hledáš tam odpověď na své prokletí?“
Otočil k němu hlavu. „Řekl kdo?“
Na obranu zvedl ruce a poodstoupil od něj. Pak se na něj usmál a zmizel venku. Šel se projít do lesa, protože se mu tam líbilo a mohl se procvičovat v dotýkání se myslí zvířat a rostlin. Byl to opojný pocit a měl pocit, že ho přenáší do jiné dimenze.
Taonnai se dotýkal jeho mysli a musel se usmát, když ucítil, že se snaží spojit s okolní přírodou. Byl rád, že se snaží i když nemusí. Vyslal k němu myšlenku. Nepřežeň to! Mladík mu odpověděl a dál se pokoušel spojit se zvířaty.
Za hodinu ho Taonnai zavolal, aby se moc neunavil. Brennan už únavu trochu pociťoval, takže se moc nebránil. Sedl si na židli v kuchyni, kde předtím seděl, a pozoroval stěnu naproti sobě. Stále ještě cítil přítomnost myslí okolí a nedokázal se z toho vymotat.
Náhle mu do mysli pronikl Taonnai a rozmetal stopy ostatních. „Musíš si odpočinout, byl to náročný den a zítra bude ještě horší,“ pronesl a mladík kývnul. Ačkoliv se mu nechtělo, odebral se do pokoje a sotva se dotkl polštáře usnul.
Taonnai ho nějakou dobu sledoval ode dveří. Zase usnul napůl odkopaný, s roztomilým výrazem na tváři. Starší mág sebou trhl. Asi už mi měkne mozek, pomyslel si mimoděk se sarkastickým humorem. Nakonec se odlepil od veřejí a šel do svého pokoje. Poprvé po třech letech nešel před spaním studovat svitek, ale rovnou spát.

Kolem půlnoci se za oknem mihnul stín. Světlovlasý elf nahlédl oknem do pokoje, kde spal Brennan. Pozoroval ho a náhle pochopil, proč se ho Taonnai rozhodl učit. Z toho mladíka vyzařovala jakási pozitivní energie, která by možná mohla pomoci překonat čarodějovi, ten strach z neznáma a závazku.
Usmál se svým podmanivým úsměvem, ale pak posmutněl. Chtěl na Taonnaiovi vyzkoušet, jestli alespoň by byl odolný jeho vzhledu a oblíbil si ho takového jaký je. Nedostal šanci to zjistit. Ale už mu to nevadilo. Naučil se s tím žít a vlastně si uvědomil, že Taonnai, ač nepřímo, mu tím odmítnutím něco dal.
Svobodu…

Mladík se v posteli zavrtěl a náhle otevřel oči s nepříjemným pocitem, že ho někdo pozoruje. Opravdu mohl za okny zahlédnout mihnutí se světlých, téměř stříbrných vlasů. Elf? Tady?
Opatrně vyklouzl z postele a přešel k oknu. Jediné co zahlédl byla štíhlá vysoká postava mizející mezi stromy v lese. Zamyšleně se podrbal na hlavě, ale u okna zůstal stát. Líbil se mu výhled na tmavý hvozd.
„Je to ten elf, co tě zranil,“ ozvalo se náhle ode dveří a Brennan se překvapeně otočil. Na okamžik zadržel dech, protože Taonnai vypadal s rozcuchanými vlasy prostě… Nedalo se to vyjádřit slovy.
„Nějak jsem to vytušil. Jaký jiný elf by se mohl vyskytovat tady, tak daleko od Lesní říše?“ pronesl klidně a uvědomil si, že je mu vděčný, protože jinak by se asi nedostal do Taonnaiova příbytku a učení.
Mág si ho dlouho jen beze slova prohlížel. Za okny začalo svítat a tak ho mohl vidět ve světle vycházejícího slunce. „Vypadá to, že jsme oba připraveni na dnešní lekci,“ pronesl, když se dostatečně vynadíval.
Brennan odhodlaně přikývl.
„Tak do toho!“ vyzval ho. „Řekni mi co si myslím.“
Pokusil se mu proniknout do mysli, ale narazil na bariéru. Překvapeně zamrkal. Zkusil to znovu a znovu, ale bez výsledku. Vyčerpaně se opřel o parapet okna a zadíval se na Taonnaie.
„Neříkal jsem, že to nebude jednoduché? My duchovní mágové umíme nahlížet do myšlenek jiných, ale nesmíme zapomínat, že nejsme jediní a jsou i tací, kteří dokáží to samé. Proto se musíme naučit své myšlenky skrýt a nedovolit nepříteli do nich proniknout,“ vysvětlil mu to Taonnai, i když to mladík dávno tušil.
Brennan přikývl a chtěl ho překvapit náhlým vpádem, ale opět narazil na bariéru. Pronikavě se na něj zadíval a Taonnai se jemně usmál. „I na tohle musíš být připravený,“ upozornil ho. Zkoušel to až do večera s výjimkou přestávek na jídlo či odpočinek.
Padl do postele jako podťatý strom, protože jeho unavená mysl odmítala dělat jakoukoliv jinou činnost než spát.
I Taonnai z toho byl unavený. Není jednoduché si celý den střežit vzpomínky, před jinou dotěrnou myslí. I když navenek vypadal jako že je to ta nejjednodušší věc na světě. Unaveně si promnul kořen nosu a zadíval se na les před svým domem.
Doufal, že zahlédne štíhlou postavu elfa, ale nikde ho neviděl. Přesto cítil, že ho pozoruje. Nakonec si s povzdechem lehl do postele a usnul tvrdým, bezesným spánkem.

Trénovali ještě mnoho dní, než se Brennanovi podařilo proniknout do mysli Taonnaie. Ale když se to poprvé podařilo, byl z toho jako u vytržení.
Po večerech se mu snažil pomoci s překládáním svitku, ale neovládal tak dokonale starodávný jazyk. „Proč vlastně nepožádáš toho elfa, aby ti to přeložil?“ optal se, když tak jednou seděli nad plamenem svíčky a skláněli se k pergamenu.
„Odmítl by. A navíc si to chci přečíst sám.“ Něco v jeho pohledu, Brennana přesvědčilo, aby se dál nevyptával.
Místo toho se zvedl a přešel k oknu. Otočil se na Taonnaie sehnutého nad svitkem a pronikl mu do mysli. Muž k němu vzhlédl, protože mu do mysli pronikl až moc hladce. Jejich oči se střetly a ani jeden se nechtěl odpoutat od toho druhého.
Náhle mladší z nich ucítil, jak mágovou myslí proběhlo prazvláštní zachvění. Nedokázal určit co to bylo, ale v Taonnaiových očích to vyvolalo smutek.
Nenech mě odejít,“ ozval se mu v hlavě mistrův hlas a on překvapeně mrkl. Nevěděl, co to znamená, ale bylo to proneseno s takovou bolestí, že sebou téměř trhl. Avšak pak ten pocit zmizel, jako by nikdy předtím ani nebyl. Taonnai se tvářil stále stejně a tak se bál, jestli se mu to celé jen nezdálo.
Toho večera se mu usínalo velice špatně. Neustále musel myslet na ta tři slova, které mu mistr poslal. Nenech mě odejít. Souviselo to snad s tím, co mu vyprávěl na začátku? Že pokaždé když mu na někom záleželo musel náhle odejít? Znamenalo to snad, že mu na něm záleží?
Srdce mu poskočilo radostí. Už dávno si přestal nalhávat, že by k němu cítil jen úctu jako k mistrovi. Bylo to něco víc, něco nedokázal, nebo nechtěl, pojmenovat. Nakonec to nevydržel a vstal.
Tiše proklouzl do Taonnaiova pokoje. Dnes to byl jeho mistr, kdo usnul jako první a on si ho tak mohl bezostyšně prohlížet, jako to dělal on bez jeho vědomí bezpočet nocí. Vtiskával si do paměti každý kousek jeho obličeje, každičký rys.
Náhle mág otevřel oči a neomylně našel ve tmě ty jeho. Brennana to zarazilo, ale nedal to na sobě znát. Srdce se rozběhlo jako splašené v očekávání věcí příštích. Avšak nic se nedělo. Taonnai dále ležel v posteli a pozoroval ho.
Mladík se zhluboka nadechl a udělal nesmělý krok kupředu. Pak další a další, až stál u jeho postele. Stále si hleděli do očí, ani jeden neschopen vymanit se z kouzla. Brennan se začal sklánět a jemně ho políbil.
Ani si pořádně neuvědomoval co dělá, ale nedokázal tomu odolat. Taonnai ho uchopil za zátylek a maličko přitáhl blíž. Jejich rty se střetly a odmítaly se od sebe oddělit. Byl to jediný dotek, kromě mistrovy ruky na jeho zátylku, který je spojoval, a přesto ani jeden z nich to nechtěl změnit.
Nakonec se Brennan odtrhl a zmizel z pokoje.
Muž v posteli ho dlouho dobu pozoroval s úsměvem na rtech a smutkem v očích.

Ráno stál na cestě od domu a díval se zpět. Brennan vyběhl ven, naprosto nechápajíc co se to náhle stalo.
„Co se děje?“ optal se, upíraje zmatený pohled na Taonnaie.
„Výuka je u konce, žáku,“ pronesl ten a otočil se k odchodu. Brennan cítil, jak pouta na jeho zápěstí pomalu povolují a mizí. Stejně jako mizel muž, kterého toužil milovat.
Rozběhl se za ním, ale vždy byl o kousek před ním. „Neodcházej. Nechci na tebe zapomenout!“ vykřikl, ale nepomohlo to.
Jen na okamžik se k němu otočil a smutně se usmál. „Sbohem, Brennane. Můj jediný a nejlepší žáku,“ pronesl a jako by náhle zmizel v mlze.
Brennan běžel ještě dlouho, dokud ho nedostihlo vyčerpání a on nepadl na kolena. Po několika minutách se zmateně rozhlédl kolem. Co tady dělá? Jak se sem dostal? V hlavě měl náhle prázdno a nevěděl, co se děje. A co to bylo za pocit, jako by mu vytrhli kus jeho srdce a nechali po něm jen temnou díru?

Mladý elf ho smutně pozoroval z koruny stromů. A to doufal, že on dokáže tohle všechno zastavit. Věděl, kde Taonnaie najít, ale nevěděl, jak přinutit toho chlapce, aby si vzpomněl. Seskočil neslyšně dolů a náhle stál nad ním.
Mladík překvapeně zamrkal, když uviděl to nádherné stvoření před sebou. Téměř stříbrné vlasy mu spadaly v hustých rovných pramenech na záda, zelené oči mírně zešikmené. Zavřel pusu a vstal.
„Nezdá se ti, že ti chybí kus duše?“ zeptal se ho elf přímo.
„Copak vy mě znáte, pane?“
„Ne přímo. Ale už jsme se setkali, i když ty jsi na tuhle část svého života zapomněl.“
„Pomůžete mi vzpomenout si?“
„Nemohu. Musíš věřit svému srdci. Poslouchat ho. Dovede tě tam, kde toužíš být,“ odvětil tajemně a otočil se.
„Počkejte. Jste krásný, proč tu se mnou nezůstanete?“
Feirin se smutně usmál. „Protože mě volá příroda,“ pronesl.
Brennan chvíli vrtěl hlavou a snažil si přebrat, co mu vlastně řekl. Má poslouchat své srdce. Ale ono mlčí. Jak může poslouchat něco, co mlčí? Pokrčil rameny a vyrazil po cestě. Jednou se ohlédl a spatřil jakýsi dům. Věděl, že v něm strávil hodně svého času. Jen nevěděl s kým a proč.
Pak už se neohlédl, neotočil, nepokoušel si vzpomenout. Jen šel tam kam ho vedly jeho kroky. Podvědomě si uvědomoval, že s ním elf stále je. Nevěděl proč a neodvažoval si ho oslovit. Po několika dnech zmatené chůze a nesmyslného bloudění okolím, padl unaveně do trávy. Usnul.
Elf nad ním tiše stál. Stále cítil přítomnost Taonnaie někde poblíž, ale pokud si ten mladík nepospíší ztratí ho navždy. Nevěřil, že by ho nechal odejít. Myslel si, že to dokáže… Sklonil se k němu.
Jdi, Brennane,“ zašeptal mu do ucha a mladík sebou trhl. „Jdi nebo ho ztratíš navždy.“ Stihl zmizet právě včas. Čaroděj prudce otevřel oči a zadíval se do tmy. Co to bylo za hlas? Říkal, že něco hledám a pokud to nenajdu ztratím to navždy, pomyslel si. Ale co je to?
Ví že něco hledá. Jenže co? Přesto vstal a vyrazil na cestu. Cosi ho hnalo vpřed. Cosi podněcovalo jeho touhu najít. Na obzoru zahlédl město. Nakonec už běžel, ačkoliv nevěděl proč. Zastavil se udýchaně před branou do města.
Stráže na něj hleděli trochu prazvláštně, ale bylo mu to jedno. „Jmenuji se Brennan a jsem duchovní mág. Dovolte mi vstup do města.“
„Prokaž nějak, že jsi to co říkáš,“ ozval se jeden z mužů, držících stráž.
Brennan se soustředil a pronikl mu do mysli. „Mluvím pravdu, vpusťte mě dovnitř.“
Muž přikývl a nechal ho projít. Mladík přemýšlel, kde se to naučil. Věděl jistě, že v Ilfirinu, kde žil několik let po boku mága tamějšího pána. Kde tedy? Nelíbilo se mu to prázdno v hlavě.
Procházel městem a rozhlížel se kolem. Náhle spatřil opět toho elfa. Co od něj chtěl, proč ho stále doprovázel? Chtěl k němu vykročit, ale vznešený krásný ho zastavil zvednutou rukou. Chtěl pokračovat v cestě, ale najednou jeho pozornost upoutal vysoký černovlasý muž. Viděl, že i elf k němu míří. Neváhal a vyrazil kupředu.
Náhle věděl, že On je to co hledá, ačkoliv netušil, o koho se jedná.

Feirin dostihl Taonnaie až na okraji města. „Počkej!“ zvolal a mág se překvapeně otočil.
„Co tu děláš?“ optal se.
„Hledám tě, není to zřejmé?“ pozvedl obočí elf.
„Jistě. Ale proč?“
„Někoho ti vedu,“ usmál se tajemně a ustoupil o krok. Taonnai tak mohl vidět, jak se k nim blíží Brennan.
„Nevěřím, že si na mě pamatuje. Nikdo to nedokázal,“ vydechl.
„Nepamatuje. Ale stále ho sem něco táhlo. Jeho srdce ho vedlo neomylně za tebou. Proč to nechceš přijmout?“
„Proč mu pomáháš? Myslel jsem, že ho nenávidíš, za to že jsem ho vzal do učení a tebe ne,“ nechápal.
„Jistě, ze začátku jsem opravdu toužil po jeho smrti, proto jsem ho postřelil. Tušil jsem, že ho vezmeš do učení, ještě dřív než ty sám. Avšak pak jsem si uvědomil, že to, že jsi mě odmítl učit bylo pro něco dobré.“
„Pro co?“
„Získal jsem svobodu. V mém kraji jsem byl považován za Očarovaného. Což vlastně znamená…“
„Já vím, co to znamená,“ odsekl Taonnai, protože Brennan se k nim blížil.
„Každý mě chtěl. Ale ne pro mě samého. Dal jsi mi možnost, aby se to změnilo. Za to ti děkuji,“ pronesl elf, sklonil hlavu a položil si pravou ruku na srdce. Znamení, že se nyní stal jeho dlužníkem navždy.
Taonnai na něj zmateně hleděl. V Lesní říši považovali Feiriena za Očarovaného. Za někoho, kdo získal každého pouze svým zjevem, jediným úsměvem, nikoho nezajímaly jeho pocity, každý ho chtěl a bylo mu jedno, koho chce on. Pro elfy byl téměř to samé, co božstvo pro lidi, ale on sám tím trpěl. Zřejmě chtěl vyzkoušet, jestli bude tak působit i na ostatní.
Položil mu ruku na rameno. „Děkuji ti, příteli,“ pronesl téměř dojatě a Feirin se na něj usmál. Pak ukročil stranou a místo něj před ním náhle stál Brennan. Elf s lehkým úsměvem zmizel.
Taonnai na něj chvíli hleděl. „Není možné, že bys dokázal nezapomenout,“ zašeptal.
Brennan si ho prohlížel. „Kdo jsi?“ optal se.
Mág se zasmál. „Někdo naprosto bezvýznamný,“ odvětil. „Někdo na koho je snadné zapomenout,“ usmál se smutně a otočil se k odchodu. Věděl, že není možné, aby si ho pamatoval.
Avšak jeho odchod zastavila ruka na jeho předloktí. Otočil se a opět hleděl do tváře Brennana. Ovšem tentokrát v ní bylo poznání. „Nemyslel sis, že tě nechám odejít podruhé, že ne?“ optal se s nevinným úsměvem.
Ve chvíli, kdy se od něj Taonnai otočil, uvědomil si, že už tuhle scénu jednou viděl.
„Ty si pamatuješ?“ vydechl starší mág naprosto ochromeně.
Kývl. „Už není důvod, abys utíkal. Proč se nevrátíš domů? Lidé v údolí tě potřebují. Stejně jako já,“ sklopil oči.
Muž se rozesmál. „Ne tak jako já. Já potřebuji pro někoho žít. Pro lidi v údolí, pro tebe. Vrátíme se domů,“ pronesl tiše a uchopil ho za ruku. Brennan opětoval jeho stisk a usmál se. Na okamžik se ho pustil.
Otočil se a zvolal: „Děkujeme ti, Feirine! Budeš navždy vítán v našem domě.“
Taonnai na něj mlčky hleděl. Líbilo se mu, že řekl v našem domě. Mohl by přísahat, že zaslechl zvonivý smích elfa.


Ten je mlčky pozoroval z nedaleké koruny stromu. Mlčky jim pokynul pro šťastnou cestu a sám zmizel ve stínech lesa poblíž města…  

3 komentáře: