Český překlad: Osud
IV. část cyklu
Každý má svůj předurčený osud proti, kterému nelze bojovat. Ať už je to člověk, mág či elf... Dokáží však svému osudu jít naproti?
Nastavil
tvář proti větru a nechal ho ať mu vysouší slzy, které mu
stékaly po tváři. Bylo to poprvé co kdy plakal. Proč? Truchlil
pro svého bratra, kterého nedokázal ochránit ač to slíbil svému
otci, když umíral. Ještě nyní před sebou viděl tělo
Querrestala pokryté nespočtem ran a zaschlé krve. Bezmocně zaťal
pěsti. Chtěl ho pohřbít, ale nestihl to. Někdo ho odnesl. Možná
to byli Sběrači, i když ti přeci z bojišť odnášejí jen
živé.
V srdci
mu vzklíčila naděje, která však okamžitě zhasla, když
nedaleko bojiště našel jeho brnění. Zřejmě ho prostě jen
někdo pohřbil a on ani nevěděl kde. Otevřel oči a zadíval se
na moře, které se před ním vypínalo v celé své kráse a
vítalo ho bouřlivým jásotem. „Dost neobvyklé místo pro elfa,“
zaslechl za sebou a prudce se otočil s rukou připravenou na
jílci meče. Ve chvíli, kdy spatřil toho, kdo stál za ním úžasem
strnul.
Nebyl
to elf, ač se svou líbezností jim klidně vyrovnal. Avšak on
nepochyboval o tom, že před sebou vidí čaroděje. A podle rudých
pramenů v jeho uhlově černých vlasech, které mu sahaly až
po pás, černočerveném plášti a holi z červené třešně
na jejímž konci se skvěl červený trojhran, věděl, že se jedná
o mága Léčitele. Podle pramenů ve vlasech se nepochybně jednalo
o jednoho z nejlepších mágů Léčitelů široko daleko.
Abyste poznali „obyčejného“ mága, stačilo vám vidět jeho
oblečení. Opravdoví mistři měli zbarvené i vlasy. A tohle musel
být mistr. Avšak co dělal v těchto končinách?
„Stejně
tak i pro mága tvé velikosti,“ prohodil klidně, ale ruku z jílce
nesundal. „Vidím, že jsi obezřetný, i když jsi možná už
zjistil, že nemám žádné postranní úmysly.“
„Za
posledních několik týdnů jsem se ještě s nikým takovým
nesetkal,“ odvětil. Čaroděj se na něj usmál. „Zatoulal jsi
se z Elfích lesů?“ vyzvídal mág. Tušil, že musel projít
bitvou na Pláních Nolwë, protože jeho tmavé brnění bylo
potřísněné krví.
„Nechtěl
bych být nezdvořilý k mágovi, ale mám takový pocit, že ti
do toho vůbec nic není. Navíc nejbližší město je odtud přes
třicet mil vzdálené, jak je možné, že zrovna ty jsi tady?“
vrátil mu úder, protože nechtěl s nikým mluvit o tom, co se
událo. Zatím nemohl.
Mág
se usmál. „Jmenuji se Dilfirin,“ prohodil teď již
přátelštějším tónem, protože ten elf kupodivu uhodil hřebíček
na hlavičku. Neměl tady co dělat. Avšak i on občas potřeboval
uniknout svým povinnostem na hradě svého pána. Nelíbilo se mu
tohle postavení, ale přijal to, když byl mladý a hloupý. Nyní
už jsem pouze hloupý, pomyslel si s lehkou nadsázkou.
Sailon
ho mlčky pozoroval a náhle mu nechtěl říct své jméno. Alespoň
ne to pravé. Nechtěl, aby o něm tenhle mág věděl cokoliv.
„Myslím, že mé jméno není podstatné,“ pronesl tiše a
odvrátil se od něj.
„Dobrá,
pane Bezejmenný, nechám tě tedy rozjímat o samotě, protože tu
elfové tolik milují, že? Přesto kdyby se ti zachtělo společnosti
nalezneš mě kousek odtud v mé chatrči,“ prohodil a
s těmito slovy odešel odkud přišel. Stejně tiše a
nepozorovaně jako přišel.
Sailon
ještě dlouho stál a hleděl do vln. Rád by se do nich vrhl, ale
věděl, že když si ho Příroda (elfové nevěřili v žádné
bohy jako mágové a lidé) nevzala k sobě v největší
bitvě, kterou zažil, ani nyní by ho nepřijala. A tak jen strnule
stál a hleděl na tu nádheru, které lidé říkali moře.
Slunce
již dávno spokojeně spalo ve svém příbytku na západě a celou
krajinu nyní osvětloval její bratr měsíc svou stříbřitou
září. A elf pořád stál jako přízrak na pláži a hleděl
daleko před sebe. Vlastně neviděl moře ani tu nádheru kolem.
Jeho myšlenky bloudily minulostí. Opět si přehrával tu osudnou
bitvu, viděl svého odhodlaného bratra. Byli víc než bratři,
byli přátelé, ti nejlepší. A on ho ztratil. Stejně jako ztratil
touhu být po boku elfů. Ač se ho jeho sestra, královna, pokusila
přesvědčit, byl pevně rozhodnut.
S povzdechem
se obrátil k odchodu, když si všiml jak se v nedalekém
lese za ním mihl stín. Poznal rudé vlasy toho mága. Zamračil se.
Copak ho sledoval? Pak si ale uvědomil, že je možné, že sbíral
byliny, které můžeme vidět pouze za svitu luny. I on je znal,
avšak nikdy netíhl k léčitelství, ačkoliv pro něj prý
měl zvláštní nadání.
Zašklebil
se a vyrazil do lesa. Nevěděl kam půjde. Neměl kam jít. Prostě
jen bloudil světem a přemýšlel. O minulosti, o přítomnosti, jen
budoucnosti se vyhýbal seč mohl. Avšak i na tu občas přišla
řada a on vlastně ani nevěděl, co bude.
Dilfirin
pozoroval, jak odchází. Bylo mu to z nějakého důvodu líto.
Přesto však věděl, že ho ještě uvidí. Že se jednoho dne
znovu setkají. Usmál se a opět se sklonil ke květině, kterou
mohl vidět jen zkušený mág Léčitel a ještě k tomu v noci
pouze za svitu měsíce.
Byla
velice vzácná, ale také dokázala vyléčit téměř každý
neduh. Kromě smrti. Nic už nedokázalo nikoho vyrvat ze spárů té
staré semetriky Smrti. Snad jen jejich milostivý bůh Alamon. Ale
ten poslední dobou zřejmě dlouhodobě spal, protože na hrad jeho
pána v Ilfirinu přicházelo mnoho těžce raněných.
Byl
rád, že má několik pomocníků, které učil on sám. Jednou se
jeden z nich, Brennan stane jeho následníkem. Pokud se však
nerozhodne jít ve stopách svého otce, Duchovního mága. To vše
je na něm a on mu rozhodně nebude bránit. Vždyť má žáků více
než dost. A minimálně dva mohou zaujmout jeho místo.
Rád
by odešel už teď. I když je ještě mladý, cítí že ho to
zmáhá. Ale ne po fyzické stránce, nýbrž po duševní.
Potřeboval prostě někoho s kým by mohl sdílet život. Vždy
chtěl být jen obyčejným mágem Léčitelem, který pomáhá
pocestným ve své chatrči. Proto si také postavil tu, ke které
nyní mířily jeho kroky.
S pýchou
se zadíval na svůj domov. Ano, domov, hrad pro něj nebyl domovem.
Avšak musel se v něm zdržovat většinu svého času. Až
nyní mohl na pár dní odejít. Možná to bylo tím, že jeho pána
navštívila elfí královna a on vyléčil jejího bratra, který
málem zemřel. Nevěděl, ale byl tomu rád.
Chtěl
by se usadit, ale ještě raději by nějaký čas cestoval. Kromě
Ilfirina a svého rodného Rovenu nepoznal nic. A tolik slyšel o
nádherných městech nebo krajích. Laitaino, nádherné město u
moře, Ortainë zvané také město králů, Eruner krajina
s nespočtem nádherných lesů a jezer, a v neposlední
řadě Alassëa domov jeho přítele Ziona.
Usměje
se a vejde do chatrče. Je tady čisto, několik místností, i když
zvenku vypadá malá. Nu, nadarmo nebyl kouzelníkem, i jako léčitel
ovládal pár praktických kouzel. Byl za to nesmírně rád, protože
si zvykl žít v určitém luxusu. A kdo říká, že když
zvenku to vypadá jako chatrč, musí tomu být i uvnitř?
Uloží
květiny do speciální kouzelné bubliny, kterou vytvořil a ve
kterém září měsíční světlo. Jinak by zvadla a byla by mu
k ničemu. Přiloží na oheň a začne vařit večeři. Po
chvíli si uvědomí, že uvařil pro dva lidi. Copak někoho
podvědomě čeká?
Zrovna
si nabíral na talíř, když kdosi zaklepal na dveře. Strnul, ale
vzápětí se uvolnil. Jediný člověk, který o téhle chatrči,
byl ten nepřístupný elf na pláži. S lehkým úsměvem
otevřel dveře naprosto si jistý, kdo za nimi stojí. „Vítej
v mém skromném příbytku, pane Bezejmenný,“ uvítal ho.
Sailon
sebou při tom oslovení mírně trhl. „Nu, pojď dál, přeci
nebude host stát venku,“ prohodil Dilfirin a vpustil ho dovnitř.
Elf kolem něj váhavě prošel a překvapeně mrkl, když uviděl
prostřeno pro dva lidi. „Vidím, že očekáváš návštěvu, tak
já raději půjdu,“ prohodil a chystal se odejít.
Dilfirin
však mávl rukou. „Nikoho nečekám,“ odvětil a zamknul kouzlem
dveře. „Jen se u mě hezky posaď, pane Nedůvěřivý,“ usmál
se, když uviděl jeho podezřívavý pohled, jakmile zaslechl
cvaknutí zámku.
„Nechystám
se tě zavraždit ve spánku. Co bych taky dělal s elfí
mrtvolou, že?“ ujistil ho a pustil se do jídla.
Sailon
ještě okamžik váhal a nedůvěřivě se rozhlížel kolem.
Nevěděl, proč sem vlastně šel. Prostě ho sem kroky zavedly
samy. Ne, to byla lež. Potřeboval společnost a on to věděl. Už
několik týdnů se potuluje okolím, nevraživě pohlíží na
kohokoliv, kdo se k němu pokusí přiblížit. Bylo načase se
taky začít opět družit s lidmi. Vždyť jako elf k tomu
měl ty nejlepší předpoklady.
Váhavě
tedy vztáhl ruku a vzal si lžíci. Ponořil ji do husté nádherně
vonící polévky. Hm, je výborná, pomyslel si sotva ochutnal. Za
chvíli zjistil, že má misku prázdnou. Zvedl oči k mágovi, který
ho pobaveně pozoroval. Kdyby mohl asi by se začervenal. Jenže něco
tak vydatného a chutného už neměl celé týdny.
Náhle
se před ním objevila další miska. „Jen jez. Dlouho jsem neviděl
nikoho komu by má polévka tolik chutnala. Ačkoliv na hradě ji
nevařím.“
„Na
hradě?“ zbystřil elf a byl rád, že se má konečně čeho
chytit ke konverzaci. Mág se zasmál. „Jistě. Jsem mágem na
hradě v nedalekém městě Ilfirino. O tom jsi jistě už
slyšel, že?“ optal se a zdvihl obočí.
„Ano,“
prohodil.
„Jsi
opravdu skoupý na slovo, že? Nedivil bych se, kdyby ses jmenoval
třeba Feon – duše.“
Elf
překvapeně zamrkal. „Znáš jazyk elfů?“ optal se tiše.
„Jen
málokterý mág ho už dnes zná, že? Avšak já jsem se jako mladý
s několika elfy přátelil. Pak jsem odešel do učení a
veškeré kontakty mezi námi skončily. Navíc se elfové uchýlili
do Lesů a s ostatními kouzelnými bytostmi nebo nedej bože
s lidmi nechtěli nic mít.“
„Až
doteď,“ pronesl Sailon.
Souhlasně
kývl. „Až doteď. Avšak ty nevypadáš, že by sis vyšel do
světa. Co se stalo?“
Tuhle
otázku přešel mlčením. Ačkoliv mu mág prozradil něco o sobě,
on byl stále rozhodnut mlčet. A ani Dilfirin nenaléhal. Proč
také? Nebyl k tomu žádný důvod, bude-li chtít řekne mu to
sám.
Sailon
odloží lžíci a zadívá se na muže před sebou. Ten mezitím
s klidem sklidí ze stolu. Elf se zvedne. „Tak já půjdu.
Omlouvám se, že jsem obtěžoval,“ prohodil. Dilfirin se na něj
otočí a propálí ho svým modrým pohledem. „Proč bys chodil?
Mám tady dost místností, určitě se najde jedna, ve které bys
mohl přespat,“ odvětil a usmál se na něj.
Nedůvěřivě
si ho prohlíží. Je sice pravda, že už dlouho nespal v měkké
posteli, ale na to byl zvyklý. Musel si však přiznat, že ta
nabídka byla velice lákavá. „Nehodlám ti nic provést,“
ujistil ho s lehkým úsměvem Dilfirin. Ten nedůvěřivý elf
se mu líbil, to nepopíral, ale rozhodně se na něj nehodlal ve
spánku vrhnout.
Sailon
nakonec váhavě přikývne a Dilfirin se na něj usměje. Kývne na
něj aby ho následoval. Ukáže mu pokoj, který čirou náhodou
sousedí přímo s jeho ložnicí. „Tady se ti bude jistě
spát dobře,“ ujistil ho tiše mág, vrhl na něj poslední pohled
a odešel. Elf tak osaměl v pokoji, který ani nemohl popsat
slovy. Netušil, že ta chatrč má tolik prostoru.
Ten
pokoj byl opravdu nádherný. Byl zařízený v modrých
barvách, od námořnické modři po nádhernou blankytnou. Na větší
obdiv však už neměl sílu. Byl unavený. A to nejen fyzicky.
Rychle se svlékl a lehl si na obrovskou postel, která vévodila
celému pokoji. Ačkoliv byl unavený nemohl dlouho usnout.
Naslouchal řeči domu. Avšak podle všeho byl spokojený stejně
jako jeho majitel.
Sailon
se smutně usmál. Ach, Querrestalo, určitě by se ti tady líbilo,
posteskl si. Bratr mu chyběl. Ačkoliv by to do něj téměř nikdo
neřekl bylo to tak. Na všechny působil chladně, jen Querrestalo
ho doopravdy znal. A to bylo dobře, nechtěl, aby ho měl kdokoliv
rád. Vždyť s bratrem nebyli pravý elfové. Jejich otcem byl
člověk.
Přetočil
se na bok a zavřel oči. Nechtěl vzpomínat. Vzpomínky bolí. A on
nechce bolest.
Přes
zeď dál seděl u stolu Dilfirin, rukou si podepíral bradu a hleděl
z okna na měsíční krajinu. Tady mu bylo nádherně, jak rád
by zde zůstal napořád. Avšak něco mu napovídalo, že se bude
muset brzy vrátit na hrad ke svému pánovi a svým žákům.
Nu,
Dilfirine, co sis nadrobil to si také sníš, zahořekoval sám
k sobě a hořce se pousmál. Co na tom, že ve vedlejším
pokoji leží to nejtajemnější stvoření jaké kdy potkal. Jistě,
viděl elfy, viděl jich spoustu, ale tenhle byl jiný. Nebyl veselý
a přátelský jako většina z nich. Možná to bylo pro to, že
také nebyl čistokrevný elf. Vycítil v něm i lidskou
stránku.
Vypadalo
to, že jeho otec, nebo matka, byl člověk. Avšak naprosto jistě
věděl, že mu to elf neřekne. Vždyť mu neprozradil ani své
jméno. Usmál se. On měl rád tajemství, proto se stal mágem
Léčitelem. Vysvlékne se z černočerveného pláště a
posadí se na postel. Měl bych si jít lehnout, pomyslí si.
Už
se chystá, že se převlékne, když ho vyruší tiché zaklepání
na okno. Otevře a uvidí svého nejmladšího učence Kalsina. „Co
se děje?“ optá se ho. „Náš pán si tě žádá na hradě,
mistře,“ prohodil mladík s úklonou. Vypadá to, že se
spánek nekoná, pomyslel si hořce a opět si oblékl plášť.
„Počkej
na mě, za chvíli jsme venku,“ prohodil k chlapci a zavřel
okno. Pak se po špičkách vkradl do blankytného pokoje a zadíval
se na spícího elfa. Bohužel se musíme rozloučit, pomyslí si
trochu posmutněle. Přejde k posteli a musí zapojit veškerou
svou vůli, aby ho nepohladil po té líbezné tváři.
Nakonec
se ovládne a v rychlosti napíše vzkaz. A pak se stejně tiše,
jako se předtím objevil, i ztratí v začínajícím úsvitu.
Jakmile
se za ním zavřely dveře, Sailon otevřel oči. První čeho si
všiml bylo to, že dům je prázdný. Poznal to podle jeho smutného
nářku, kterému může rozumět pouze elf nebo mág. Druhé, co
upoutalo jeho pozornost, byl list papíru na stole vedle jeho
postele. Posadil se a vzal papír do ruky.
Byl
to vzkaz od Dilfirina.
Milý
Bezejmenný, bohužel se musím odebrat zpět ke svým povinnostem.
Budeš-li cokoliv potřebovat najdeš mě na hradě pána města
Ilfirino. Zatím sbohem, pane Bezejmenný a věřím, že jednou
nastane den, kdy mi své jméno prozradíš.
S vřelým
pozdravem
Tvůj
nildo Dilfirin
Sailon
se usmál a pohladil ten rozmáchlý podpis. Nildo – přítel. Bylo
hezké slyšet, nebo spíš vidět, opět něco ve své mateřštině.
Avšak jazyk lidí ovládal stejně bravurně, protože mu ani nic
jiného nezbývalo. Musel si přiznat, že s Dilfirinem
souhlasí. I on totiž nějak podvědomě cítil, že se ještě
setkají. Ale kdy a za jakých podmínek neměl tušení.
Pomalu
se oblékl a vyšel z domu. Nevěděl, jak ho zabezpečit, tak
ho prostě musel nechat otevřený. Vydal se opět na svou cestu,
která neměla cíl. Jaký taky? Avšak jeho kroky se jaksi samovolně
stočily směrem k Ilfirinu.
Dilfirin
dorazil ve spěchu na hrad. Od svého učně se dověděl, že dcera
jeho pána onemocněla. Bez sebemenších rozpaků tedy vešel do
jejího pokoje, kde u jejího lože seděl jeho pán. „Dilfirine,
kde jsi byl?!“ vyjel na něj okamžitě a mág jen zatnul zuby.
Bohužel jeho pán dokázal být velice náladový.
„Musel
jsem pro Měsíční květ,“ odvětil a poklekl vedle nemocné.
Přiložil jí ruku na čelo, ze kterého sálala horečka. „Kdy
začala churavět?“ optal se tiše.
„Nevím,
když jsem za ní dnes přišel už takhle ležela. Co je jí,
Dilfirine?“
„To
nemohu říct, můj pane, protože já sám to nevím,“ odvětil a
zamumlal kouzelnou formuli, aby dívce alespoň ulevil od horečky.
V hlavě mu zatím splašeně běhala kolečka, jak se snažil
určit nemoc. Dívka vypadala jako by byla mrtvá, avšak tváře jí
hořely zdravím. Téměř vůbec se nepohnula a on nevěděl, co je
příčinou. S takovou nemocí se ještě nesetkal. „Potřebuji,
abyste mě s ní nechal o samotě, můj pane,“ promluvil asi
po půl hodině. Muž se bez námitek zvedl a opustil pokoj.
Dilfirin
se ocitl o samotě. Moc mu to však nepomohlo. Nevěděl, co
dívku sužuje. Kdyby alespoň nabyla vědomí, aby se jí mohl
zeptat, co jí třeba bolí. Jenže dívka dál ležela ztuhle.
Po
dvou týdnech marného snažení už byl mág zoufalý. A nejen on.
Avšak ať se snažil sebevíc nemohl na nic přijít. Až jednoho
večera se u něj objevil strážný. „Dilfirine, máte před
bránou návštěvu.“
Zvedl
k němu hlavu. „Opravdu, koho?“ optal se. Nikoho nečekal a
moc přátel taky neměl. „Říká, že ho mám ohlásit jako pana
Bezejmenného,“ prohodil strážný s prapodivným výrazem.
Avšak mág se rozzářil. Vypadá to, že se opět setkává se svým
elfem. Se svým, Dilfirine? I jeho samotného toto tvrzení
naprosto udiví. Avšak musel přiznat, alespoň sám sobě, že ho
neznámý zajímal. „Děkuji, hned jsem tam,“ pronesl a rozloučil
se se strážným.
Ještě
naposledy zkontroloval dívku a vyšel z pokoje. U brány
opravdu stál Sailon a rozhlížel se kolem. „Vítám tě, pane
Bezejmenný,“ usmál se na něj mág. Elf na něj upřel své
nádherné, ale smutné oči. „Rozhodl jsem se využít tvé
nabídky. A navíc jsem zaslechl, že dcera místního pána churaví
a že ani sám Dilfirin neví, co jí je. Možná bych ti mohl
pomoci,“ prohodil a dál nehnutě stál u brány.
„V
tom případě mě následuj,“ prohodil mág a snažil se ignorovat
ten sžíravý pocit, který se mu rozlil v srdci. Zavedl
Sailona do pokoje dívky a vysvětlil mu příznaky. Elf poklekl
vedle ní, ale ani on nevěděl, co ji může sužovat.
„Co
kdybychom spojili své síly, pane Bezejmenný?“ optal se po
několika hodinách marného přemýšlení Dilfirin.
„K
čemu by nám to bylo dobré? Nejsem žádný léčitel, nemohu ti
nikterak pomoci.“
„To
tvrdíš ty. Avšak já mám jiný pocit. Jako by z tebe cosi
vyzařovalo. Cosi, co na mě křičí, že ty víš.“
Nadzvedl
obočí. „Opravdu? A co vím?“ zajímal se.
„Že
máš předpoklady k léčení.“
Sailon
se usmál. To už jednou slyšel. „Staň se mým žákem,“ vyzval
ho čaroděj. Elf překvapeně zamrkal. „Myslíš si snad, že jich
nemáš dost?“
„To
jistě mám. Avšak v tobě cítím něco… zvláštního,“
hledal chvíli příhodný výraz. „Myslím, že je to tvůj osud.“
„Tak
to asi ne. Kdybych přeci chtěl být léčitelem, mohl jsem se učit
od elfích mágů. A jak vidíš, neudělal jsem to.“
„Přesto
si myslím, že bys to mohl alespoň zkusit.“
Sailon
se odmlčel. Dilfirin se na něj jemně usmíval. Byla pravda, že ho
už mnoho elfů v jeho domově přemlouvalo, aby se stal
léčitelem. Avšak on nechtěl. Nechtěl mít tolik odpovědnosti.
Že to měl udělat si uvědomil, až ve chvíli, kdy ve své náruči
držel chladné tělo svého bratra. Kdyby se učil, mohl ho
zachránit. Querrestalo mohl být naživu. A právě tohle rozhodlo.
Svému bratrovi už nemůže pomoci, ale mnohým dalším ano.
„Dobře
tedy, stanu se tvým žákem,“ prohodil a Dilfironovi se zablesklo
v očích. A tak se Sailon stal žákem Dilfirina, mistra
Léčitele.
Druhý
den ráno Sailon společně se svým učitelem začal odhalovat
tajemství léčení. Jako první musela dle slov Dilfirina přijít
ta teoretická část. Což byly samé knihy a svitky. „Opravdu to
musím dělat?“ optal se asi po pěti hodinách, kdy pořád četl
a četl.
„Já
myslel, že elfové jsou sečtělí národ a tudíž je čtení
baví.“
„A
já zase myslel, že jsi natolik inteligentní, že jsi už poznal,
že nejsem čistokrevný elf,“ odsekl a znovu se začetl do knihy
lektvarů nebo co to vlastně bylo.
Čaroděj
se usmál. „To jsem sice poznal, ale chtěl jsem to slyšet od
tebe,“ prohodil a Sailon vzhlédl. Jejich oči se střetly a oba
náhle měli pocit, že je v místnosti nějak málo vzduchu.
Elf rychle obrátil svou pozornost zpět ke knihám, protože ho to
podivné chvění mezi nimi znepokojovalo. „Nemohli bychom přejít
k praktické části výcviku?“ zeptal se po dvou hodinách
rozmrzele.
„Příliš
pospícháš, drahý elfe. Copak vás neučili trpělivosti?“
zasmál se Dilfirin.
Sailon
pokrčil rameny. „To sice učili, ale já nikdy nebyl na takovýhle
druh učení. Ostatně to jsi určitě už poznal. Navíc jsem byl
vycvičen k ochraně královny,“ prohodil a prudce se zarazil.
Přišlo mu, že toho na sebe prozradil až příliš.
Dilfirin
na sobě nedal nic znát, ale tohle zjištění ho překvapilo. Mohl
by mít něco společného s elfem, který opustil řady po
smrti svého bratra? Pak by to znamenalo, že neví, že Querrestalo
žije. Avšak to byly jen jeho domněnky a nemohl tudíž nic
s určitostí říct. „Pokud vše půjde dobře, můžeme za
týden přejít k praktické části. Ale vše záleží na tobě
a tvé trpělivosti,“ prohodil čaroděj a vstal. „Půjdu se
podívat na Marinu,“ prohodil a vyrazil k pánově dceři.
Dělalo
mu to starosti. Pořád nemohl přijít na to, co jí je. Vypadala
jako by byla mrtvá, ale žila. Jak jí dostat zpátky? Žádná jeho
zaklínadla nepomáhala, když nevěděl o jakou nemoc se jedná. A
tak mohl jen mlčky sedět u jejího lůžka a ubírat její bolest,
alespoň zaklínadly, které jí trošku pomáhaly.
„Mistře,“
narazil jednoho dne na jednoho ze svých žáků.
„Co
se děje, Brennane?“ optal se a unaveně se usmál. Elf se sice
učil rychle a dobře, přesto stále nepřišli na to, co je dceři
místního pána.
„Mluvil
jsem s pánem.“ Čaroděj zbystřil. „Už je netrpělivý a
chce, abychom se na Marinu podívali společně. Vy a vaši učni.“
„Obávám
se, že tam v tomhle případě nic nevyzkoumáme, Brennane,“
podotkl smutně, ale s návrhem souhlasil. Však taky nemohl
jinak. Už tři týdny ležela dívka bez hnutí a života. Avšak
její srdce stále tlouklo.
A
tak se o dvě hodiny později sešli v jejím pokoji a snažili
se přijít na to, co ji sužuje. Vše o co se pokusili bylo marné.
Nevěděli, co by se dalo dělat. Už ne. Možná to znamenalo konec.
To by však také znamenalo dívku zavraždit. A to by Dilfirin
nedopustil.
Sailon
tiše vešel do pokoje a zadíval se na čaroděje. Opět seděl u té
dívky a mumlal zaklínadla. Jednu ruku přitom měl položenou na
jejím čele. Elf si ho okouzleně prohlížel. Bylo v něm
něco, co mu nedodávalo dechu a rozbušovalo mu srdce. Avšak
v tuhle chvíli čaroděj vypadal, že pánovu dceru miluje.
Jeho starost o ní byla až příliš pečlivá. Jistě, mohl si to
vysvětlovat špatně, ale přesto ho píchlo u srdce.
„Myslím,
že už tuším, co je jí,“ zašeptal nakonec a Dilfirin sebou
trhl, jak byl vyrušen ze soustředění. Prudce se otočil na elfa.
„A to je?“ zeptal se a přitom ho nenápadně hltal očima. Jak
byl nádherný. Avšak nikdy by mu to neřekl.
„Její
tělo napadl nějaký parazit. Dočetl jsem se to v jednom ze
svitků, který jsem tu našel. Tato „nemoc“ byla vyvolána
úmyslně.“
Dilfirin
překvapeně zamrkal. „Úmyslně?“ zopakoval, aby se ujistil, že
správně slyšel. Elf kývnul. „Proč by ale chtěl úmyslně
předstírat tento stav?“ zamumlal si pro sebe čaroděj.
„Možná
je tou příčinou neopětovaná láska. Možná tak chtěla upoutat
něčí pozornost a upozornit dotyčnou osobu na to, jak moc ji
miluje,“ pronesl s pohledem upřeným na čarodějova záda.
„Možná,“
zamumlal ten a okamžitě se dal do léčení. V duchu si
spílal, že si na to nevzpomněl. Vždyť už se s tím jednou
setkal. Jakmile věděl, co je příčinou tohoto stavu, věděl i
to, jak jí z toho dostat. Nemohl proto vidět Sailonův
posmutnělý úsměv a to jak se tiše vykradl z pokoje.
Po
dvou hodinách se mu konečně podařilo vymítit parazita z těla
a dívka se zhluboka nadechla. Dilfirin se usmál a otočil se, aby
elfovi poděkoval. Ten však byl pryč. Pokrčil rameny, poděkuje mu
později. Nyní se otočil k dívce, které se do tváří
začala vracet zdravá barva a její víčka se zachvěla.
„Dilfirine?“ zašeptala a on se na ní jen usmál. Avšak byl
připraven jí pořádně vyhubovat. Až ale bude v pořádku.
Nechal
zavolat pro pána. Ten se objevil téměř vzápětí a on se tak
mohl diskrétně „vypařit“. Teď jen zbývalo najít Sailona,
aby mu mohl poděkovat. Našel ho na hradbách, jak hledí na moře.
Vypadal v tu chvíli, jako nějaký mýtický hrdina, který
čeká, až se z moře vrátí jeho milá. Nebo až se z něj
vynoří nepřátelé.
„Děkuji
ti,“ prohodil k němu tiše. Elf nedal jediným pohybem či
gestem najevo, že ho slyšel. Dilfirin o tom už začínal
pochybovat, když si všiml jeho lehkého kývnutí hlavou. „Myslím,
že ta dívka si zaslouží štěstí. A po tvém boku jí jistě
čeká,“ prohodil tiše elf a dál hleděl přímo před sebe.
Nechtěl aby viděl to, co se s největší pravděpodobností
nyní leskne v jeho očích.
Dilfirin
se na něj překvapeně podíval. „Copak ty si myslíš, že snad
já a…,“ nedořekl. Jen se lehce zasmál. „Nechal ses zmást,
milý elfe. Mé city k té dívce jsou pouze léčitelské.
Mimoto se domnívám, že její otec by nikdy nedovolil, abychom já
a ona byli spolu.“
„Proč
ne? Jsi nejlepší široko daleko. Lepší partii by pro ní jen
těžko hledal.“
„Marina
je jeho jediné dítě. Velice pochybuji, že by ji provdal z jiného
důvodu než z lásky.“
„Pak
se zdá, drahý čaroději, že jsi velice naivní,“ prohodil
Sailon a otočil se na něj. V tu chvíli nemohl Dilfirin určit
co ho zaujalo víc. Zda jeho oči, ve kterých se odráželo něco
jako nepoznaná touha, nebo jeho posmutnělý úsměv. Čaroděj
udělal krok kupředu a pak ještě jeden. Náhle stál přímo před
elfem a hleděl mu do očí.
Sailon
cítil, jak se mu úží dech a rozhodně to nebylo kvůli silnému
větru, který začal proudit od moře. Bylo to blízkostí
Dilfirina. To on ho připravoval o dech. Rychle se odvrátil, protože
se bál, že se mu jeho emoce odrazí ve tváři. A to nemohl
dovolit. Už pro to, že patřil k elfům.
Dilfirin
chtěl něco říct, udělat, ale nakonec se neodvážil. Přeci
jenom neznal ani jeho jméno. A než se stačil vzpamatovat, už na
něj volali. „Mistře Dilfirine, pán tě chce vidět.“
„Děkuji,
Brennane,“ prohodil. Ještě jednou se podíval na elfa, a pak
následoval svého žáka do hradu. Pán mu zřejmě hodlal poděkovat
za to, že vyléčil Marinu. Avšak nebyl to on. Byl to Sailon, kdo
přišel na toho parazita.
Vešel
do obrovské haly, kde poklekl na jedno koleno. „Volal jste, pane?“
optal se tiše a čekal. Muž na trůně přikývl. „Ano, volal
jsem tě Dilfirine. Chci ti vyjádřit díky za záchranu Mariny.“
„Byla
to má povinnost, pane a navíc jsem to nebyl já kdo…“
„Nepřerušuj
mě prosím. Chci ti poděkovat a je mi jedno, kdo ji vyléčil. Ty
jsi oficiální léčitel na tomhle hradě a ty jsi ji tudíž musel
vyléčit. A proto ti jako odměnu nabízím toto: Marininu ruku a
titul pána tohoto hradu. A teď vstaň, příteli.“
Čaroděj
se musel velice ovládnout, aby sebou netrhl a uposlechl příkaz.
Vstal a rozhlédl se po sále. „Nuže? Jaká je tvá odpověď?“
optal se. Dilfirin věděl, že musí být jediná. Ano. Srdce
křičelo na protest, ale mozek říkal, ať odpoví.
Chtěl
se zbavit těch okovů, které ho svíraly tady na hradě a tím, že
vyléčil Marinu se do nich ještě víc zamotal. Zhluboka se
nadechl. „Pane, já nebyl ten kdo vaší dceru vyléčil. Byl to
elf, který zavítal na náš hrad. To on přišel na to, co vaši
dceru sužuje. Kdyby nepřišel, nikdy bych si na to nevzpomněl.
Chybil jsem, já vím, ale nejsem to já komu náleží tato pocta.“
Muž
si ho bedlivě prohlížel. „Zavolej tedy toho elfa. Ať je to on,
kdo se podvolí mému přání.“ Dilfirin zaťal zuby, ale vydal se
splnit pánův rozkaz. Náhle se mu sevřelo hrdlo, když si
představil, že by s ním ten elf žil pod jednou střechou, on
se na něj musel stále dívat a vědět, že nikdy nebude jeho.
Dilfirine!
Na co to zase myslíš!
Sailon
zrovna scházel z ochozu, když uviděl čaroděje. „Co se
děje?“ optal se ho klidně, protože se mu nějak nelíbil jeho
výraz. Byl takový… Ani se to nedalo popsat slovy. Smutný i
šťastný. „Pán si tě žádá,“ pronesl hluše a elf se na něj
zadíval. „Mě? Proč?“
„Slyšel,
že jsi to byl ty, kdo uzdravil Marinu. Má pro tebe nabídku.“
„Nabídku?“
optal se.
Mág
mlčky přikývl. „Tu ti přednese až on. Následuj mě prosím.“
A tak šel za ním. Mlčky a pomalu, jako by tušil, co ho čeká.
Zastavil se až před pánem hradu. „Prý jsi mě nechal povolat,“
prohodil a ani nepoklekl.
„Buď
jsi velice troufalý, nebo hloupý, když přede mnou neklečíš,“
začal muž, který pro něj nechal poslat. Sailon mlčel. „Tak
tedy. Slyšel jsem, že jsi to byl ty, kdo zachránil mé dceři
život.“
„Jen
jsem přišel na to, co jí sužuje. Zbytek už dokonal Dilfirin,“
pronesl a zadíval se na mága, který stál opodál. Ten se pod tím
pohledem neklidně ošil.
„Chtěl
bych ti tedy za to poděkovat.“
„Inu,
už jsi to udělal a nyní pokud dovolíš, tak bych šel,“ odvětil
a otočil se k odchodu.
„Jsi
opravdu velice troufalý, ale já s tebou ještě neskončil.“
Sailon se otočil zpět s podivným svíravým pocitem, který
se mu vůbec nelíbil. Opět na něj mlčky hleděl.
„Za
to, že jsi ji zachránil ti dávám její ruku,“ pronesl a
náležitě si vychutnal elfovo překvapení.
„Elfové
si nesmí brát lidi. Tak to stojí v našich zákonech.“
„Avšak
ty už mezi elfy nepatříš, ne? Proč by ses jinak potuloval
krajinou bez svých druhů?“
Sailon
musel přiznat, že ho odhalil. Nebylo mu vůbec po mysli, co mu ten
starý chlápek nabízel. Nechtěl zkysnout tady na tom hradě stejně
jako Dilfirin. „Obávám se, že budu muset tvou nabídku
odmítnout, pane,“ prohodil a zpříma se na něj zadíval.
„Ach
další troufalost,“ pousmál se. „Avšak já se tě neptal, já
ti to přikazoval.“
„Nemáš
mi co přikazovat, protože nejsem tvým poddaným ani vazalem,“
rozlítil se Sailon, protože se sebou nehodlal nechat manipulovat.
„Jsi
na mé půdě, tudíž splníš to, co jsem ti přikázal,“ zařval
král. „Stráže! Zavřít!“
Sailon
sáhl po meči a tasil.
Dilfirin
to vše tiše pozoroval. To, co se chystal udělat, mu rvalo srdce na
kousíčky, ale radši tohle, než aby přinutili jeho elfa k sňatku,
který tak zatvrzele odmítá. Musel přiznat, aspoň sám sobě, že
ho pan Bezejmenný učaroval a on nechce, aby byl nešťastný. Proto
je ochotný obětovat své vlastní štěstí. „Já si ji vezmu,
můj pane,“ pronesl dostatečně nahlas, aby si byl jist, že ho
nikdo nepřeslechl.
Sailon
se na něj nevěřícně zadíval. Vždyť chtěl z hradu
odejít, ne se k němu ještě více připoutat.
„Nebyl
jsi to ty, kdo mi řekl, že Marinu vyléčil tento elf? Proč tedy
nyní bereš na svá bedra tu zásluhu na vyléčení mé dcery?“
podivil se.
Čaroděj
se zadíval na Sailona a maličko se pousmál. Protože jeho štěstí
je přednější, pomyslel si, a pak se s odpovědí obrátil na
svého pána. „Protože nemůžeme nikoho nutit k tomu, co
nechce,“ odvětil klidně.
„Vždyť
ani ty si ji nechceš vzít,“ zvolal.
„Nezáleží
na tom, co chci já. Jsem tvým vazalem, sám jsem si zvolil. Proto
tě nyní žádám o ruku tvé dcery Mariny, můj pane,“ poklekl na
jedno koleno.
Sailon
tomu stále nemohl uvěřit. Rychlým krokem přešel k čaroději
a položil mu ruku na rameno. „Vstaň, příteli. Nemusíš tohle
dělat,“ zašeptal.
Dilfirin
na něj upřel posmutnělý pohled. „Jdi, pane Bezejmenný. Odejdi
a najdi své štěstí. Já zůstanu zde, jak velí má povinnost.“
Ještě
okamžik na něj tiše hleděl. Nechtěl odejít. Nechtěl, aby se
pro něj takhle obětoval, nechtěl být bez něj. Udivilo ho, kam
směřují jeho myšlenky, ale nepokusil se je zastavit. „Sbohem,“
prohodil prostě a tiše. Naposledy na něj pohlédl a vyšel
z místnosti.
Poslední
co slyšel byl hlas místního pána. „Přijímám tvou nabídku,
Dilfirine.“
Sailona
z toho píchlo u srdce. Právě ztratil dalšího člověka, na
kterém mu záleželo.
Čaroděj
vstal jako v mrákotách. Uvědomil si, že ho ztratil. Nikdy
jsi ho ani neměl! Avšak jeho slib byl závazný a on ho
nehodlal porušit. Jen ještě jedno musel vědět, než jeho elf
odejde. Vyšel na chodbu a doufal, že ho ještě zastihne.
„Mistře!“
zaslechl hlas svého žáka Brennana.
„Teď
ne!“ odsekl a pokračoval v chůzi. Avšak mladík ho dostihl.
„Prosím,
mistře, vyslechni mě. Je to naléhavé.“
Dilfirin
se tedy chtě nechtě musel zastavit. „Co je tedy tak naléhavé,
že mě žádáš, abych tě vyslechl, i když vidíš, že velice
pospíchám?“ optal se klidně a v duchu prosil elfa, aby
ještě chvíli sečkal.
„Můj
otec, pane. Umírá. Jsem jeho jediný syn. Je mi líto, že to
udělám, ale musím odejít. Musím následovat příkladu svého
otce a stát se Duchovním mágem. Pro to mám předpoklady, pro to
jsem byl zrozen.“
Poklekl
před Dilfirina na jedno koleno a sklonil hlavu. „Propustíš mě
ze své služby, mistře?“
„Byl
jsi mi dobrým žákem, Brennane, ale chápu tvé pohnutky. Jdi tam
kam ti velí tvé srdce a já budu doufat, že tato cesta bude
správná.“
Mladík
vstal a vděčně se na něj podíval. „Děkuji, mistře,“
zašeptal a odešel.
Dilfirin
ho chvíli pozoroval. Bylo mu líto, že odchází. Byl to jeho
nejlepší žák. Avšak na druhou stranu ho chápal. A navíc to
tušil již od začátku. Ještě okamžik stál na místě, ale pak
si uvědomil, že chtěl mluvit s tím elfem.
Rychle
se rozběhl k nádvoří a uviděl ho jak kráčí k bráně.
Už byl skoro u ní. „Počkej, pane Bezejmenný,“ zvolal a elf se
zastavil. Došel k němu a postavil se před něj. „Ještě
než odejdeš, potřebuji vědět jednu věc.“
Nadzvedl
obočí. „A to jakou?“ zeptal se. Proč mi to děláš ještě
těžší Dilfirine?, ptal se v duchu smutně.
„Tvé
jméno. Potřebuji znát tvé jméno,“ vydechl. Potřeboval
potvrdit svou domněnku.
„K
čemu jméno?“ optal se a chtěl se otočit. Čaroděj ho však
chytil za zápěstí. Byl v pokušení ucuknout, ale ovládl se.
„Jmenuji se Sailon, stačí?“ odsekl nakonec, ale ze sevření se
nevyvlékl. Naopak. Byl v pokušení vložit svou dlaň do své
a říct mu, aby odešel s ním.
„Myslel
jsem si to,“ usmál se na něj Dilfirin. „Ztratil jsi bratra,
že?“ optal se.
„Jak
to víš?“ trhl sebou zmateně.
„Jmenuje
se Querrestalo, že?“
„Ano!
Něco o něm víš? Našlo se jeho tělo?“
„Našlo.
Byl tady. Tvůj bratr žije, Sailon.“
Náhle
se s ním všechno zatočilo a on měl pocit, že je to jen sen
a on se probudí plný naděje. Maličko se zakymácel a Dilfirin
neodolal, objal ho a přitiskl k sobě. Sailon mu zabořil
obličej do vlasů a obtočil mu ruce kolem ramen. V tu chvíli
jim bylo jedno zda je někdo uvidí. Sailonovým tělem otřásaly
úlevné vzlyky a čaroděj ho hladil po zádech. Vychutnával si tu
vzájemnou blízkost, protože věděl, že je to poprvé a
naposledy.
Odtáhl
se od něj a pohladil ho po tváři. „Jdi, Sailone. Najdi svého
bratra. Je to tvůj osud.“
„Kde
ho najdu?“ optal se.
„Hledej
Sběrače jménem Zion.“ S těmito slovy se otočil a
odcházel.
Sailon
zvedl ruku, aby ho zastavil, ale nakonec ji nechal klesnout zpět.
Ještě naposledy ho pohladil pohledem a pak se vydal na dlouhou
cestu za svým bratrem.
Dilfirin
se vrátil do hradu a odebral se do svého pokoje. Nechtěl si
připustit tu prázdnotu. Jistě, byla tady už dříve, to věděl,
ale teď byla o to intenzivnější, že věděl, že ztratil někoho
s kým mohl být šťastný.
Ozvalo
se tiché zaklepání na dveře. „Vstupte!“ zvolal a otočil se
na nově příchozího. Byl to učeň, který mu řekl, že je Marina
nemocná. „Co potřebuješ, Kalsine?“ optal se ho mile a usmál
se, ačkoliv mu do smíchu opravdu nebylo.
„Přišel
jsem se zeptat, zda jsou ty zvěsti pravdivé, mistře,“ pronesl.
„Jaké
zvěsti máš na mysli?“
„To
že Brennan nás opouští a že ty, mistře, si máš vzít pánovu
dceru Marinu.“
V duchu
si povzdechl. „Ano, je to pravda. Obojí.“
„Musím
tě na něco upozornit, mistře. Zde na hradě je muž, který Marinu
vřele miluje a rád by si ji vzal. Možná by bylo dobré, kdybys
odmítl.“
„Ten
muž jsi ty, že?“ odvětil klidně a mladík překvapeně mrknul.
„Jak to víte, mistře?“
„Znám
lidi. Poznám, když je někdo zamilovaný. To jen já na to
potřebuji trochu víc času, abych si to přiznal,“ zamumlal spíš
pro sebe.
„Tys
také zamilovaný, že?“
Nyní
to byl čaroděj, kdo překvapením zamrkal. „Jak jsi na to
přišel?“
„Podle
vašeho pohledu, když odcházel,“ prohodil a s lehkým
pousmáním odešel. Avšak Dilfirin se neusmíval. Dal své slovo a
hodlal ho splnit, ačkoliv to znamená, že lidí s nešťastným
osudem bude víc, než očekával.
Podruhé
toho večera se ozvalo zaklepání. Dilfirin začínal být mrzutý.
„Dále!“ vyštěkl už ne tak přívětivě jako předtím.
Tentokrát se objevila přímo jeho nevěsta. „Mistře Dilfirine,“
prohodila a on klesl na jedno koleno. „Slečno Marino.“
„Vstaňte,
příteli.“
Poslechl
a zadíval se na ni. Byla to krasavice, avšak jeho nijak zvlášť
neimponovala. „Co vás sem přivádí v tak pozdní hodinu?“
„Pouhá
zvědavost. Otec mi dnes sdělil, že jste mě požádal o ruku.
Z nějakého důvodu se mi to mu nechce věřit.“
„Je
to pravda, má paní,“ ujistil ji.
„A
vy jste to udělal z vlastní vůle, že?“ nadzvedla obočí a
nyní byla tolik nepodobna svému otci, s tím výsměšným
leskem v očích.
„Pokud
bych řekl ano, lhal bych vám.“
„Já
si vás, ale nevezmu,“ pronesla klidně.
„Milujete
snad někoho jiného?“
Zasmála
se. „Bože, netvrďte mi, že si mě chcete vzít z lásky!“
vydechla a musela se posadit. Za chvilku se uklidnila. „Dilfirine,
mistře, jsem vám velice vděčná za to, že jste mi zachránil
život, avšak nebylo to nutné. Já sama si zvolila tuhle cestu.“
„Proč?“
optal se, protože to že se do toho stavu uvedla sama už věděl.
„Protože
jsem tak chtěl přivést otce k rozumu. Avšak vypadá to, že
se to minulo účinkem. Ten den jsem mu řekla, že jsem zamilovaná
do jednoho z mágů. Zřejmě z toho vyvodil, že jím jste
vy. Avšak to není pravda je to…“
„Můj
učenec Kalsin,“ skočil jí do toho.
„Ano.
Když jsem to řekla otci, zuřil až k nepříčetnosti. Proto
jsem udělal to, co jsem udělala. Chci si vzít Kalsina a pokud vy
se nedokážete postavit mému otci jste zbabělý. Daleko zbabělejší
než-li já.“ S těmito slovy odešla a on jen užasle hleděl
na zavřené dveře. Musel přiznat, že ho porazila žena.
Brrrr,
jaká to potupa. Ale na rtech se mu mihl úsměv, který na nich i
zůstal. Ulehl do postele s trochu lepším pocitem, než před
několika hodinami.
Hned
jak se probudil vydal se za svým pánem, aby mu oznámil jak se
rozhodl. K jeho překvapení ho už očekával. „Prý mi chceš
něco říci, Dilfirine,“ prohodil místo pozdravu. Mága najednou
opustilo všechno odhodlání ze včerejšího dne. Před očima se
mu objevil obraz Sailona a on se zhluboka nadechl.
„Je
to tak můj pane,“ souhlasil. „Přišel jsem vám oznámit, že
si nemohu vzít vaší dceru.“
„COŽE?!“
zahřmělo to sálem.
„Marina
miluje někoho jiného a já bych byl upřímně rád, kdybyste jim
požehnal.“
„Ty
už mi nemáš co radit! Odejdi z mého hradu a to hned!“
Dilfirin
si uvědomil, že přesně tohle přeci chtěl. Přesto pociťoval
lehkou nostalgii, když jen se svou holí opouštěl hrad. Na druhou
stranu ho však u srdce hřála představa toho, že se možná setká
se Sailonem. Protože naprosto přesně věděl kam má elf namířeno.
Do Alassëi.
Pomalu
se vzdaloval od Ilfirina. Ani jednou se neohlédl, protože si nebyl
jistý zda by dokázal odejít. A věděl, že by to od něj nebylo
fér. Už jen proto, co Dilfirin obětoval.
Cesta
byla úmorná, ale on nechtěl zastavit. Jako by se bál, že mu
dojdou síly. Tak nějak tušil, že kdyby zastavil jeho kroky by se
samy otočily a vydaly se zpět. A to on nemohl dopustit. Jeho srdce
bylo rozpolcené, protože prožívalo smutek i nekonečné štěstí.
Jeho bratr je naživu. Měl chuť začít tančit radostí.
Po
třech dnech naprosto stejné cesty, skládající se jen z naleznutí
odpočinku ke spaní se před ním objevila značka, která mu
oznámila, že se nachází v Alasseë. Teď už jen zbývalo
najít toho Ziona, o kterém mluvil Dilfirin. Při vzpomínce na mága
ho píchlo u srdce. Neušel ani pár metrů, když před sebou uviděl
dům. Nebyl si jistý zda je to dům. Vypadalo to spíš jako skromná
chýše, ale něco z ní vyzařovalo a on to nemohl popsat.
Nedalo se to vyjádřit slovy. A něco mu také napovídalo, že tady
bydlí právě onen Zion a jeho bratr.
Téměř
nábožně k domu přešel a omámeně zvedl ruku ke dveřím,
aby na ně zaklepal. Dlouho se nic nedělo a on usoudil, že ten, kdo
uvnitř bydlí zřejmě není doma. Celým tělem mu projelo zklamaní
a uvědomil si, že se bude muset zeptat někde jinde. Ten pocit
jistoty, že je zde Querrestalo náhle zmizel. Přesto ještě
jednou, v bláhové naději, zvedl ruku a zaklepal, protože se
chtěl ujistit, že zkusil opravdu všechno. Avšak ani v tuhle
chvíli nikdo neotevřel.
„Sailone?“
zaslechl tiché zašeptání, které ho doslova přimrazilo k zemi.
Pomalu se otočil a hleděl do očí svému bratrovi Querrestalovi, o
kterém se domníval, že je mrtvý.
Několik
dlouhých sekund nebyl ani jeden z nich schopný promluvit.
Nevěděl co by měl udělat, nevěděl jak by se měl zachovat. Jen
na něj hleděl a z očí mu začaly stékat slzy. Nevěděl zda
jsou úlevy, smutku či čehokoliv jiného. Nechal je prostě jen
volně stékat po tvářích. Querrestalo udělal krok kupředu a
další, ke konci už běžel, aby bratra objal a utěšil ho.
Zion
pozoroval tohle setkání s lehkým úsměvem, ačkoliv mu
v hlavě vrtalo, jak to mohl ten Querrestalo vědět, že sem
jeho bratr jednou přijde. Budu se ho muset zeptat, rozhodl a přešel
k objímající se dvojici. Lehce si odkašlal. Querrestalo se
lehce vymanil z bratrova sevření a skrz slzy dojetí se na něj
usmál.
„Rád
tě vidím, bráško,“ prohodil. Pak se otočil k Zionovi a
obdařil ho svým vřelým úsměvem, který mu vždy rozbušil
srdce. „Sailone, rád bych ti někoho představil. To je Zion, muž
se kterým žiju. Zione, to je můj bratr Sailon.“
Zion
i Querrestalo napjatě čekali na jeho reakci. Sailon se však jen
mírně posmutněle usmál a podal Zionovi ruku. „Rád tě
poznávám, Zione.“
Sailon
na sobě cítil pátravý pohled svého bratra, ale nehodlal mu nic
vysvětlovat. Vždyť ani nevěděl, jak by to vysvětlil. Jak by
mohl obhájit to, že i on miloval muže. A chtěl by to vůbec
hájit? Vždyť na tom nebylo nic zvláštního. Ostatně to mu
potvrdil i jeho bratr, který také žil s mužem.
„I
já tebe, Sailone. Tolik jsem toho o tobě slyšel.“
„Rád
bych řekl to samé, ale bohužel jsem byl až moc nedůvěřivý
k lidem, kterým jsem mohl věřit.“
Opět
ten pátravý pohled od Querrestala.
„Ale
přeci nebudeme stát venku,“ ozval se elf a pokynul Sailonovi, aby
vstoupil. Sáhl na kliku a otevřel. V tu chvíli, jako by se
zastavil celý svět. Na židli uprostřed místnosti seděl Dilfirin
a usmíval se na elfa tím svým nádherným úsměvem, až mu z toho
poskočilo srdce někam do krku.
„Dilfirine?“
zašeptal. Mág nic neřekl, jen se elegantně zvedl ze židle,
překonal několika kroky vzdálenost, která je dělila a sklonil se
k němu. Hleděli si zblízka do očí a oba těžce
oddychovali. „Co to děláš?“ vydechl, když se k němu
sklonil ještě níž.
„To
co jsem chtěl udělat hned první večer, co jsem tě uviděl,“
odvětil tiše a lehce ho políbil. Sailon byl v první chvíli
v pokušení se mu vytrhnout. Avšak pak si uvědomil, kdo ho
tady líbá. Dilfirin, jeho Dilfirin. Zvedl ruce a objal ho kolem
krku.
Čaroděj
si ho k sobě přitiskl ještě úžeji. Byl rád, že se sem
dostal dříve než Sailon, protože vidět jeho výraz, když ho
uviděl… To bylo naprosto k nezaplacení. A hlavně po jeho
tváři v ten první okamžik přeběhl stín, díky němuž už
nepochyboval, že jeho cesta nebyla zbytečná.
Pomalu
se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí. „Myslel jsem, že se
máš ženit,“ vydechl elf. Dilfirin mu lehce přejel ukazovákem
po tváři. „A to jsem si tě měl nechat takhle zbaběle utéct?“
usmál se na něj. Sailon nebyl schopný slova a tak jen zavrtěl
hlavou.
Několik
dní zůstali u Querrestala se Zionem, než se vydali na cestu. Den
před jejich odjezdem se ho Dilfirin zeptal. „Vrátíš se se mnou
do Ilfirina?“
Elf
překvapeně mrknul. „Myslel jsem, že jsi říkal, že tě pán
hradu vyhnal.“
„To
ano, ale mám nedaleko Ilfirina svou chýši, pamatuješ?“ cvrnkl
ho lehce do nosu a Sailon se s úsměvem ošil.
„Pořád
jsi mi neodpověděl na otázku,“ zašeptal a napjatě ho sledoval.
Mohl se také ve svém úsudku zmýlit, že? Třeba bude chtít
Sailon zůstat s bratrem. Při té představě mu přeběhl mráz
po zádech.
„Ano,“
pronesl prostě elf a vytáhl se na špičky, aby ho mohl políbit.
Z okna
tu scénu sledoval Querrestalo. Přišel k němu Zion a zezadu
ho objal. „Jak jsi to věděl?“ zeptal se ho tiše a elf se
zachvěl, jak ho jeho dech polechtal na uchu.
„Co?“
„Že
sem tvůj bratr přijde.“
Pokrčil
rameny. „Sám nevím. Asi nějaký bratrovský smysl. Ale jsem
rád.“
„To
já taky.“
Elf
se mu otočil v náruči a objal ho kolem pasu. „Bude
s Dilfirinem šťastný, že?“
Zion
vzal jeho obličej do dlaní. Z Querrestalových očí
vyzařovala láska a starost o bratra. „Samozřejmě. Stejně jako
jsme šťastní my spolu. Protože přesně tak to má být.“
Jejich rty se střetly v něžném polibku.
Venku
mezitím vzal Dilfirino Sailona kolem ramen a pomalu se s ním
vracel do domu. Přišlo mu, že celá příroda zpívá radostí nad
jejich láskou. A nemýlil se, Příroda opravdu zpívala…
za dobrotu na žebrotu oni mu vyléčí dceru a on jim ju nutí skvělá povídka
OdpovědětVymazatWynn Hotel & Casino - Mapyro
OdpovědětVymazatThe Wynn 전주 출장샵 Hotel and Casino features 2,034 guest rooms and 포천 출장안마 suites, with 1050 suites. 순천 출장안마 The property has 강릉 출장안마 392 slot machines, a 60,000-square-foot gaming Rating: 2.9 · 문경 출장안마 6,079 votes